Milý Tome! Promiň, že Tě oslovuju takhle, asi bych měl napsat „pane Waitsi“. Nezapomenu jekot vlasatého chlapíka při Tvém prvním koncertu tady, v Praze: Tomeee, jooo! Mimochodem, jmenuje se Věchet a pořádá u nás festival na způsob Vašeho dávného Woodstocku.
Tipl bych si ale, že Tě poslouchá taky spousta těch, co přijedou pozdě večer z práce, zaparkují před domem a klesnou s panákem whisky do kožené pohovky. Ti, co Tvou bohémskou vizáž nosí spíš „chlupem dovnitř“, jestli mi rozumíš. Přinášíš chlápkům produktivního, středního věku útěchu, že nezešílí. I když je to třeba jen malá úleva někdy po půlnoci, podle mě jde o dobrý skutek.
Novináři v Americe se na Tvé poslední desce snaží najít postoj k protestům proti chamtivosti na Wall Streetu. U nás by to asi nefungovalo, už jen proto, že nevíme, kde ten náš český Wall Street leží. Stejně se kdysi vrtali v textech Dylanovi. „Buď naším prorokem, my budeme tvé stádo.“ Ale tolik zaujatého přítomností Tě na albu neslyším. „Okno chce závěs, pluh chce půdu, prsten s diamantem její ruku/ hledím na dálnici, otáčím se k tobě zády“ – jsi hluboce angažovaný umělec, jen jiného druhu než aktivisté a komentátoři.
Snad jen ta střelba ze samopalu v písničce, kde sypeš rýmy do vojenské execírky kdesi v Iráku. Takhle palčivě o válce vypráví jen Jaroslav Hašek, Hemingway nebo Francis Ford Coppola, odpusť mi ten sentiment. Ale sám říkáš, že jsi napůl sentimentální stařec, co přebral vína, a napůl výtržník, co rád vyvádí. Stejně se mi to pátrání po Wall Streetu při poslechu neustále vracelo. Do blues na starozákonní téma hledání deseti spravedlivých zamícháš slovo „hypotéka“ a v poctě vynálezci soulové hudby Rayi Charlesovi tajemně prohodíš: „Každý ví, že ceny deštníků za deště porostou.“ Je tohle všechno jen náhoda?
Když tu paroduješ Elvise, říkáš své milé: „Cokoliv ti o mně napovídali … je pravda.“ Skutečně, víc se o Tobě povídá, než řekneš sám. Nedávno vyšel v češtině Tvůj životopis. Pěkný, jen má zásadní chybu – nechtěl jsi v něm mluvit Ty ani nikdo jiný z Tvého okolí. „Publikum je dravá šelma a nesmí se moc krmit“ – tenhle Tvůj citát oceňuju. Je legrace sledovat rozhovory s novináři, co jim redakce zaplatí cestu tam k Vám. Na kraj pustiny v Kalifornii, kde s rodinou bydlíš. Setkání se zázračným rabínem by nepopisovali jinak. Obsáhlý úvod, kde se vždycky píše, jak jsi býval bohém a mazavka, uctivá rekapitulace příběhu. Do toho Tvé kusé odpovědi nebo, jako naposledy, komentáře k místnímu jukeboxu. Hlavní téma Tvé nové desky bych nazval „magické vetešnictví“.
Nic ve zlém, máme tu u nás skvělé divadlo Buchty a loutky, taky pracují s odloženými věcmi, na nichž se podepsala léta i lidská ruka. Myslím, že by se Ti líbili! Byl bych hlupák, kdybych Ti vyčítal, že už nikdy nevymyslíš nic tak převratného, jako byl zvuk „kostitřasu“ z 80. let. Začínám oceňovat dědkovská témata; když si se stounovským „Kífem“ Richardsem prozpěvujete, že jste poslední list na stromě, je to celkem dojemné a ve Tvých jedenašedesáti to nezní jako poplašná zpráva. Anebo ta písnička, kde zpíváš „polib mě jako kdysi poprvé“ – podobné téma má na poslední desce jeden známý český textař. Představ si, že zbohatl na sázkách. To by se Ti jako historka taky jistě líbilo.
Znovu jsem si uvědomil, jak je asi pracné narafičit všechno tak, aby Tvoje desky působily jako magnet na hledače „špinavé autenticity“. Nemají vypucovaný zvuk z drahého studia, což je vlastně jednoduchá technická disciplína. U stropu máchá větrák lopatkami, Ty zpíváš jeden ze svých cajdáků „přímo od srdce“ a vrže Ti u toho židle. V prvních vteřinách nové desky se rozjede pekelná lokomotiva, místo pístů, náprav a hřídelí v ní hrkají a skučí saxofony a pidliká bandžo. A samozřejmě, zní tady Tvůj chropot a řev manického svěřence doktora Chocholouška, což je postava cvokaře z jedné české komedie. Natočené o jediný rok později než Tvé vůbec první album.
Tome, vzpomněl jsem si, jak sis na ty dva české koncerty přivezl dokonce vlastní prach. Na začátku koncertu jsi dupl a prach se zvedl jako někde ve stodole nebo v kurníku, kde údajně svoje písničky někdy natáčíš. Zajímalo by mě, jestli jsi synovi Caseymu, který s Tebou hraje v kapele i na nové desce, před odjezdem řekl: Zabal si bicí a skoč s kbelíkem pro suchý písek, jen ať pořádně práší!
Nevadí, že tohle je pro mě pořád víc vzrušující hlavolam než Tvoje nová deska? Na druhou stranu, nemohli by ji hrát po ránu na Vltavě, což je naše rozhlasová stanice, kde se nemluví, ale „hovoří“. Takže, u mě vlastně dobrý, jak říkáme tady u nás.
Srdečně Tvůj Petr
BAD AS ME
Anti/Epitaph,
2011
