Kateřina Kadlecová se vypravila do Londýna za Salmanem Rushdiem - spisovatelem, za jehož zavraždění je Írán ochoten zaplatit miliony dolarů. "Málokdo žije životem, jaký přímo vybízí k literárnímu ztvárnění. Mně se to bohužel přihodilo," říká Rushdie.
Salman Rushdie prožil za svých pětašedesát let spoustu zajímavých momentů. Jen dva měsíce poté, co se narodil, se jeho vlast Indie změnila z britské kolonie v samostatný stát, o něco později dostal Bookerovu cenu a stal se jedním z nejváženějších světových spisovatelů a nakonec nad ním ájatolláh Chomejní vynesl rozsudek smrti v podobě fatwy.
Tento týden po celém světě vycházejí Rushdieho vzpomínky na život v utajení a ve strachu – česky vydá memoár Joseph Anton: Vzpomínky nakladatelství Paseka v rámci tzv. Velkého knižního čtvrtka 11. října.
A mimochodem, tato vynikající kniha se dočkala smutné reklamy. Ačkoli Rushdie v ní (i ve velmi osobním rozhovoru s Reflexem) tvrdí, že islámský trest smrti ho přestal ohrožovat před více než deseti lety, právě v tomto týdnu byla v Íránu zvýšena odměna za jeho zavraždění o 500 000 dolarů – tedy na 3,3 milionů USD.
Katalyzátorem zřejmě nebyl Rushdieho nejnovější, již jedenáctý román, ani chystaná premiéra filmu Děti půlnoci, natočeného podle jeho nejslavnějšího, Bookerovou cenou ověnčeného románu, ale onen skandální amatérský snímek zostuzující proroka Mohameda, který v muslimském světě zvedl vlnu protestů a s nímž nemá Sir Ahmed Salman Rushdie vůbec nic společného. Více čtěte v Reflexu č. 38 (vychází 20. září). Zatím si můžete přečíst jako aperitiv krátký úryvek rozhovoru.
Poté, co jste ve své čtvrté knize vylíčil poněkud alternativní představu o životě proroka Mohameda, vzplály po světě hranice se Satanskými verši a miliony lidí vás pro rouhačství posílaly do horoucího pekla. Teď už se cítíte v bezpečí?
Samozřejmě. Už víc než deset let je po všem, pošťák mi přestal nosit výhrůžné „valentýnky“ z Íránu. Nad ortelem smrtonosného starce Chomejního se snad už navždy zavřela voda. Ačkoli letos v lednu jsem musel kvůli jistým obavám zrušit svou návštěvu literárního festivalu v Jaipuru – nevěřil jsem, že je pro mě v tu chvíli Indie bezpečná. Ale hned po třech týdnech jsem zajel do Dillí kvůli mnohem významnější události.
Život s fatwou jste popsal ve svých dosud přísně utajovaných pamětech. Čtou se spíše jako thriller než jako memoár, žánr mnohdy prodchnutý nostalgií a romantikou.
Taky to thriller byl. Občas jsem si zoufal. Věřím, že se to pěkně čte – žít to bylo o dost horší. Dnem i nocí se bát o ženu a malého synka, vystupovat výhradně pod fiktivním jménem Joseph Anton (křestní jména Rushdieových milovaných autorů, Conrada a Čechova; pozn. K. K.) a nechat si říkat Joe, půjčovat si domy od přátel, z minuty na minutu být připraven odjet neznámo kam, mít kufry permanentně sbalené a oči na stopkách, podřídit rytmus svého života potřebám všudypřítomných bodyguardů. Málokdo žije životem, jaký přímo vybízí k literárnímu ztvárnění. Mně se to bohužel přihodilo.
Jak zvládli důsledky fatwy vaši synové Zafar, kterému v únoru 1989 táhlo na deset, a Milan, který se během let skrývání narodil?
Naštěstí dobře, mnohem lépe než já. Dospěli a jsou z nich úžasní kluci, žijí tady v Londýně a často tráví volno se mnou ve Státech. Ten starší je sebejistý, klidný a vyrovnaný, což má zcela jistě po své mamince, nikoli po mně. Pracuje jako promotér, organizuje společenské akce – teď třeba večírek k uvedení mých pamětí. Mladší Milan je patnáctiletý středoškolák a dělá všechny ty nesmysly, co kluci v jeho věku dělají. Časem půjde na nějakou dobrou americkou univerzitu, aspoň si to přeje. Všiml jsem si, s jakým zalíbením jste vyslovila jeho jméno – nejmenuje se však Milan po panu K., i když Kunderu znám. Je to indické jméno, pochází ze slovesa milana, které znamená smísit, sjednotit.
V listopadu má premiéru snímek Půlnoční děti, na nichž jste se po boku indo-kanadské režisérky Deepy Mehty hodně podílel.Protesty ze strany Íránu při natáčení na Srí Lance samozřejmě proběhly – i z obav z nich jste snímek natáčeli pod nicneříkajícím názvem Winds of Change, Větry změny.
Nechtěli jsme na sebe zbytečně upozorňovat, takže jsme sáhli po krycím titulu, který nebude vzbuzovat žádné vášně. O tom filmu se ale v uměleckých kruzích vědělo a hodně mluvilo – někteří indičtí herci se například holedbali tím, že jim byla nabídnuta titulní úloha Salíma Sináího, ale odmítli ji. To se sice nikdy nestalo, ale takový už je Bollywood.
