(Do you want to read this article in English? Use this link.)
AHOJ, MAMI A TATI!
Doufám, že tenhle dopis dostanete v pořádku a že jste se neodstěhovali nebo neumřeli nebo tak něco, zatímco jsem tady, na táboře. Já vím, že to asi zní hloupě, protože jsem odjel jen před pár dny, ale člověka tady napadaj’ všelijaký divný myšlenky, když se poprvé octne sám bez rodičů.
Tyhle myšlenky mě přepadly, hned jak jsem nased’ s ostatníma dětma do autobusu a podíval se z okna a viděl Vás a všechny ostatní rodiče, jak se usmíváte a máváte nám na rozloučenou.
Oba jste vypadali tak šťastný. Ani si nepamatuju, jestli jsem Vás kdy viděl takhle se usmívat. Můj nový kámoš Tonda, co seděl vedle mě v autobusu, říkal o svých rodičích totéž.
Povídal, že se dokonce smáli, přímo chechtali, zpívali, a dokonce tancovali po bytě už několik dní před jeho odjezdem. Povídám mu, že třeba Vy a všichni ostatní rodiče jste radost jen tak předstírali, abysme si nedělali starosti, že se Vám bude po nás stýskat. Jestli to tak je, pak jste moc hodný. Jestli ne, měli byste radši zajít ke cvokaři, protože jste oba vypadali trochu šíleně, jak jste se tak usmívali a mávali jako diví.
No, já Vám jen chci napsat, že jsem v pořádku, přesně jak jste říkali. Tenhle tábor je docela fajn, je tu hodně dětí stejně starejch jako já. A vedoucí nás uklidnili, že tady v okolí už několik měsíců žádnej vlk člověka nenapadl.
Taky říkali, že vlci většinou stejně žijou hluboko v lese, protože z nás mají větší strach než my z nich. Myslím, že to znamená, že se v noci vlci vyspěj ještě míň než já. A pokud to tak je, pak nevím, jak se během dne udržej na všech čtyřech. Já jsem tuhle během výtvarky u stolu pořád jen klimbal. Včera jsem se zas probudil a obličej jsem měl celej od lepidla a takový tý třpytky, co si někdy máma dává na tváře.
Pravdu jste měli ještě s jednou věcí. Že jsem si ani nemusel na tábor brát svůj počítač, PSP, GameBoye ani mobil. Je to taky proto, že si tu hrajeme hry, který si sami vymýšlíme. Přesně jak jste mi vyprávěli, že jste to dělali Vy jako děti. A tu hru, kterou si tady děti hrajou nejradši, tak tu jsem vymyslel a naučil je hrát já. To jste na mě pyšný, že jo?
Hra se jmenuje „Lidožroutský zombie útočej“ a vychází z jedný mojí počítačový střílečky. Je jasný, že v tý počítačový verzi tečou potoky krve, střílí se ostošest, usekávaj’ se hlavy sekerou, což se podle našich vedoucích tady dělat nedá. Ale základní myšlenka hry je stejná: snažíte se všechny ostatní pozabíjet dřív, než oni z vás udělaj’ zombie.
A nejlepší na tý hře, když ji hrajete doopravdy, je ta hrozná legrace, jak člověk předstírá, že je zombie. Každej si totiž schovává od oběda a od večeře nějaký jídlo, který se pak použije při hře. Tak včera jsme měli k obědu jitrnice. A když jsme si pak hráli, Tonda běhal po táboře, z pusy mu čouhaly kousky prejtu z jitrnice a ječel: „Já prostě lidský střeva zbožňuju!“ Všichni jsme se váleli smíchy a pak jsem Tondovi usek’ sekerou hlavu; teda dělal jsem, jako že mu ji sekám.
Mimochodem, párky se daj’ krásně používat jako prsty a žemlovka vypadá jak vyteklej lidskej mozek.
Taky jsem si sem nemusel brát všechny svý počítačový hry proto, že si spousta starších dětí přivezla svoje počítače. Myslím si, že na rozdíl od Vás jejich rodičům zas asi tolik nezáleží na tom, aby si jejich děti užily opravdovou přírodu. Anebo nejsou tak ukázněný jako Vy.
Ze začátku mě ty starší děti nechtěly nechat hrát si jejich počítačový hry. Ale naštěstí jsem si přivezl všechny ty krabičky cigaret, co jsem našel vespod tátova šuplete pod jeho ponožkama. Jo a taky jsem našel pár krabiček vzadu na horní poličce v mámině skříni.
Říkal jsem si, že jste cigára asi zapomněli vyhodit, když oba tvrdíte, že už jste kouřit přestali. Tak jsem si je vzal jako dárek pro vedoucí, ale žádnej z nich, jak vidím, nekouří. Je to asi proto, že tu pořád moc nejsou. Furt odbíhaj’ a nechávaj’ nás samotný a říkaj’, že musej’ každejch patnáct minut na záchod a tak.
No, tenhle táborovej život je pro mě úplně nová zkušenost. Poznávám tu spoustu věcí, jako třeba, kolik cigaret stojí půlhodinka hraní na cizím GameBoyi.
Ale, jak už jsem psal, jsem v pořádku, kromě toho, že mě v noci buděj vlci tím svým vytím. A pořád mám na tváři ten glitr a kapsu v kalhotách mám od jitrnic, zatímco mi tu Tonda při psaní dopisu okousává nohu.
Tak si o mě nemusíte dělat starosti.
Váš Honzík
