Ve zprávě amerického ministerstva zahraničí z loňského srpna je tato žena charakterizována jako „odborník na šíření lži coby pravdy – s půvabným úsměvem“. A o pár slov dále: „Věrná propagandistka Vladimíra Putina, která se ve svých veřejných vystoupeních posmívá všem kritikům ruské politiky a soustavně lže o situaci na Ukrajině, o jejích dějinách a lídrech.“ Ruská ambasáda ve Washingtonu odpověděla na zprávu protiúderem: „Toto tvrzení je dalším příkladem zběsilých pokusů očernit naše novináře kvůli pravdivému popisu mezinárodních událostí. Tím ministerstvo zahraničí USA jen dokazuje svou žárlivost vůči ruským sdělovacím prostředkům, které požívají bezpodmínečné důvěry a sympatií zahraniční veřejnosti.“
Tou lhářkou s půvabným úsměvem je míněna Margarita Simonjanová, jedna z nejznámějších tváří ruské propagandy, přezdívaná ve vlasti „bobrožroutka Margo“. Je to žena vzácných kvalit – pohledná, pracovitá, pohádkově bohatá a prolhaná, až Bůh brání. Normální svědomitý lhář, když překrucuje pravdu, se aspoň začervená, ona však na existenci nějaké pravdy nevěří. Dobře to zformuloval její nynější životní druh Tigran Keosajan: „Pravda dávno ustoupila své místo účelovosti.“ To znamená, že informace musí být zpracována a podána spotřebitelům tak, aby plnila účel zadaný režimem Vladimíra Putina. Právě tato cynická zásada je schopna zajistit ruskému novináři služební postup a nebetyčné příjmy.
Margarita Simonjanová je chráněnkyní Alexeje Gromova, zástupce vedoucího Putinovy prezidentské kanceláře. Na jejím stole stojí žlutý telefon, o němž v roce 2015 prohlásila, že „se jedná o horkou linku s Kremlem pro posuzování přísně důvěrných témat“. V únoru loňského roku Evropská unie označila „bobrožroutku“ za ústřední postavu ruské propagandy a uvalila na ni sankce: zakázala západním firmám umisťovat reklamu v jejích médiích. A že těch médií, která talentovaná lhářka řídí a vlastní, není málo! Je šéfredaktorkou televizního holdingu Russia Today, který musela stydlivě přejmenovat na zkratku RT, ale také informační agentury téhož jména a mnoha dalších hlásných trub režimu, včetně zlopověstné agentury Sputnik.
Po ukončení základní novinářské průpravy v Krasnodarské oblasti se ambiciózní rychlokvaška rozhodla, že žádná lež jí není příliš velká, aby ji nemohla chutě propagovat. Doba strmým kariérám přála, psal se rok 2004, ještě neskončila čečenská válka a Putina zrovna podruhé zvolili za prezidenta. Režim nepotřeboval žádné problémy, které by snižovaly Putinovu popularitu, a byl ochoten za bezpáteřnost dobře zaplatit. 1. září téhož roku ve městě Beslan čečenští záškodníci obsadili největší místní školu a zajali žáky a učitele coby rukojmí. Drama trvalo tři dny a skončilo tragédií. Referovat o událostech směli jen vybraní reportéři, kteří dostali jasné pokyny, co a jak říkat. Mladá šprtka byla mezi nimi nejagilnější. Ve svých televizních reportážích záměrně snižovala význam události. Kupříkladu nejednou opakovala, že ve škole je drženo 354 rukojmí, ačkoli ve skutečnosti jich bylo 1128. Velitelé odbojných Čečenců měli jasné politické požadavky – zastavení vojenských operací, stažení ruských vojsk, uznání čečenské nezávislosti. Žádný z konkrétních požadavků ve zprávách Margarity Simonjanové nezazněl. Smyslem informační hry bylo snížení měřítka hrozící katastrofy a uklidnění ruského diváka. To uvádělo v zoufalství jak samotné záškodníky, tak i místní obyvatele, kteří nechápali, proč televize lže a zahrává si se životy jejich příbuzných. Třetí den ruská armáda zaútočila na budovu školy děly a kulomety. Zahynulo 314 lidí, z nich 186 prvňáčků. Falešné zpravodajství bylo velmi oceněno režimem, který již spatřoval svou budoucnost v totalitě. „Bobrožroutka“ se stala členkou kremelského poolu a již za rok jí byla svěřena nově vytvořená televizní stanice Russia Today určená pro cizojazyčné vysílání.
