Asistovaná sebevražda Milionu chvilek, epidemie nákazy stolice v KSČM a Zpětné zrcátko v rejži | Reflex.cz
nahoru

Asistovaná sebevražda Milionu chvilek, epidemie nákazy stolice v KSČM a Zpětné zrcátko v rejži

Vladimír Mertlík11. listopadu 2019 • 16:30
Jitka Čvančarová, verze 2019. Jaroslav Hutka, verze 1989.
Jitka Čvančarová, verze 2019. Jaroslav Hutka, verze 1989.
• foto: 

Hysterie přihlášení se k 17. listopadu 1989 stoupá v přímé úměře k blížícímu se 30. výročí sametové revoluce, převratu jak vystřiženého z operety Země úsměvů. Možná právě proto lidu tuhne úsměv na rtech až nyní. Jedněm proto, že se sice díky práci a schopnostem mají lépe a naplnili své ambice, ale komouš se vysmívá dřívějším vězňům a otrokům do tváře, aniž by za současné vládnutí nesl zodpovědnost. Druhým proto, že se sice máme lépe – jen ne všichni stejně – navíc se po nás chce práce i schopnosti odpovídající našim ambicím, a dokonce prý máme zodpovědnost za své životy.

Den co den „vstanou noví bojovníci“, jak by řekl Antonín Zápotocký. O Václavu Klausovi, který skryt jak Batman pláštěm úředníka banky sbíral po světě zkušenosti i v době, kdy občan měl problém získat výjezdní doložku i do Vlkova pod Oškobrhem, jsme již psali. Když jeho syn připravil revoluci půdu, bez zaváhání uchopil kormidlo a dovedl ji k vítězství. Učinil tak vzdor těm, kteří – jakmile se vynořili ze závětří a teplíčka vězeňských cel a kotelen – měli jediný cíl, chopit se moci. Druhým byl Miloš Zeman, intelektuální vůdce, rétor a mistr bonmotů, který bořil komunismus opsanou statistikou ze západních ekonomických magazínů. Ty odebíralo ROH Prognostického ústavu KSČ, kde Zeman s členy KSČ i těmi, kteří nebýt ve straně měli jako stranický úkol, úpěl pod knutou tamní závodní jídelny, nabízející často zeleninu. Nikdo z nich, řídíce se heslem Julka Fučíka: Lidé bděte!, ale nezaspal a hned, jak to bylo možné, prosákli jak pšouk do všech funkcí, abychom si dnes všichni společně mohli zanotovat: Tak už máme, co jsme chtěli! Všechna ta prohlášení mají snad za cíl dohnat vše, co jsme neudělali za třicet let a smazat to, co jsme spáchali či nechali spáchat na sobě samých. Jako by na tom poslední týden do výročí mohl něco změnit.

Nelze se divit vystoupení Josefa Skálypevného komouše, který ze sebe dělá většího idiota, než je. Jeho komentář k listopadu 1989 si žádá vyšetření stolice, stejně jako Grospičovo vyjádření k 21. srpnu 1968. Zdá se, že na v Ústředním výboru KSČM soudruzi sežrali něco špatného a na gastru kliniky, kam spadají, bude narváno.

Milion chvilek hudebního amatérismu

Horší je to se spolkem Milion chvilek a s nadějí i s napětím očekávanou demonstrací 16. listopadu. S nadějí proto, že étos a síla spolku daly v létě tušit, že nemusí být vše ztraceno. S napětím proto, že Letná i dříve Václavské náměstí – jak již tehdy zmínilo Zpětné zrcátko – ukázaly rezervy, které demonstrace měly v dramaturgii i obsazení. Ale to, co v minulých dnech spolek spáchal formou svého protest videoklipu, se nedá nazvat jinak než asistovanou sebevraždou.

Angažovaná píseň je jednou z nejtěžších uměleckých disciplín. Její váha a dopad je nejen v autorské kvalitě, ale především v opravdovosti a spontánnosti sdělení. V tom případě jí lze prominout i určité chyby a nedostatky. Někteří z angažovaných tvůrců a interpretů, zahrnutých za minulého režimu pod eufemismus písničkáři, opravdu někdy nepatřili k instrumentálním virtuózům a pěveckým velikánům. Adresovali režimu své rozhořčení a hněv, které jsme my zbabělci s nimi sdíleli ve tmě sálu. Tam jsme si za 25 korun koupili pocit hrdinů, když riziko průšvihu nesli oni na nasvícené scéně. Proto jsme jim promíjeli interpretační nedostatky, zatímco oni nám ty naše – morální. Když později právě oni pomohli rozsvítit nejen sály, ale celou zemi, bylo jednodušší si za oněch 25 korun koupit pivo a nadávat nahlas sami. A své minesengry jsme opustili. Výjimkou jsou ti, u nichž kvalita děl i interpretace vysoko převyšuje angažovanost obsahu a tím mu zároveň dává přidanou hodnotu.

