Nový filmový dokument Last Shop Standing přinesl zajímavou konspirační teorii o osudu vinylů: hudební průmysl úmyslně sabotoval jejich vydávání.
Dlouho to byl nezpochybnitelný král mezi hudebními nosiči. V sedmdesátých letech se jen v Americe prodalo přes tři sta milionů dlouhohrajících desek ročně. A byl na ně napojený celý komunitní život se srdcem v podobě hudebních prodejen. V osmdesátých letech bylo takových krámků v Británii zhruba 2200.
Pak ale začal strmý sešup. Čert vem kazety, hlavní zlotřilec se jmenoval CD. Kolem roku 1991 už byly gramofonové desky v kómatu. Prodávalo se jich do milionu a oněch britských prodejen zbylo v roce 2009 jen 269.
Příběh desek a hlavně obchůdků s nimi je tématem dokumentu Last Shop Standing, který měl před pár dny premiéru. Tady je jeho trailer:
Dokument vyvolal rozruch tvrzením, že propadu v prodejích desek aktivně napomáhala sama hudební vydavatelství. Kompaktní disky pro ně totiž byly výhodnější: výroba byla levnější, takže se dalo více vydělat. Legendy také praví, že hudebníci měli z prodejů CDček menší podíl ("Je to nevyzkoušený nový formát, neseme velké riziko!" říkali jim vydavatelé). A pak tu samozřejmě byla šance, že lidé si nakoupí staré desky i v novém, moderním formátu - a vydavatelé opakovaně za totéž.
Formát CD měl jednu nevýhodu: horší zvukovou kvalitu. Proti tomu vydavatelé bojovali dvěma způsoby. Zaprvé reklamou, kde se tvrdilo, že CD mají kvalitu vyšší. Problém skoro vyřešen.
Druhý trik spočíval v tom, že údajně uměle snižovali kvalitu nových gramofonových desek, aby své pravdy o větší kvalitě CD zpětně dosáhli. V dokumentu Last Shop Standing se několik audiofilů vyjadřuje o tom, že vinyly z osmdesátých let mají nižší kvalitu než desky z desetiletí předešlých.
Ať je to jakkoli, vinyly slaví malý comeback. V roce 2011 se v USA prodalo téměř 6 milionů desek. Samozřejmě nicotný údaj proti těm 50x větším číslům z let sedmdesátých, ale v kontextu posledních necelých dvaceti let jsou to hodnoty rekordní. Podobně v Británii se prodalo nejvíce desek za posledních šest let.
"Když mi někdo před rokem řekl: 'Chci Pink Floydy', hned jsem začal hledat mezi cédéčky," vyprávěl webu Brisbane Times majitel jedné kultovní prodejny. "Teď se jich musíte zeptat, jaký nosič si přejí. A často vám řeknou 'Samozřejmě vinyl!'"
Jenže CD už také není žádný velký konkurent. Hlavními kápy jsou teď stahování hudby a předplatné streamovacích služeb. Oproti iTunes a dalším službám na stahování hudby mají vinyly jednu výhodu: co si koupíte, to doopravdy vlastníte. Digitální nahrávky mají "majitelé" pouze propůjčené a nelze je například věnovat.
Tenhle fakt se stal středobodem novinářské kachny, kterou svým čtenářům nevědomky naservírovala řada médií (a ano, skočil jsem jim na to jako čtenář i já; necháme to být, OK?): že se Bruce Willis chystá zažalovat Apple kvůli tomu, že nemůže předat svým dcerám v rámci dědictví kolekci nahrávek, kterými napěchoval svůj iPod.
Kdyby fiktivní Willis sbíral vinyly, měl by o problém méně.