Margarita zvaná po domácku Rita se narodila v roce 1980 v Krasnodaru v chudé arménské rodině: táta byl opravář lednic, matka prodávala na tržišti květiny. V domácnosti údajně nebyla voda ani plyn či kanalizace. Malá Rita to brala úkorně a snila o blahobytné budoucnosti. Ve škole byla spolehlivá jedničkářka, účastnice odborných olympiád, příležitostně psala oslavné veršíky ke státním svátkům. Dostala prospěchové stipendium ve Spojených státech, kde v hostitelské rodině strávila necelé dva semestry. V Americe se jí hrubě nelíbilo. Hlavně jí scházela osobní svoboda, kterou tolik oplýval rodný Krasnodar a Rusko vůbec. Názorově posílená a úderným tempem připravená k výkonu povolání absolvovala školu s červeným diplomem a vrhla se do víru kremelské žurnalistiky.
Možná díky své žluté zabezpečené lince vystupuje často jako průkopník ideových tezí, které jsou později rozváděny kremelskými oficiály. Jako první oznámila, že Západ by se neměl vměšovat do války, která je vysloveně občanská, v níž Rusko zachraňuje Rusy před rusofobií. Již v lednu roku 2021 volala po anexi Donbasu Ruskem. Loni v červnu na Mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradě obvinila Ukrajinu z toho, že způsobila globální potravinářskou krizi, ale zároveň se zastávala populárního názoru, že „vyhladovění Západu je naše poslední naděje“.
Je zuřivou zastánkyní co nejdrastičtějších represí proti všem jinak smýšlejícím: „Tito lidé musí být potrestáni podle článku o vlastizradě, který je součástí našeho trestního řádu. Nechápu, jak to že nebyli již dávno podle tohoto článku odsouzeni, když každému bylo zjevné, že jejich každodenní počínání naplňuje znění a ducha paragrafu o vlastizrádném chování.“ A dodala: „Přece je tam jasně pojmenováno, že pokud někdo na objednávku nebo za peníze zveřejňuje údaje, jež pomáhají nepřátelskému státu, ať už se jedná o informaci nebo názory, pak je takový člověk vinen ve smyslu článku o vlastizradě.“ Trest za takto pojatou zradu by také neměl minout nikoho, kdo v těžkou chvíli opustil vlast, a navíc kritizuje politiku Kremlu. Spolu s Vladimírem Solovjovem, moderátorem programu, kterému Rusové neříkají jinak než hnojomet a jehož trvalou aktérkou je i „bobrožroutka Margo“, žasnou nad tím, proč jejich majetky nebyly zabaveny okamžitě po opuštění Ruska, a vyjadřují přesvědčení, že dříve nebo později se Putinův režim „bude muset vrátit k užitečné praxi hromadných poprav“.
Jednou z pozoruhodných profesních dovedností, kterou Simonjanovou naučili na krasnodarských rychlokursech novinářského mistrovství, je schopnost popřít nos mezi očima. V dubnu roku 2021 tvrdila na svých kanálech, že dojde-li k válečnému vývoji, Rusko hravě zvítězí, aniž by prolilo kapku krve. Doslova: „Dojde-li na horkou fázi války, zvítězíme nad Ukrajinou během dvou dnů. Vždyť je to tak snadné a s námi je Bůh! Stačí zničit jejich palebné zdroje a vyzvat je ke kapitulaci!“ Dnes drze tvrdí, že představu o dobytí Kyjeva za pár dny Rusům vsugerovali Američani, aby zlomili jejich bojovného ducha. Také podstrkávají ruským generálům špatná vojenská rozhodnutí. Proto je občas třeba vyměňovat velezrádné generály za uvědomělejší.
Zde je stručný obsah jednoho z posledních přátelských potlachů večerního hnojometa. Simonjanová: Chtějí nám vzít náš milovaný Krym a my děláme to jediné, co v takové situaci dělat můžeme: bombardujeme je! Bombardujeme je dennodenně, všechno, co se hýbe. Copak jsme tohle chtěli? Vím s jistotou, že naše vedení to nechtělo. Putin v duši roní slzy, ale bombardovat musí. Já kupříkladu mám Ukrajince hrozně ráda a nemůžu je nechat napospas hrůznému osudu… Pochopte, pokud tu válku kvůli vlastní velkorysosti prohrajeme, čeká nás soud v Haagu. Každého z nás. Dokonce i toho metaře, který zametá dlažbu za kremelskou zdí, čeká haagský soud. Co na tom, že ještě jedna kyjevská čtvrť zůstane bez světla nebo bude proměněna v trosky. Je to mateřská školka proti té katastrofě, která čeká naši zemi, pokud nezvítězíme. Její měřítko si neumíme ani představit.
Hnojomet Solovjov ji uklidnil: „Když prohrajeme, nebude žádný soud v Haagu! Nebude nic: sežehneme celý svět na troud.“
Tito ochránci života na zemi mají své pevné zásady. Nesnáší odpadlíky. Vzteky bez sebe Simonjanová nedávno oznámila, že umožní-li úřady věhlasné zpěvačce Pugačovové a jejímu manželovi Galkinovi, vynikajícímu estrádnímu umělci a vtipnému kritikovi Putina, návštěvu staré vlasti, rezignuje na všechny své funkce a navždy opustí žurnalistiku. Byl by s ní bez Margo určitě amen. Na nedávném pohřbu velkosvětského designéra Judaškina v Moskvě se Alla Pugačovová skutečně objevila, kremelský lišák Dmitrij Peskov ji uvítal polibkem ruky a projevy hlubokého respektu. Co na to bobrožroutka Margo? Vůbec nic! Nemístní větu jí očividně vložili do úst záludní Američani.
Margarita Simonjanová totiž má co ztratit, kromě svých řetězů. Při pohledu na soupisku příjmů zuřivé reportérky a jejího manžela Tigrana Keosajana i ten nejbohatší český novinář musí závistí polykat naprázdno. Podle vyšetřování protikorupční nadace Navalného vydělává hvězdný párek jen na vedlejších melouších kolem miliardy rublů ročně. Výměnný kurz je nyní 3:1, takže i v přepočtu na koruny je to slušná sumička, ze které se už dá žít. Do schématu vzájemných zápočtů jsou zahrnuty firmy všech blízkých a vzdálených příbuzných. Ve vlastních produkčních společnostech jsou vyráběny pořady a filmy, jež jsou nuceně odebírány státními úřady a firmami. Keosajanovo filmové studio s příznačným názvem Gold Vision s použitím veškerého technického zázemí státního mediálního holdingu Russia Today vyrábí žurnalistický brak typu rádoby satirického programu Mezinárodní panorama, který tentýž holding musí opět odebírat za nehorázné peníze. Mezi povinné konzumenty produkce párečku novinářských podvodníků patří Aeroflot, ministerstvo vnitra, charitativní nadace FSB, olympijský výbor nebo firmy miliardáře a Putinova kámoše Viktora Vekselberga.
Kdysi nadějný režisér Keosajan nalezl ve svazku s „bobrožroutkou“ opravdovou zlatou žílu. Nyní natáčí výlučně propagandistické filmy a seriály podle scénářů své choti. Každé nové dílo je formálně stvořeno na objednávku Kremlu a patří k nejdražším v dějinách filmu. Rodině se velice vyplatil již první filmový cyklus Moře. Hory. Keramzit. – o stavbě olympijské vesničky v Soči. Dílo stálo zhruba tolik jako samotná vesnička. Stejně pronikavým úspěchem pro rodinný rozpočet byl další film Krymský most. Vyrobeno s láskou. Je půvabné, že ve všech filmových počinech hraje nebo je jinak zaměstnáno veškeré příbuzenstvo tvůrců. Do Krymského mostu režisér obsadil dokonce svou bývalou ženu Alenu Chmelnickou, které svého času zahýbal s pozdější scénáristkou Simonjanovou.
Ve volném čase „bobrožroutka“ Margo píše velkou literaturu, má na svědomí již tři knihy. Na sociálních sítích se to hemží ironickými ohlasy čtenářů. Najdeme tam citace, které čtenáři pokládají za perly nevkusu – jako třeba takový úryvek: „Luna se chvěla nízko nad vlnkou jako žlutý jazyk, kterým moře chtělo olízat rozvařené mráčky sotva vyklouzlé z horské soutěsky. Vystoupila jsem z příboje ve svých okouzlujících mokrých řasách a posadila se na oblázky.“ „Bobrožroutka“ často horuje pro ochranu ruského jazyka. Čtenáři této nevkusné, rádoby barokní prózy poznamenávají v komentářích, že ochranu ruštiny by bylo třeba začít zákazem vydávání takových šuntů, a nikoli bombardováním Kyjeva, Charkova nebo Lvova.
Mimochodem přízvisko „bobrožroutka“ si literátka Simonjanová v podstatě vymyslela sama. V jednom ze silvestrovských televizních pořadů prozradila, že si neumí představit novoroční hostinu bez čerstvě připraveného bobra říčního. Přitom prý stažené z kůže a vykuchané tělíčko bobra zásadně nejí, ale rozdává potřebným. Sama miluje obírat jen ovárek z bobří hlavy. Dalších kulinářských detailů z popisu šéfkuchařky Margarity Simonjanové nevinného čtenáře ušetřím.