To ale bohužel nelze s jistotou říci o videoklipu pro Milion chvilek a na tom nic nemění ani víra ve víru významných osobností, které jej svými tvářemi podpořily. Videoklip má znaky amatérského neobratného pokusu být za každou cenu úderným politickým apelem, aniž by to činil adekvátním autorským provedením. V tom si, bohužel, nezadá – mimo opačného znaménka cíle – s opusy Tomáše Hnídka, známého pod jménem Ortel, písní Josefa Laufra Dopis pro Svobodnou Evropu či dílem Pochod Varšavské smlouvy z festivalu Zlatý palcát, jejíž slogan si říká o zápis do historie: Hlásíme se k odkazu Leninovu a přes hranice nepustíme ani nohu.

Celá tragikomedie je o to podivuhodnější, připomeneme-li si, že v létě byla spolkem odmítnuta nabídka Jaroslava Hutky vystoupit na Letné s písní Náměšť (Krásný je vzduch, krásnější je moře…). Pořadatel odmítnutí prý zdůvodnil neochotou tuto krystalicky politickou akci politizovat. (sic!) Možná proto předtím na Václavském náměstí vystoupila umělkyně, jejíž hloubka politické angažovanosti je zřejmá jen z ještě větší hloubky jejího výstřihu, což je její jediná přidaná hodnota. Na Letné si pak jiná herečka popletla politickou demonstraci s kurzem jógy a hodinou meditace.

Spolek Milion chvilek nyní upíná pozornost k 16. listopadu na Letné. Tam by ale měl nastolit i nová témata s dlouhodobější perspektivou s vhledem na cíle společnosti. Dosavadní hlavní téma – Čapí hnízdo – bylo ukradeno. Je otázkou, zda má smysl ještě obracet pozornost na prezidenta, zvláště poté, co po rekondici v Ústřední vojenské nemocnici sdělil kancléř Mynář světu informaci, která pohnula kurzy světových akciových kurzů: Prezident je v tak skvělé formě, že s chutí snědl kulajdu a na truc lékařům si omastil svou pokladnici bonmotů ovarem a jitrnicí, která mu moc chutnala. Máme my to ale prezidenta pašáka.

Zvonili jsme klíči za lidskou naivitu a hloupost?

„Půjčila si, přišla o dům a ztratila víru: Stydím se, že jsem v roce '89 stála na Letné,“ říká důchodkyně Helena Zajícová. Tak zněl titulek příběhu z reportáže Seznamu, příběhu, který se odráží v průzkumech spokojenosti lidu s polistopadovým vývojem. Ještě v roce 2011 paní Zajícová provozovala dva obchody. Když se rozkopala ulice před prodejnou kvůli opravě, přestali prý k ní chodit zákazníci. Musela si půjčit peníze a obrátila se na základě inzerátu na nebankovní společnost Central System. Do Lysé nad Labem přijel její zástupce firmy a půjčku domluvil. „Šli jsme do malé místnosti bez oken, dali přede mě stoh papíru. Bylo to tak padesát lejster a řvali na mě: Pište, pište, pište. Tak já blbec jsem psala,“ popisuje paní Zajícová Seznamu. Výsledkem byla stotisícová půjčka za 48 tisíc korun na ruku. „A s brekem jsem odjela,“ dodává s tím, že velmi záhy neměla na splátky. Nakonec byla nucena prodat dům, aby mohla zaplatit věřiteli 1,3 milionu, když si v tomtéž roce od společnosti půjčila 200 tisíc korun. Obě smlouvy se tvářily jako půjčka na opravu domů a domem také byly zajištěné.

 „Já jsem úplně zhnusená. Dnes se stydím, že jsem stála v roce 1989 na Letné. Jsem strašně zklamaná a zhnusená, když vidím, kam to vede!“ říká seniorka. S tím lze jen souhlasit, i Zpětné zrcátko je zklamáno, když vidí, kam vede lidská naivita a hloupost. Ten Havel, ten by zasloužil.

Rýže a nudle jako zrcadlo

Také Zpětné zrcátko si po listopadu 1989 řeklo, že si splní sny. Mimo své dlouholeté profese, jejíž plody mohlo konečně sklízet samo, se rozhodlo vstoupit do oblasti orientálních potravin a jídel – s níž mělo vřelý vztah, ale pražádnou zkušenost. Výsledkem bylo, že v rekordně krátké době přišlo o všechny výdělky z umělecké činnosti za předešlý rok. Několik měsíců pak sídlilo uprostřed desítek kilogramů žluklé indonéské rýže a nudlí, než se mu je konečně podařilo zdarma udat do kompostárny. Při náhodném pohledu do sebe sama uvidělo i tvář viníka – sebe sama! Protože svoboda nám nabízí nekonečný prostor naší volby, ale nezachrání nás od našich pitomostí – jen nám umožňuje je udělat. Je na nás, co si vybereme.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější