Pulp Fiction – Historky z české kotliny: Jak nás dusila monarchie, co si Žid zasloužil a proč měl Kramář mlčet | Reflex.cz
nahoru

Pulp Fiction – Historky z české kotliny: Jak nás dusila monarchie, co si Žid zasloužil a proč měl Kramář mlčet

Vladimír Mertlík28. října 2019 • 17:00
Židovský hřbitov v Holešově, protimonarchistická demonstrace v Praze v roce 1918 a Karel Kramář
Židovský hřbitov v Holešově, protimonarchistická demonstrace v Praze v roce 1918 a Karel Kramář
• foto: 
Wikimedia / ČTK / ČTK

V minulých dnech zmínilo Zpětné zrcátko tuzemskou tendenci svádět neúspěchy a prohry na jiné či na osud jako jednu ze základních vlastností českého živlu. Druhou je vytváření mýtů k podpoře zmíněných tendencí. Zcela jich ušetřen není žádný národ, ale málokterý na nich postavil školní osnovy a málokterý si v nich tak rochní dodnes. I nejdůležitější den českých dějin – 28. říjen 1918 – toho bude zcela jistě opět důkazem. Původně měl snad náladu Snu noci svatojánské, ale postupně se měnil na Komedii plnou omylů, Mnoho povyku pro nic, aby se dnes podobal – až na výjimky – spíš Halloweenu, svátku strašidel. I to je důsledek českých mýtů a autolží, které tak rádi přijímáme, zvlášť hrajeme-li v nich příznivou roli.

Evropa, kdysi tavící kotlík kmenů, jazyků a národů už dávno není, co bývala. Chuťová různost vytvářející užitečný var se změnila v břečku připomínající tu nahnědlý eintopf, jindy narudlý boršč. V nich plavou jako zavářka naše pohledy na svět a na nás. Naše mýty – pulp fiction české kotliny:

Polští ušmudlaní šmelináři. Italští špageťáci – byť naše dívky byly jiného dojmu. Jugoši, kteří se na lešení obchodního domu Máj za Taloše vydávali a měli digitálky. Endéráci – boty, záclony, povlečení a smradlavé trabanty – ty jsme jim nakonec rádi ukradli. Nařvaní Bavoráci v Medvědech, s kalhotami s padacím mostem, co se změní v blbé vítače. Zaprdění Rakušáci, kteří by zmrzli, neposlat my jim v roce 1947 vlak uhlí a brambor. Slováci? Za karlínským viaduktem začíná Asie! Každý Maďar může za to, že je Maďar, to řekl už Švejk. Co Rumun, to Bulhar! Jako ty řecký cikáni – u ouza za naše prachy. Nebo ti Američani, blbečkové, co nevědí, kde leží Praha. A tak je to se všema! Bělorusové, Litevci, Estonci, Lotyši, Ukrajinci… Kdo se v nich vyzná? Myslíte Rusáky, ne? Nejsme náckové ani to… Jo, šousvinisti! Ale černá pakáž ze všech prdelí světa? Fuj a hnus! Chtěli by užívat plodů naší práce – jenže my sami máme málo! Ale bude líp! Jak řekl básník – až se napije kůň ruského kozáka z Vltavy… Nebo aspoň čínskej… Maj Číňani vůbec koně?! Jo, viděl jste tu Slávii? Stačilo dát víc gólů než voni a mohlo být vymalováno. Nebo ten krtek! Psi, opice, jenže nikoho nenapadlo poslat do vesmíru krtka – až pana prezidenta! To je borec! Po tý rekonstrukci v nemocnici mu to sekne, běhá jak nataženej na péro! Já teda radši Babiše, to je kos a ta jeho Monika… To vám řeknu! A jak je vyšplouchnul s těma čápama! Ale má to těžký, v tý zasraný EU, navíc s tou Fridrichovou v Český televizi. Však jsme jí nandali v tom Stárdense! Jen nás brzděj – EU i ta Fridrichová! Kde my mohli bejt! Desátý na světě jsme byli – možná i sedmý! Odjakživa platí – zlatý český ručičky, co Čech, to muzikant, nejkrásnější holky na světě, mistři improvizace, hele, bejt mistrovství světa ve srandě, nemá nikdo šanci. A co všechno jsme překonali – Venclovský nějakej kanál přeplaval. A to ještě nestál ten Zemanův. Jan Hus, Julda Fulda, co měl ten Park voddychu! A tak můžeme pokračovat. Nebo Dvořák – hluchej a skládal! Co Smetana?! Jo, tak voni byli hluchý voba? Beethoven? To byl bernardýn z nějakýho sranda filmu, ne? A kdo asi rozbil žalář národů, aha?“

