Když jsem vzal svou českou manželku poprvé do Ameriky, vždycky ji vylekalo, jakmile se na ni prodavačka či servírka v restauraci usmála a oslovila ji: „Nazdáár! Jak se dneska máte?“ Jejich nadšené uvítání jí připadlo podivné.
(Do you want to read this article in English? Use this link.)
„Musí ta servírka vědět, jak se mi vede?“ zeptala se mě jednou u oběda.
„Musí,“ povídám. „Chce se ujistit, že nejsi nějaký šílenec, co tady najednou vytáhne pistoli a začne po nás všech střílet.“
„Má tu fakt tolik lidí zbraně?“ zeptala se.
„To byl vtip,“ uklidnil jsem ji.
„Ty seš,“ trvala na svém. „Myslím to vážně. Je to tu bezpečné? Neměli bychom si taky opatřit zbraň?“
„Aha … tak to byl jako vtip, že jo?“ povídám. Usmála se.
„Miluju tenhle chees burger,“ řekla mi místo odpovědi.
Další věc, která ji po nějakém čase začala rozčilovat, byla neustálá jízda autem. Dům mé rodiny, kde jsme bydleli, leží na předměstí.
To znamená, že kdykoliv si člověk chce někam zajít, musí jet autem. Když potřebujete krabici mléka, musíte zajet do nejbližšího obchodu. Když si chcete vyjít na procházku, musíte autem dojet někam, kde se můžete procházet. „To je na hlavu,“ povídá moje žena.
Ukázal jsem jí okénko drive-inu u Macdonald’s (to bylo před dvaceti lety, ještě než se firma zabydlela i u nás). Používali jsme i drive-in okénko v bance. Vzal jsem ji do drive- in kina (což se jí náramně líbilo) a pak jsem jí ukázal kostel, jenž právě nabízel služby drive-in modlení.
„Já asi budu zvracet, jestli brzy nepřestaneme všude jezdit autem,“ pohrozila mi několikrát.
„Vadí ti jen to ježdění,“ ptal jsem se „nebo to, že jsme pořád v autě?“
„Myslím, že to dělají všechny ty cheesburgery,“ odpověděla.
Pokud jde o cestování, Američané se nikdy nerozmýšlejí, nacpou svou rodinu do auta a odvezou ji na dovolenou třeba na druhý konec země. Východní a západní pobřeží USA – řekněme z New York City do Los Angeles – od sebe dělí asi 4000 kilometrů. V evropsko-asijském porovnání je to asi tak vzdálenost z Prahy do Astany v Kazachstánu. Což vypadá jako dost dlouhá projížďka.
Moje žena ale na takovou dálkovou jízdu náladu neměla. Tak jsem ji alespoň přemluvil k cestě autem do Washingtonu, D.C., což je od našeho domu autem asi šest hodin. Washington je nádherné město, kde jsou všechny slavné budovy bílé – Kapitol, Washingtonův pomník, Lincolnův pomník, Jeffersonův pomník a pochopitelně i Bílý dům.
„Proč tomu říkají ,Bílý dům?“ ptala se mě žena. „Vypadá to dost hloupě ve městě, kde jsou všechny budovy bílé. Proč tomu neříkají prostě ,Dům‘?“ „Škoda žes tu nebyla, když pro něj vymýšleli název,“ povídám jí. „Američani by se o názor nějakého Čecha či Češky nezajímali,“ řekla mi. „Zas je ti nevolno?“ ptám se jí.
„Jo, pokud nepřestaneš mluvit tak hrozně nahlas,“ povídá mi. „Proč ti Američani vždycky mluvěj tak šíleně hlasitě? Člověk pak slyší nejmíň na 30 metrů, co si povídají. Chcete snad, aby vás slyšeli až v Rusku? Nebo jste všichni trochu nahluchlí?“ „Jsme zvyklí, že se při vzájemném hovoru snažíme překřičet televizi,“ vysvětlil jsem jí.
„Já si myslím, že je to proto, že si všichni myslíte, že v televizi sami vystupujete,“ povídá mi. „Každý tady mluví, jako by přicházel s veřejným prohlášením:
,DNESKA JSEM MĚL VÝBORNEJ OBĚD!‘
V pořádku. Bod pro tebe. Ale klídek. Vždycky když slyším nějakého Američana ječet, bojím se, že někoho postřelili. Ale to jen někdo někomu sděluje: , VČERA JSEM V KINĚ VIDĚL TOHO NOVÝHO BATMANA!‘“
„Chceš se jít podívat na nového Batmana?“ zeptal jsem se manželky.
„Můžeme se na fi lm dívat v drive-inu a jíst při tom cheesburgery?“ zeptala se.
„Myslím, že to půjde,“ řekl jsem. „Tak fajn,“ odpověděla. Nakonec moje manželka našla v Americe spoustu věcí, které se jí líbily, hlavně k jídlu; nejvíc ze všeho – kávový dortík, anglické muffiny, sendviče Reuben*, smažené cibulové kroužky, pekanový dort. Řekla mi, že se jí začalo i líbit, jak jsou Američané přátelští a jak se pořád usmívají.
„Zpočátku se mi to zdálo podivný, považovala jsem to za podivný,“ povídá. „Teď si pořád myslím, že je to podivný, ale tak nějak sympaticky.“
„Nebyl jsem já taky takovej, když jsi mě potkala?“ ptám se. „Přátelskej a usměvavej?“
„Jo,“ povídá. „Ale to jsem si myslela, že jsi jen jeden podivín. Nevěděla jsem, že jich může bejt plná země.“
„Tak proč sis mě brala, když sis myslela, že jsem podivín?“
„Protože jsem byla hrozně mladá.“
„A hrozně chytrá,“ dodal jsem. Usmála se. „Češi jsou hodně mazaný,“ dodala.
„A je v Americe něco, co se ti nelíbilo?“ ptám se. „Myslím kromě všeho toho ježdění v autě a hlasitosti našich mluvených projevů?“
„Jedině, že to všechno není v Praze,“ povídá.
Vím, co tím chtěla říct. Já to cítím úplně stejně.
* Recept na sendvič Reuben: Mezi dva plátky chleba dejte nakrájené moravské uzené, zelí a plátek ementálu. Vrchní i spodní stranu sendviče pomažte máslem a grilujte po obou stranách, dokud se sýr nerozteče. Podávejte s kyselou okurkou a bramborovým salátem. Dobrou chuť!
