Vládnout Čechům je snadné. Neznají svoji historii a rádi věří fámám | Reflex.cz
nahoru

Vládnout Čechům je snadné. Neznají svoji historii a rádi věří fámám

Jiří Štefek23. října 2019 • 16:30
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek
• foto: 
Michal Šula / Mafra / Profimedia

Téměř čtvrtina Čechů starších čtyřiceti let neví, kdy v Československu proběhla tzv. sametová revoluce. Více než třetina lidí v tomto věku si myslí, že za socialismu bylo lépe, přičemž mezi těmi, kteří mají doma výuční list to je každý druhý. Na druhou stranu jen 52 procent respondentů uvedlo, že před rokem 1989 vycestovalo do zahraničí. Vyplývá to z průzkumu společnosti NMS Market Research pro Paměť národa.

V době, kdy se česká společnost chystá připomenout si výročí třiceti let od událostí z listopadu 1989, to není příliš povzbudivé vysvědčení. Zarážející to je o to více, že se tak děje v době, kdy se českému hospodářství daří, národ se již dávno stal konzumní společností, nezaměstnanost je minimální a takřka všem pravidelně rostou platy, a to i těm nejméně vydělávajícím.

Nicméně nalijme si čistého vína. Z nemalé části české společnosti je cítit frustrace a rezignace. Lidé jsou vytočeni z politiky a politiků, z mnohdy kulhající spravedlnosti, ale i ze všudypřítomného zdražování. Někteří se zapouzdřili do svých obýváků či chat a rezignovali na jakoukoliv snahu u sebe něco zlepšit nebo vyvinout snahu například o lepší či lépe placenou práci. A když si k tomu doma v televizi pustí Ženu za pultem, Chalupáře nebo Nemocnici na kraji města, tak se utvrdí v tom, že kdysi bylo lépe.

Zboží sice v obchodech bylo málo, skoro nikam se nemohlo, ale každý měl stejně peněz a stejné oblečení či auto, všichni se se všemi družili, děti jezdily na tábory a celé rodiny pak v rámci ROH na zotavovny po celém Československu. Tito lidé neviděli a dodnes nechtějí vidět, natož chápat morální, hodnotovou, ale i ekonomickou devastaci do roku 1989, ze které se naše země dosud zcela neprobrala. Proto klobouk dolů před každým jednotlivcem, skupinou či kolektivem, kteří se snaží pro sebe a své okolí či společnost jako takovou něco udělat a přispět k jejímu obohacení.

Výsledky a interpretace výzkumu navozují dojem, že nejméně spokojení jsou ti méně vzdělaní, tedy lidé jen s výučním listem. Takové dělení bylo populární ještě před dvaceti lety, ale teď? Vždyť manuálně zruční a šikovní dělníci, řemeslníci či zedníci mají dnes často větší výdělky než absolventi tehdejších obchodních akademií či gymnázií. Je po nich hlad a lidé je platí zlatem, což se o řadě absolventů humanitních oborů na univerzitách nedá říct ani náhodou. Tak kde je tedy problém?

Obávám se, že problémem velké části české společnosti je cosi, co nazval ve 40. letech minulého století sociolog Erich Fromm „strachem ze svobody“. Je to stav, kdy lidé nevědí, co se sebou mají dělat. Dříve byli zvyklí, že je o vše postaráno a zařízeno, oni byli přesně řízeni, vedeni a kontrolováni a nemuseli se o nic starat a snažit. Tehdy motivace nebyla žádná, všichni dostali stejně bez ohledu na své schopnosti i výkon. Tento stav zřejmě do české DNA vnesl přesvědčení, že to tak musí zůstat navždy a vše, co se tomu vymyká, je špatné a zavrženíhodné. I z tohoto důvodu se v Česku příliš neodpouští úspěch, bují závist a přesvědčení, že ten, kdo má víc, je a priori lump, podvodník a zloděj. Vše se pak doplní obligátní větou „že dřív všichni měli práci, nebyly exekuce, byl pořádek“ a je vymalováno. Zarážející na tom je skutečnost, že si tuto představu v sobě nesou i lidé, kterým v listopadu 1989 bylo 10, 15 či 20 let, kteří měli fakticky život před sebou.

Nejvíce tristní však je zjištění, jak velké množství lidí nezná nejbližší historii své země. To je nejen negativní vizitkou výchovy v rodinách, ale i samotného školství. Ze společnosti se vytrácí duch kritického myšlení, lidé nečtou noviny ani knihy, nesledují náročné programy a dokumenty v televizi, za své berou kdejaký blábol či fámu a ani se neobtěžují si ověřit, že tomu tak skutečně je. Tento stav je vodou na mlýn řadě politiků, kterým tento stav vyhovuje. Udržet lidi v nevědomosti, vystrašit je fámou, ale hned jim nabídnout svoji starostlivou a pevnou náruč. A k tomu jim přidat i nějakou tu korunu, aby získali pocit, že na ně někdo myslí. To se to pak hezky vládne!

Americký filozof a spisovatel George Santayana kdysi pronesl slavný výrok: „Ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít.“ Tato prorocká slova mají svůj význam a váhu i nyní. Příkladů, které potvrzují toto pravidlo, kolem sebe máme více než dost.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější