Sedmatřicetiletá Tereza Pergnerová zažívá druhý velký návrat na televizní obrazovky v roli moderátorky reality show Farma. V čem je kouzlo ženy, která má zjevně problém zvládnout svůj život a svoji povahu?
Pojďme si říct hned na začátku, že není nic úmornějšího než se probírat stohy rozhovorů s Terezou Pergnerovou. Moderátorka jich za svou téměř dvacetiletou kariéru, rámovanou drogovými skandály, pornofotografiemi, fiasky ve vztazích a často překvapivými profesními úspěchy, dala stovky. Po přečtení byť jen jejich zlomku máte chuť skočit z okna.
Pergnerová je expert na emocionální výlevy, žena, jež je vám s netušenou intenzitou schopna servírovat naprosté banality. Jenže co je neštěstím pro novináře, je zároveň její ohromnou profesionální devízou. Její exaltovaná, nerozumná povaha plná touhy vciťovat se za každou cenu do druhých je totiž přesně to, co na ní televizní diváci mají rádi.
ČÁGO BELO FARMÁŘI!
Úspěch Pergnerové coby moderátorky teenagerské hitparády Eso v devadesátých letech byl založen právě na schopnosti absolutní empatie vůči dospívajícím divákům. Její další moderátorskou štací byla rozhlasová stanice Frekvence 1 a pak hned reality show VyVolení, která pro ni v roce 2005 znamenala návrat na obrazovku. Záměrně nepíšu triumfální, byť byl po všech stránkách úspěšný. Pro Pergnerovou šlo spíše o opatrný, pozvolný návrat, kdy po svém vyléčení ze závislosti na heroinu zkoušela, zda to ještě jde. Moderovala všechny tři řady VyVolených a moderovala je dobře.
„Naprosto fascinující byla její schopnost vytáhnout z lidí emoce. To umí jako málokdo,“ vzpomíná její kolega ve VyVolených Libor Bouček. „Jako moderátorka byla skutečně stoprocentní v profesionalitě i nasazení. Jsou moderátoři, kteří třeba generálkou projedou na nějaké ,blablabla‘, ale ona dávala i tu generálku naplno.“ K moderování se nicméně nechtěla vrátit naplno. „Chci být především dobrá matka,“ tvrdila bulváru. A vzápětí moderovala Anděly. Tam už nebyla tak přesvědčivá, ale pořád fascinující. A nyní dostala nabídku uvádět reality show Farma.
„Má velký příběh, skvěle odmoderovala reality show, má zkušenosti s moderováním eventů, je profesionálka. A její návraty na obrazovku lidi rozhodně zajímají. To je asi hlavní důvod, proč ji televize vzala,“ tvrdí člověk z televizní branže, jenž si nepřeje být jmenován a kterého jsem se ptal na to, co si o angažování Terezy Pergnerové myslí. „Na druhou stranu, možná je to jen důkaz toho, že takových moderátorů jako ona prostě v téhle republice není moc.“
PREZIDENTKA KLUBU ŠÍLENCŮ
Je rok 1997 a Tereza Pergnerová proti mně sedí v jakémsi turistickém baru v centru Prahy. Je na vrcholu své kariéry – alespoň v té době to tak vypadá. Moderuje pořadu Eso, který má pořád fantastickou sledovanost. Pod jejím populárním sloganem „Čágo Belo šílenci“ se prodávají cédéčka obsahující spoustu rychloobrátkového popu. A prodávají se dobře. Třeba třetí díl téhle kompilace byl o tři roky dříve nejprodávanější deskou v České republice.
Pergnerová si tehdy, v druhé polovině devadesátých let, mohla dovolit naprosto cokoliv. Od toho, že vyprávěla lidem otevřeně o tom, jak brala pervitin, po jakýkoli marketingový koncept. Všechno jí prošlo. Zpráva z Lidových novin z roku 1996 mluví za vše: „Prezidentka Klubu šílenců, zpěvačka a moderátorka televizního pořadu Eso Tereza Pergnerová, vyhlásila včerejšek jako první Den šílenců. Pergnerová začala šílet již ráno, při Snídani s Novou. Šílela celý den, a večer dokonce jmenovala šílenou vládu. Stalo se tak při předání zlaté desky ,Čágo belo šílenci 5‘.“
Vzhledem k tomu, že Lidové noviny nejsou humoristický deník, vězte, že takhle to tehdy fungovalo. Ano, bylo to bizarní, ale ne tak jako tehdejší setkání s dívkou, kolem níž se to všechno točilo. Tereza ve volném oblečení a s kšiltovkou na hlavě tehdy mně a kolegovi hodinu hustila do hlavy své představy o světě. Zahrnula nás přívalem slov, ve kterém skutečně nebylo snadné se orientovat – když si ten rozhovor dneska čtu, nedává cokoli z toho, co nám tehdy řekla, valného smyslu.
Když jsme tehdy z té schůzky odcházeli, byli jsme dokonale zmatení. Přišli jsme za jedním z největších jmen tehdejšího show-businessu a našli zmatenou, páté přes deváté plácající holku, jež pod pečlivým dozorem své matky (která byla rozhovoru přítomna, ale nevstupovala do něj) vyprávěla věci, jež by při troše dobré vůle mohly fascinovat nějakého nevyrovnaného diváka tehdejšího Esa v prepubertálním věku, ale rozhodně ne nikoho stejně starého jako Tereza.
Mimochodem, o své zkušenosti s drogami, konkrétně s pervitinem, jejž užívala na začátku své kariéry, nám tehdy Tereza řekla následující: „Tak drogy – to je mystifikace člověka. Je to vnímání trochu jiných dveří ... já na drogách vytvořila stovky všelijakých teorií, vzorců a způsobů úvah ... Ještě rok po tom, co jsem přestala brát drogy, jsem v tom něco hledala. Teď jsem to takhle odložila a směju se tomu. Je to nesmysl, je to špatně. Ale nemyslím si, že jsem realista nebo úplně racionální člověk. Řekla bych, že jsem docela něžná holka a moje soukromí, ať už si každej myslí cokoliv, je velmi obyčejný. A myslím si, že je to právě způsobený díky tomu období, který já považuju za špatný.“
Nevím, co tím tehdy chtěla říct, ale o tři roky později bude rodit své první dítě s dvěma gramy heroinu v krvi. V roce 2001 ji bulvár vyfotí, jak si šlehá heroin v autě přímo u benzínové pumpy. A v roce 2002 ji vyfotí pro změnu časopis Leo nahou v pózách, jež mají působit eroticky, ale jsou spíš smutně zoufalé.
ORLOJ MARNOSTI
Brát vážně cokoli, co Tereza Pergnerová řekne médiím, je dost těžké. Nikoli proto, že by byla lhářka nebo cokoli podobného, to vůbec ne. Ale všechny rozhovory, které dává, jsou vždy spíše odrazem jejího emocionálního rozpoložení než nějakého pevného životního postoje a přesvědčení. Nicméně dvě věci jsou v jejím životě zcela zřejmé a vyčuhují nadevše. Dcera Eduarda Pergnera a Jany Pergnerové vždy v klíčových okamžicích svého života vysvětlovala vše především komplikovaným rodinným zázemím. A pravděpodobně kvůli tomu nikdy neuměla najít klid ani v partnerském vztahu.
Její otec, respektovaný textař a literát, známý pod pseudonymem Boris Janíček, byl podle toho, co často opakovala v rozhovorech, despotický muž, jenž Tereze „nasadil pořádný mindráky“. Je autorem mnoha popových textů a také třeba scénáře filmu Discopříběh (který paradoxně líčí ve veselém tónu dospívání teenagerů). Svoji matku pak Tereza líčí jako submisívní a chápavou ženu, jež se (bezúspěšně) snažila vytvářet v domácnosti balanc.
Přidejte ještě bratra Borise, muže s kriminální minulostí, k němuž Tereza vzhlížela vždy střídavě s obdivem a jistým odporem. Uprostřed Terezina nejhoršího sešupu v roce 2001 dostává její otec mrtvici přímo během natáčení televizního pořadu a vzápětí umírá, což dává její rodinné situaci další a zjevně nijak příznivou dynamiku.
Přehled jejích partnerů je pak něčím jako orlojem marnosti a nevyzrálých vztahů, který snese srovnání s panoptikem, jež se pohybuje kolem Ivety Bartošové. Výsledkem jejího krátkého prvního manželství s Danielem Korejsem je syn Samuel. V porodnici je s Terezou ale její přítel František Vomáčka, se kterým tehdy fetovala. Sama Tereza o otci dítěte mlží.
Na přelomu let 2002 a 2003 absolvovala poslední detox, čímž z jejího života zmizely drogy, nikoli však poškozené vztahy k okolí. Jejím posledním partnerem je či možná byl Jiří Chlebeček, jenž ji před pár týdny nechal v domě, o kterém byla přesvědčena, že jej koupil. Ve skutečnosti byl pronajat a zatížen dluhy. S Chlebečkem trávila Pergnerová posledních několik let, má s ním dceru Natálii, ale pokud byste mysleli, že ji drogy a vztahové eskapády poučily, jste na omylu.
Když před rokem natáčela epizodní roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě, v jednom rozhovoru pro bulvár popisovala i svůj vztah s Chlebečkem, respektive situaci, kdy do dvou do rána čekala, zda jí partner přijde pohlídat děti během natáčení, přičemž on se jí neozval. „On mě trénuje, myslí si, že si v Ordinaci dost užívám, a chce mě výchovně trošku přiškrtit. Má právo na výstřelky, je to přece hlava rodiny.“ Nemusíte být zrovna studovanými psychology, abyste pochopili, že před sebou máte krajně nezdravý vztah.
Návrat Terezy Pergnerové na televizní obrazovku působí jako jedna z mála věcí, jež dávají v jejím životě smysl. Moderování ji zjevně baví a dává jí možnost se soustředit na práci. A honoráře se také asi hodí. Podle vlastních slov žila Tereza poslední roky především z tantiém po svém otci. Exaltovanost ale z jejího života zjevně jen tak nezmizí. Ona ji potřebuje. A lidi to baví.
