V USA se dětské knížky ilustrátora Petra Síse prodávají ve vyšších než stotisícových nákladech a hned sedm z nich získalo cenu deníku The New York Times pro nejkrásnější publikaci. Hillary Clintonová mu občas pošle dopis s blahopřáním k nové knížce (a doporučením, aby víc pracoval) a další první dáma, Jacqueline Kennedyová Onassisová (v roli editorky!), vytáhla jeho Tři zlaté klíče na oči široké veřejnosti... Když Petr Sís před čtyřmi lety vydal autobiografickou knihu Zeď: Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, vyjádřil se exprezident Václav Havel, že by se měla stát povinnou četbou pro všechny, kdo svobodu považují za samozřejmost. Světoznámý výtvarník, jeden z prvních československých diskžokejů a především autor více než dvaceti dětských knížek právě pokřtil svou novinku, Ptačí sněm, inspirovanou skoro tisíc let starou perskou básní. Rozhovor s Petrem Sísem najdete v Reflexu č. 40 (vychází 6. 10.) – a zde je malý bonus pro autorovy příznivce.
Chtěl jste dělat filmy, ale skončil jste u knih a ještě předtím u novin; nakreslil jste přes tisíc obrázků pro New York Times.
A teď z těch obrázků možná bude kniha. Po sedmnáct let jsem v New York Times skoro každý týden ilustroval pro kulturní sekci knižní recenze. Zprostředkovaně jsem se tak setkal snad se všemi žijícími velikány literatury, od nedávno zesnulého Johna Updikea přes Philipa Rotha až po Umberta Eca. Když jsem se s některými posléze sešel osobně, můj si obrázek pamatovali. Býval jsem vzhůru celé noci: obvykle večer mi zavolali, jestli můžu mít do šesti ráno obrázek hotový. Miloval jsem to napětí.
New York Times v půli září oslavily 160 let existence. Jejich náklad i vliv poněkud klesá; vnímáte je ještě stále jako médium, které určuje běh světa?
Pro mě jsou to pořád nejvýznamnější noviny na světě, i když jsou teď pravicí zjednodušeně házeny do pytle liberálních, nebo dokonce židovských listů, takže si je spousta lidí přestala kupovat. Víte, kolik v průběhu dvacátého století zaniklo v Americe novin? New York Times ale přetrvaly a já je považuju za jakousi ikonu. Když jsem pro ně pracoval, byl jsem na to tak hrdý, že jsem jim svoje obrázky nosil osobně. Měl jsem jejich novinářskou legitimaci, vyjel do devátého patra k ostatním ilustrátorům, poseděl v kantýně s tiskaři... Člověk měl prostě pocit, že provozuje řemeslo a dělá v novinách, jejichž je součástí. A pak se to změnilo. Začalo se mluvit o zvyšování prodeje, čemuž se všechno podřizovalo. My Timesy pořád odebíráme, moje žena na tom trvá; denně nám je házejí ke vchodu, a když má pršet, jsou zabalené v igelitovém pytlíku. Formát se zmenšil a smrskly se i obsahově, tak nějak kondenzovaly; ani články už nejsou, co bývaly, nedotahují témata, nedořešují kauzy, není čas. Vedle redakční budovy postavili obrovský mrakodrap, takže ten starší věžák se krčí v jeho stínu. Před časem po mně chtěli zase nakreslit obrázek, ale že ho musím poslat elektronicky. Deváté patro s ilustrátory už neexistuje.
Vaše knihy jsou pro děti, takže ze zásady nepolitické, ale vy sám jste člověk politický. Sešel jste se s Clintonovými, Hillary vám často blahopřála k oceněním... Co říkáte aktuální politické situaci ve Státech?
Prezidentu Obamovi přeju hodně, připomíná mi Václava Havla, který byl ve své době nejosvícenějším politikem. Baracka Obamu jsem měl dokonce v první verzi Ptačího sněmu, neboť právě on byl pro spousty Američanů takovým pomyslným králem, spásou, zachráncem. Na jedné stránce jsem nakreslil snad stovku jeho hlaviček v takovém obrazci – ale pak jsem si řekl, že to těm dětem udělat nemůžu, že je to moc politické. Obamovou tragédií je, vedle řady smolných okolností, že je oproti Bushovi nebo Cheneymu intelektuálem, že když po něm lidi chtějí rázná řešení, on se chce domlouvat. Dnes představuje osamocený hlas rozumu mezi svými neskutečně jednoduchými, nerealistickými, populistickými republikánskými protikandidáty, kteří si vyfénujou vlasy pro kameru a lidem slíbí cokoli.
V Česku právě teď vyšla vaše první knížka určená i dospělému čtenáři, Ptačí sněm. V podobenství z 12. století se básník Attár promění v dudka a vydává se spolu s ostatními ptáky hledat bájného krále Simorga...Ptačí sněm vypráví o spirituálním putování, nutnosti odhodit „své posedlosti, moc a vše, co je nám drahé“. Na konci cesty ptáci pod dudkovým vedením zjistí, že oni sami jsou svým králem. Nebál jste se, že takové poselství bude v době Donů Miguelů Ruizů a Paulů Coelhů působit banálně?
To mne vůbec nenapadlo, ale máte pravdu, takové riziko tu je. Když je knížka úplně čerstvá, nikdy nevím, co si o ní mám myslet. Takže vy máte dojem, že je to trochu jako new age nebo tak něco? No, doufal jsem, že to bude spíš jako Saint-Exupéryho Malý princ, kterého od dětství miluju, nebo jako Fantastická zoologie od Borgese. Právě v tomhle bestiáři jsem toho bájného ptáka Simorga našel.
Máte studio na Manhattanu, ale bydlíte hodinu cesty od něj, „ve vesnici za New Yorkem“ v sousedství domku Sunnyside po spisovateli Washingtonu Irvingovi. Pořád ještě si můžete dovolit ten luxus mít ateliér a nepracovat z domova?
Ano, pořád funguju tak, jak říkáte, ale bůhví na jak dlouho. Na vysokých školách ve Státech je totiž dobrým zvykem strávit rok v zahraničí a obě mé děti, Madlenka i Matěj, by rády jely sem, do Česka. I já bych byl rád – nedávno mě totiž oslovili, jestli nechci udělat velkou výstavu pro děti v pražské galerii DOX, tak bych tady třeba mohl být s nimi a zkusit se nechat jimi inspirovat. Nejblíže čtenářům a lidem obecně jsem se vlastně dostal tehdy, když byly mé děti malé a domů nosily spoustu nápadů, které jsem dodnes nevyužil. Teď, když je jim osmnáct, už najednou nechtějí, abych do jejich světa viděl. Jeden nakladatel mi řekl: „Měl byste udělat knížku o amerických teenagerech.“ Ale já myslím, že neudělám, nic o nich nevím.
