V Mekáči na dé jedna mi Honza Šibík ukazuje fotky Petra Nagye z jeho nové knihy Laskavé piesne. Já mu zase pouštím písničky Petra Nagye z jeho starých desek. Za necelé dvě hodiny pak můžu sledovat dva fotografy tváří v tvář. První je slavný fotoreportér, druhý slavný muzikant. Dva zralí chlapi, kteří milují ženy, fotky a užívají si život i jeho pozornosti. Upřímně řečeno, jsou to dva radostní egoisté nad sodovkou, kterým by se ale zjevně chtělo pít víno a mít nohy na stole. Jan Šibík (48) zpovídal Petra Nagye (52).
První autorský rozhovor Jana Šibíka zaznamenala, proškrtala a opatřila úvodní fotografií Pavlína Wolfová.
Peter, proč fotíš?
Pamatuješ si časopis Jukebox? To bylo takové jugoslávské Bravo. V jednom byla dvoustrana, dívka v selském prostředí, na sobě měla džíny. Stála u okna, se zvláštním světlem ... Bylo to tak přirozené a mně bylo čtrnáct a naprosto mě to nadchlo. Řekl jsem si tenkrát, že potom jednou budu fotit něco takového.
Slyšel jsem o mladých holkách, které si tě kdysi lepily nad postel, stály hodiny fronty na koncert, na podpis. Tenkrát jsi měl fotografovat!
To by nešlo. Neumím si to představit. Myslíš, jako že by se jich spousta před mnou ráda svlékala?
Kdyby byl casting na focení s tebou, stály by tam davy.
Nemusíš se mnou souhlasit, ale focení aktů není o svlékání.
O tom jsem neřekl ani slovo.
Týká se to napětí, víš? A že bych měl dřív větší výběr? Já nechci fotit s každou. Fotím jednou do měsíce a mám jich frontu – čtyři stovky. A všechny se mnou chtějí fotit. Já si vybírám. Jinak, než si možná představuješ.
Jak?
Prostě pocitem. Ženu nedělají prsa ani její všechny nástrahy. Ženu dělá to, jak se chová. To je vidět na fotce.
Přesto na svých stránkách zadáváš kritéria pro ty holky.
Věková kritéria. Osmnáct až třicet pět. Ale to je jen pomůcka. Fotil jsem i starší ženy a byly krásné.
Trvám na tom, že tenkrát – v době tvé největší pěvecké slávy – bys měl širší vzorek k výběru svých modelek. Proč jsi to nedělal?
Měl jsem k tomu například ten prozaický důvod, že byl komunismus. Sex jako by neexistoval. A fotit jsem neuměl, nezabýval jsem se tím. Začal jsem až v roce 2001.
Fotit akty tedy byl od těch čtrnácti tvůj tajný sen?
No ano. Jsem romantik, vždycky o něčem sním.
I tehdy, kdy jsi v podstatě svůj sen žil? Kdy už jsi byl slavný, milovaný ?
Já sním pořád. Boris Filan napsal text Zvláštní smutek vítězů. Když dosáhneš cíle …
… musíš hledat jiný cíl.
Ano. Já jsem ten typ.
Focení jako druhý cíl?
Předtím jsem byl zpěvák a spíš fotili mě. Velmi známí fotografové, jako například Alan Pajer a Fedor Nemec. Když jsem šel k nim do ateliéru, vždycky jsem měl nějaký nápad, jak by mě mohli vyfotit, jak bych to chtěl …
Ty – zpěvák – jsi přišel a radil fotografům, jak tě mají vyfotit? To jim nelezlo na nervy?
Já jsem to jen opatrně navrhoval. Třeba na bookletu Peter Nagy Extra II držím kytaru a dávám jí pusu. To byl můj nápad, který zrovna Fedor velmi přivítal.
Ne všichni asi byli nadšení …
Všichni asi ne. Je mi jasné, že pro tebe by to bylo něco naprosto nepřijatelného. Jenže ty jsi reportážní fotograf.
Já ale občas fotím do Reflexu i portrét. Nebo svatby na zakázku.
Jasně. Ale asi bys nesnesl, kdyby ti někdo říkal, jak máš fotit.
To asi ne. Proč se ti líbí hlavně výtvarné, umělecké fotky?
Protože mají snovou atmosféru. Vycházím z ní i ve své hudební tvorbě. Je dobré, když písnička, ale i fotografie dokáží někomu udělat dobrou náladu.
Byl jsi strašně slavný. Svého času jsi mohl mít každou modelku, jakou bys chtěl, ne?
Tehdy jsem ještě nefotil. To až před deseti lety. A za to, že jsem ji začal fotit, může textař Boris Filan. To on mi představil zástupce jedné fotografické firmy, která mi pak na týden půjčila malý kompaktní foťák, a já začal fotit krajinky nebo třeba dveře kostela v Levoči. Když jsem jim pak ten kompakt vracel, půjčili mi na vánoce, hned na měsíc, lepší foťák. A také světla. Celý měsíc jsem pak tou profi zrcadlovkou fotil svoji přítelkyni. Chodil jsem tenkrát s Miss jižní Čechy, s profesionální modelkou. Nabyl jsem díky té kombinaci – skvělá technika a krásná žena – falešný dojem, že to umím a že jsou ty fotky skvělé. To byl omyl, jemuž, mimochodem, propadají dneska všichni, kteří vezmou do ruky digitální foťák.
Tomu propadají, protože zpočátku nemají schopnost vidět chyby.
Já brzy přišel na to, že to s tím focením není tak jednoduché, jak to vypadá.
Celý rozhovor najdete v tištěném Reflexu č. 43/2011, který vyšel 27.listopadu 2011.
