Dost možná je to největší šikanér v celé republice. Marek, který šikanoval lidi v mnoha ústavech, je přesvědčen o tom, že se choval správně. „Buď šikanuješ, nebo jsi šikanován,“ říká. Tak vypadá jeho svět. Potkala jsem ho jako klienta ve Výchovném ústavu pro mladistvé v Pšově.
Sedíme na dřevěném venkovním posezení u rybníčku, v němž pšovský ústav chová kapry. Jsme za plotem, ale branka je volně otevřená, a kdyby se Marek rozhodl odejít nejen od rozhovoru, ale i z areálu ústavu, asi by to nebyl problém. Jenže pohledný, svalnatý a opálený kluk, jenž většinu svých slov doprovází gestikulací ve stylu amerických rapperů, na něco takového nemyslí. „Bych byl blázen, abych teď utíkal, když mám za chvíli výstup. Přece si to nepokazím. Nejsem už děcko.“
Takže dřív jsi utíkal?
To jsem byl ještě mladý a hloupý. Teď už jsem skoro dospělý. Bude mi osmnáct a tady to pro mě skončí.
Nemáš strach, že zase něco uděláš a tentokrát půjdeš do vězení?
A proč bych něco dělal? Vy se na mě určitě díváte jako na grázla, ale tak to není. Musím začít od začátku, aby bylo jasné, že já nejsem ten špatný.
Tak kdy to všechno začalo? Kdy jsi začal šikanovat ostatní?
Já jsem nešikanoval. Prostě jsem si musel získat respekt. Úctu. Chtěl jsem ukázat, že ve mně taky něco je. No nebo možná zpočátku to šikana byla, ale později už ne. Někomu jsem dal záhlavec, když jsem šel třeba kolem jeho lavice, ale to není šikana, ne? To je jen tak. Šikana pro mě je, když bych někoho dlouhodobě bil s nějakým cílem.
Takže jsi bil ostatní kvůli získání respektu?
No jasně. Začalo to ve třinácti letech. Byl jsem malý a hubený. Všichni mě bili. Říkali mi otrapa. Zesměšňovali mě před holkami. Víte, co znamená otrapa? Kluk, který se vtírá ostatním. A já se vtíral.
Tys neměl žádného kamaráda?
Ne. Ani teď nemám. Takže jsem byl otrapa, a to jsem být nechtěl. Nechtěl jsem, aby mě pořád někdo ponižoval a bil. Tak jsem se rozhodl, že budu dělat to, co dělají ti silní. Bít ostatní, brát jim věci. Dělal jsem to, co jiní dělali mně. Aby s tím přestali. A začal jsem kouřit trávu. Protože oni ji kouřili. To k tomu patřilo.
Nezkoušel jsi někomu říct, že tě šikanují?
Řekl jsem to mámě. Nestalo se nic. Musel jsem si pomoct sám. Vždycky. Takže jsem už pak nebyl otrapa. Kouřil jsem trávu. Bral ostatním věci. Ale pořád jsem byl malý a hubený. Měl jsem čtyřicet osm kilo. Když chtěli, vždycky mě zbili. Chápete? Donutili mě k tomu ostatní. Vždycky to tak bylo. I pak k pervitinu mě donutili.
Vydáváš se za oběť?
No jasně. Já se jen bránil. Měl jsem se nechat bít?
A do pasťáku jsi šel za co?
Za šikanu ve škole. Za krádeže telefonů. A tak.
Dělal jsi to všechno, aby ses dostal do party?
Taky. Ale já to dělal spíš … já vlastně nevím. Do party jsem jakoby patřil, až když jsem přišel po prvé z pasťáku. To jsem klukům dělal koninu. Jestli víte, co to znamená.
Nevím.
To znamená, že jsem byl sluha. Kradl jsem pro ně, třeba. Dělal jsem, co chtěli. Ale když jsem přišel z pasťáku, tak jsem nejdřív ty kluky, co mě dřív bili a šikanovali, zbil já. I ty nejsilnější.
Vrátil ses z pasťáku, zbil jsi je a pak jsi s nimi byl zase kamarád a dělal pro ně?
No jasně. Tak to prostě je. Ale dřív než do pasťáku mě dali na psychiatrii v Lounech. Ne že bych byl blázen. To chtěla máma, abych nemusel do diagnosťáku. No a v té léčebně jsem trochu plácnul kluka. Prostě jen tak. A on se rozeběhl proti oknu a rozbil ho hlavou. Byl celý od krve. Tak mě odtamtud poslali domů s tím, že patřím do výchovného ústavu. A když jsem byl doma, tak jsem začal chodit za školu. Čekali jsme před jinými školami, okrádali kluky o peníze, o svačiny, o telefony.
Tys nevěděl, že tě za to čeká trest?
Bylo mi čtrnáct, věděl jsem, že se mi vlastně nic stát nemůže. Nemůžete jít sedět, nemůžou vám nic udělat. A tehdy mi máma doma řekla, že mluvila s učiteli a že půjdu do diagnosťáku.
S učiteli jsi vycházel jak? Byli pro tebe aspoň oni autorita?
Nebyli. Po nich jsem vyjížděl taky. Musel jsem se s nimi občas poprat. Děcko nebo učitel, to je jedno. Když jsem přišel domů zhulenej, máma si ke mně lehla, objala mě a ráno přijeli policajti a odvezli mě do diagnosťáku v Plzni.
Tam už jsi nikoho nešikanoval?
Tam jsem neměl problémy se šikanou. To začalo znovu až v jiném ústavu. V Plzni jsem byl v pohodě. Máma si mě brala domů, na vycházky. Pak byly velký prázdniny a jel jsem domů na čtrnáct dnů. Byl zrovna festival ve Varech. Všichni kluci a holky byli venku, poflakovali se. No tak jsem o těch prázdninách kradl trávu, okrádal lidi, vykrádal chatky. Takové blbosti. Potom mi nějaký kluk dal poprvé pervitin. Do nosu. Pak jel kolem na kole kluk, kterého jsem znal, a on znal mě. Sem se nějak neudržel, jak jsem byl na pervitinu, a skopl jsem ho z kola. Kolo mu sebral a jel jsem pryč. Prodal jsem ho Vietnamci, který mi za ně dal za dvě stovky pervitin, a ještě tři sta korun. Kolo stálo přes dvacet tisíc. To jsem si vůbec neuvědomil. Nic z toho mi nedocházelo. Takže když jsem pak přišel domů do hospody, už tam na mě čekali policajti, sbalili mě a šoupli na celu předběžného zadržení. A druhý den po výslechu jsem jel zpátky do diagnosťáku. Tam jsem byl týden a poslali mě do jiného ústavu.
A tam jsi měl opět problémy?
Jo, ale kvůli tomu, co dělali tamní vychovatelé. Když mě tam poslali, tak jsem ještě problémy měl proto, že mě do nich stahovali kluci. Jen jsem se ke klukům přidával. Až tam jsem se změnil.
Byl někdo z kluků z party také v ústavu?
Jen jeden. Václav byl se mnou v Plzni. Ale toho pustili, protože pak o prázdninách už nedělal takové problémy jako já s tím kolem. Před tím kolem jsem měl ústavní výchovu a pak mi dali ochrannou.
Takže jsi povýšil do tvrdšího ústavu.
Tam se vychovatelé vůbec o nic nestarali. Vždycky se zavřeli na vychovatelně a bylo jim jedno, co se děje. Hned první den na mě naskákalo sedm osm kluků, židlemi do mě. No a jel jsem do nemocnice s naraženými žebry. Postupně jsem se ale dostával výš a výš a výš. Kluk mě zbil, tak já pak zbil jeho a tak dál. Začal jsem hodně cvičit, nabírat kila. Kluk, na kterého jsem zpočátku neměl, mě tři měsíce mlátil. Pak jsem byl dost silný a seřezal ho.
Tam jsi znovu začal šikanovat?
Jo. Vy byste se nechala mlátit a ponižovat? Podle mě jsou ústavy jako tenhle nesmysl. Tam jsem se úplně zkazil. Dali dohromady zloděje aut, feťáky, násilníky, sprejery. Prostě nejhorší týpky z celé republiky. Každý vás naučí něco. Tam vám vychovatel řekl: „Pojď se mnou na vychovatelnu,“ a serval se tam s vámi. Tady, v Pšově, jsem skončil proto, že jsem se tam porval s vychovatelem. Ale on mě vyzval.
Jak tě vyzval? Řekl: Pojď se rvát?
Začal tím, že řekl něco jako: Kdyby tě máma líp vychovala, nebyl bys tady. A já na to, ať se nesere do mojí mámy, nebo že já začnu s jeho rodinou. Začal na mě sprostě řvát. A já mu řekl, ať mi vylíže prdel. On na to, že mi tu prdel rozkope. Tak říkám: No pojďte, pojďte. Na to řekl, ať s ním jdu na vychovatelnu. Tak jsem šel. Tam byl nějaký hrníček nebo co, vzal jsem ho a flákl mu ho o hlavu. Pak jsem ho zrubal. Přiběhli další vychovatelé, vzali mě a hodili na izolaci na celu. Jako izolace v base. Kvůli tomu má taky dnes ten ústav problémy. Že vychovatelé na nás kašlali a sami nás ke rvačkám vybízeli. A kvůli té cele, kam nás za cokoliv zavírali.
Měl jsi vůbec někdy k vychovatelům respekt?
Neměl. A proč bych měl mít? Za to, jak se k nám chovali? Říkali, že jsem šikanoval, ale to není pravda. To podle mě není šikana, získat si respekt a nenechat se ponižovat.
A tady, v Pšově, vychovatele respektuješ?
Ne. Respektuju jen sebe. Musím je poslouchat, dokud mi nebude osmnáct. Protože jsem podle zákona ještě dítě. Ale pak už jim budu moct všem říct, co si myslím.
Myslíš si, že to po propuštění z Pšova budeš zvládat? Že zase do něčeho nespadneš?
No jasně. Proč bych měl? Chci mít rodinu a děti a v pohodě si žít. Už nejsem dítě. Mám rozum.
Redakce změnila jméno chlapce, ale jeho pravou totožnost zná.