Tak takové jsou pulp fiction české kotliny, připomeňme si nahmátkou některé z nich.

Jaro 1911: Žalář národů

Národnostní politika usiluje o vyváženost a označit monarchii za žalář národů zní jako špatný vtip. Důkazem budiž historka, v níž Prahou pochoduje dav s českými vlajkami a voláním po osvobození národa z rakouského jha. Za zpěvu Kde domov můj a Hej, Slované dojde – doprovázen jízdní policií – bez střetu s mocí až na Staroměstské náměstí. Po několika plamenných projevech se důstojník nakloní z koně k řečníkovi s výzvou: Poslechnou, Mareček! Je půl dvanáctý. Tak ještě jednou Kde domov můj a jdeme na oběd, co říkaj? Inu, žalář národů!

Prosinec 1918: Lví silou, vzletem sokolím

Holešovský protižidovský pogrom z prosince 1918 nebyl jedinou skvrnou na líčku nové republiky, ale určitě jednou z nejodpornějších. Příčina? Primitivní hloupost, nuda, závist, nenávist, chlast a potřeba po chlapsku si povyrazit. Taková holešovská tradice – už pogrom 1899 město proslavil, když místní křesťané pomstili vraždu nebohé Anežky Hrůzové. Židáci jim lezou krkem i to jejich ghetto je město ve městě. Mají továrny, obchody, jsou bohatí, je jich moc a hlásí se k Němcům. Nikdo nezjistí, jak a proč se ve městě zjevila četa českých vojáků. Chlapíci! Peněz mají málo, ale veselí kumpáni to jsou, to ano! A jak za kalíšek umí vzít! Těch historek z fronty, co znají… Jak Židáci na frontu nemuseli, jen na zadku v kancelářích seděli. Jak šmelili a okrádali statečné Čechy. Odtud jsou ty fabriky a kšefty, tak si berte, co naše jest, nese se hlas lidu.

Předem poražené telegrafní sloupy a přestříhané dráty zajistí během této spravedlnosti klid. A pak to už jde ráz na ráz. Vojsko i s veliteli, místní chlapi také vědí, co je správné, a hlavně: „Jsi vlastenec?! Tak jdeš také, ne!?“ Žádné okolky, hned po půlnoci, jak hospoda zavřela. Do rána bylo hotovo. Střelba do oken, Židák z domu – na něj hůl do ruky, šperky do kapsy, zlato na hromádky a zbývá jen škrtnout. Jak krásně ta židácká veteš hoří!

Mrtví? Když se kácí les, létají třísky! Židáci Hugo Grätzner a Hermann Grünbaum přežili víc než čtyři roky na frontě, ale nepřežili víc než čtyři dny doma. Poznali totiž v útočnících kamarády z fronty. Že by v tom bylo něco proti Židům? Nesmysl! Komu vadilo, že mladá Terezie Knappová je Židovka, když si ji vzali chlapi do prádla. Ani jednomu z těch čtrnácti! A tak když vojáci nové československé armády splnili svou vlasteneckou povinnost, zapnuli si poklopce a naplnili kapsy, zmizeli jako pára.

„A to ne! Táto, vstávej! Bijou Žida!“ nese se krajem. Z města i okolních vesnic se do ghetta valí povozy i trakaře – každý jak může. Vzápětí odjíždějí naloženy nádobím, šatstvem, peřinami, nábytkem – každý jak chce. Jeden se až diví, kolik děti unesou! Oddíl sto dvaceti vojáků je ráno loupícím a vraždícím davem zahnán na ústup a až posila dalších sto třiceti vojáků z Brna tuhle bitvu vyhraje. Ach, kde je vám konec, hrdinové od Zborova?

Účet? Vypáleno a vydrancováno padesát jedna domů, třicet dva obchodů, čtyři hospody, synagoga, k tomu pár mrtvých, zmlácených a znásilněných. Škoda tehdejších pět miliónů… Směšné tresty? Jsou mírnější, to jo, ale… Chlapi měli špičku! A na to se napijem!

Leden 1919: Pařížská konference

Karel Kramář byl politikem konzervativním, prosazujícím stát národní – nikoliv národnostní jako Beneš a Masaryk. Tuto koncepci potvrdil na mírové konferenci v Paříži i Edvard Beneš, mimo jiné v Nótě o národnostním režimu: ČSR zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky. Dále nóta uváděla, že oficiálním jazykem bude čeština a s ní rovnoprávným i němčina a že funkce ve veřejných úřadech budou otevřeny všem národnostem. Jenže výsledek plnění těchto závazků se dá shrnout do úsloví „zlatý voči – velký kecy“. Ihned po vzniku ČSR se prosadí idea jednotného, demokratického národního státu na mytické myšlence neexistujícího čechoslovakismu. V té době se přitom na území republiky mluví česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky, několika nářečími ukrajinštiny a k tomu přičtěme jidiš, romštinu, rumunštinu a jejich nářečí. Vzhledem k pochybnostem, které sliby Beneše vzbuzují, se proto v článku 86 Versailleské smlouvy ČSR zavazuje přijmout opatření, která vítězné mocnosti učiní k ochraně menšin. Jejich plnění se dá shrnout do úsloví: Sliby – chyby.

To vše vede ke konfliktům mezi Kramářem a Hradem, skupinou kolem Beneše a Masaryka. Jejich střety trvají do konce Kramářovy krátké kariéry, jeho vláda padá již 8. července 1919 a Beneš si může v deníčku s úlevou škrtnout položku Kramář. Velký politik přelomu století Karel Kramář už do žádné vlády nikdy nevstoupí a do smrti zůstane pouhým poslancem.

Postoj a pohled na svět i budoucnost země nikdy nezmění. Nebývale otevřeně se postaví proti Benešovi i doleva uhýbající politice na sjezdu své strany 13. dubna 1929, kdy o Benešovi prohlásí: „Jsou prostředky jeho politiky, které v každém člověku zvyklém mravnosti budí krajní odpor. Nebojíme se žádných bojů, ale jedno chceme: pravdu a čistotu. V tom je ta hluboká propast mezi námi a světem Benešovým. Jistě rádi mu přiznáme, že si získal vážnost v diplomatickém světě, že docílil úspěchů pro republiku. Avšak to, co zavedl ve vnitřních bojích politických, to vykopává nepřeklenutelnou propast mezi námi a jím. Zde je mravní otázka a té se nikdy nepoddám!“

Kramář také poprvé nahlas promluvil o chvílích zrodu republiky při ženevských jednáních obou odbojů a zdůraznil: „…byl jsem pro Masarykovo prezidentství už proto, že je starší než já.“ K pozdějšímu ochlazení vztahů přispěly podle něj rozdílné názory na vztah k Sovětům, na slovanskou otázku i další problémy, mimo jiné i to, že „president dr. Masaryk… nemůže v sobě potlačit reformátora a polemistu, jakým byl celý život.“ Zdrcující byl závěr Kramářova vystoupení, v němž konstatoval, že: „Bohužel, vlivem ovzduší, které kolem něj (Masaryka) vzniklo, mohl jsem v Rakousku otevřeněji vyslovovat svůj názor o císaři než dnes v republice o presidentu.“

Jak často Zpětné zrcátko v textech svých knih a ohlédnutích říká: Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy! Proto by pro nás měla být naše ohlédnutí poučením i varováním. Mějme to na paměti i dnes 28. října 2019.

A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější