Anticharta: Jsou kolaboranti mezi námi, nebo v nás samotných? | Reflex.cz
nahoru

Vladimír Mertlík: Jiný pohled na Antichartu. Jsou kolaboranti mezi námi, nebo v nás samotných?

Vladimír Mertlík28. ledna 2019 • 16:17
Vladimír Mertlík: Jiný pohled na Antichartu. Jsou kolaboranti mezi námi, nebo v nás samotných?
foto: ČTK a archiv Blesku

Je to už spíš historie než událost a přece vzbuzuje vášně a konfrontaci i dvaačtyřicet let poté, kdy bolševický režim nahnal 28. ledna 1977 do Národního divadla na tisíc nejslavnějších herců a dalších umělců, aby je v televizním přenosu ponížil podpisem "Prohlášení československých výborů uměleckých svazů" pod názvem „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Ani tím však nedosáhl orgasmu v kampani proti dokumentu Charta 77 a znásilnění zopakoval 4. února 1977 v Divadle hudby na tělech i duších dvou set nejpopulárnějších hudebníků, interpretů a autorů populární hudby.

Pod hrozbou existenční likvidace se v následujících dnech k Antichartě – jak začal být text nazýván - písemně připojovali další. Snad dvě desítky byly těch, kteří nepodepsali proto, že se díky obratné lsti shromáždění nezúčastnili a jen jednotlivci byli tak odvážní, že v otevřeném vzdoru odmítli s režimem kopulovat. Finální počet podpisů Anticharty se ustálil na cca 7 000 a je vnímán jako morální selhání umělců, kteří mají být svědomím národa. Detaily televizních záběrů studem zkřivených tváří pokořených miláčků národa dokazují, že si byli vědomi smyslu i obsahu spektáklu a zvrácený tlak režimu při pohledu na ně dodnes budí odpor a je tím hlavním, co se nedá zapomenout.

Při procházení jmenného seznamu signatářů Anticharty jsem mimo organizátorů této taškařice napočítal asi dvacet jmen figur, které si oddychly, že se svět vrací do starých kolejí, ale ani ony pronášeným žvástům nevěřily jediné slovo. Víru v to, co říká, měla snad jen hlavní hvězda tragikomedie, ducha prostá Jiřina Švorcová.

Jedno se bolševikovi nicméně zdařilo. Zasel do mozků a srdcí publika - zvaného též dle potřeby lid či národ – nejistotu o morální kompaktnosti jeho idolů a vytyčil v jeho svědomí hranici hanby tehdejšího selhání těch, kdo podepsali. Učinil tak s cílem – až se to hodí – jejich selhání připomínat jako kolaboraci a zbavit je tím důvěryhodnosti i práva se vyjadřovat k věcem veřejným. Dodnes přitom nebyl veřejně označen autor textu, vhodného k psychiatrickému přezkumu, ani autor vlastní kampaně.

Posedlosti Jaromíra Soukupa politikou se všichni smáli, on mezitím tvořil nové…

Mají umělci smývat hříchy z rukou lidu?

Titulky tehdejšího režimního tisku - Ztroskotanci a samozvanci, Rozhořčení našich pracujících, Galérka Chátry 77, Lid se ostře staví proti tzv. chartě 77, Rozhořčený hlas pracujících, Ať si elitáři zametou před vlastním prahem - útočil na umělce s cílem oddělit je od „zdravého jádra pracujících“. Je zvláštní, že dnes nejsme zas tak daleko, pokud si připomeneme odsudky z úst současné politické reprezentace o fašizující se lůze, řvoucím stádu, pražské kavárně a elitářích. Ani tehdejší čára mezi statečnými a zbabělci ale nevedla napříč demografií, intelektem či generacemi. Byla jen hranicí svědomí, poměru strachu a odvahy, jako je dnes hranicí mezi pohodlností a ochotou se obětovat pro zlepšení či aspoň zachování duchovní úrovně života a jeho svobody.

A právě zde začíná klíčit má pochybnost na právo soudit jiné za tehdejší selhání ze strachu. Nikdo nemohl myslet vážně, že přítomní - vyjma několika v sále přítomných bolševických pijavic – myslí svůj podpis vážně. Proto se domnívám, že odsouzení si spíš zaslouží ti nešťastníci, kteří se pokouší získat znovu tvář výmluvami na podvod na ně spáchaný, na netušení, na bezelstný podpis prezenční listiny a jinými kecy. Proto je třeba smeknout mj. před Evou Pilarovou, která svého času – spolu s několika dalšími - přiznala selhání z obyčejného strachu a omluvila se. Přesto však nevidím důvod, proč by zrovna umělci měli smývat hříchy z rukou lidu, brát je na svá bedra a být svědomím národa. Proč ne strojvůdci, zedníci, malíři pokojů či zámečníci?  

Kandidáti do eurovoleb: první český celoevropský lídr, staré tváře i mladé pušky a…

Miliony členů KSČ a pětka na Kubu

Zpětné zrcátko se otočilo do minulosti, aby zahlédlo, odkud se bere sebevědomí samozvaných soudců chování a morálky jiných a vidělo 2 000 000 členů KSČ, 80 000 milicionářů, oněch ozbrojených pěstí dělnické třídy i desetitisíce členů Pomocné stráže VB, Uličních výborů a udavačů StB. Vidělo masové nadšení na průvodech, rudé praporky v oknech, akce Z, příspěvky na Lumumbu, na převrat tam či onde, na pomoc sériovým vrahům na druhém konci zeměkoule! Věčně se něco podepisovalo i odsuzovalo a umělci mezitím podepsali Antichartu!

Tímto ohlédnutím nelze smýt vlastní pocit hanby ze zbabělosti a nijak tím neklesá ani můj obdiv k těm, kteří s odvahou nepodepsali. Režim neustále nastavoval pastičky, z nichž se ale při troše „filipa“ dalo vyklouznout. Vzpomínám si na schůzi v ČKD Praha, kde jsem v roce 1962 pracoval, na níž se řešila finanční pomoc ve výši 10,- Kčs na osobu kubánským soudruhům, obklíčeným námořnictvem USA během tzv. Karibské krize. Kamarád Zdeněk ihned nadšeně souhlasil, že kubánským soudruhům na boj s americkým imperialismem rád pětku pošle, i když za ni tehdy bylo osm Plzní!

Chtěl jen od předsedy ROH záruku, že jeho pětka s ohledem na zmíněnou blokádu Ostrova svobody nepadne do rukou válečným štváčům z Wall Streetu. Po poradě dílenského výboru ROH se nakonec ukázalo, že předseda Zdeňkovi takové záruky dát neumí a tak Zdeněk - z obavy, aby jeho pětka naopak neposílila imperialismus a neohrozila světový mír - ji odmítl vydat. Stejné obavy projevil vzápětí celý cech a soudruzi na Kubě museli bojovat bez nás. Jen zdánlivě je zvláštní, jak hodně tato stará historka připomíná kampaň Zimní pomoc wehrmachtu a řadu dalších za té první, nacistické okupace.

George Soros: Příběh vlivného finančníka, proti kterému se obrací čím dál víc lidí

Nacistická inspirace

Koneckonců Anticharta nebyla nic nového, i v jejím případě se bolševik poučil u mentálních soukmenovců, nacistů. Inu, košile hnědá, spodky rudé! Byla jen parafrází Přísahy věrnosti českých umělců Třetí říši, konané v Národním divadle dne 24. června 1942 během heydrichiády, v jejímž závěru se přítomní, jak dokládají fotografie, rozloučili nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí…

Ale lid – národ nezůstal pozadu! Již 3. července 1942 byl uveřejněn „Výnos říšského protektora o zrušení civilního výjimečného stavu“ a výzva, aby se Pražané zúčastnili manifestace na Václavském náměstí: „Je povinností každého Čecha, aby se tohoto projevu, jímž vrcholí a uzavírají se všechny dosavadní manifestace, bezpodmínečně zúčastnil a tím zdůraznil svou neochvějnou věrnost k národní pospolitosti a k Velkoněmecké říši…“

Vyjádření některých pamětníků, podle nichž nevěděli, co je čeká, jsou stejně trapná, jako výmluvy některých signatářů Anticharty. Zvláště s ohledem na charakter a smysl předchozích masových manifestací v Praze na Staroměstském náměstí (cca 60 000 lidí), v Táboře, Plzni, Brně, Olomouci, Hradci Králové, v Ostravě a jinde.

V úřední zprávě Sicherheitsdienstu se uvádí, že 3. července 1942 byla již kolem 18:00 zaplněna horní polovina Václavského náměstí a během shromažďování hrála kapela vládního vojska české lidové písně a pochody. Účastníci přicházeli ve skupinách, zaměstnanci továren Letov dokonce za doprovodu vlastních kapel a projevy byly přenášeny tlampači i do odlehlejších ulic, např. Na příkopě a v Ovocné. U pomníku sv. Václava  stála pak dlouhá řada starostů, kteří se sem dostavili ze své předchozí manifestace v Lucerně. I muzejní rampa byla přeplněna, stejně jako okna, balkony a leckde i střechy domů celého náměstí. Dne 4. července 1942 sdělil šéf IV. oddělení Úřadu říšského protektora pro kulturní politiku, SS-Sturmbannführer Martin Wolf, ve svém dálnopisu Josephu Goebbelsovi zadostiučinění ohledně této nejmohutnější manifestace české loajality vůči Říši. Podle Wolfa byla řeč protektorátního ministra Emmanuela Moravce doprovázena „stále sílícím a zjevně spontánním potleskem“. O přitakávání účastníků manifestace mluvil ve zprávě i Sicherheitsdienst, který uvádí, že obecenstvo, skládající se „převážně z dělníků a zaměstnanců“ vyslechlo závěrečná prohlášení ministra Moravce se „zdviženou pravicí“.

Jak se volí ve volbách do Evropského parlamentu? Vybrat jediný lístek a kroužkovat jen…

Smrt soudruhů

O pouhých jedenáct let později se na tomtéž místě koná stejně masová a spontánní demonstrace, jen její příčina je jiná. Pohnutá a český lid zarmucující. Není divu, zemřel „generalissimus a titánský veleduch“ Josef Vissarionovič Stalin! Truchlí celý svět a během tryzny na Václavském náměstí jsou podepisovány kondolenční archy. Účast je veliká, stejně jako minule, v květnu 1942, tentokrát přišlo 360 000 pražských pracujících a ostatní československá města se nedávají zahanbit.

Ale ještě neoschly slzy na tvářích tvrdých chlapů u tavicích věží a Václavské náměstí je opět plné, když se za devět dní na to lid potřebuje semknout a vyrovnat se smrtí Klementa Gottwalda. Umělci stojí lidu po boku a spisovatelka Marie Pujmanová po básni ke smrti velikého Stalina z minulého týdne „Ve věnci rukou železném“ ze sebe opět vydává to nejlepší a v básni „Věrný byl soudruh Gottwald“ vyzpívá svůj žal verši: „Ten nový žal, toť příliš, nemohu pro pláč dál, má republiko, kvílíš – ten nevýslovný žal!“

Překonal ji jen další z velikánů české literatury, Jan Drda, když v básni zašeptá:

„Tam klidně odpočívá hospodář, usnuv po těžké práci, v pobledlých lících věčný klid, na jasném čele lehký stín. Odešel z jeho obličeje úsměv, ale zůstala v něm pevnost a moudrost – tak si jej, můj synu, celý život pamatuj!“

Fasádu Národního muzea na Václavském náměstí zkrášluje obří portrét vůdce a nápis „Kupředu, československá úderná brigádo, pod praporem Lenina a Stalina Gottwaldovou cestou!“

Jan Ferák: Český letec uprostřed velkého dramatu španělské občanské války a v…

Anticharta

Uplyne dvacet čtyři let než výkvět československých umělců až na výjimky podepíše dne 28. ledna 1977 následující slova: „Plamenný výtrysk Velké říjnové socialistické revoluce ukázal možnost naplnění cíle. Velký Říjen zahájil velkolepé údobí převratných společenských dějů, kdy z revolučního úsilí, práce a bojů vyrostl v Sovětském svazu nový společenský řád, který osvobodil pracujícího člověka a pronikavě ovlivňuje dějiny celého světa…

…A právě tak, jako pochopili dělníci rukou, pochopili i dělníci ducha, že nastala nová epocha lidských dějin, dějin materiálních i duchovních, pochopili potřebu společné lidské aktivity k dalšímu pokroku života a dějin vlastní země i celého světa…

…Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“

Evropský parlament a co jste o něm vždy chtěli vědět: Jaké má pravomoci, jak nás…

Co je hanba

Velká strana ty umělce, do jejichž okruhu jsem patřil, naštěstí neuznala za hodné cti, aby prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“ mohli podepsat. Přes jejich popularitu tomu bránil jejich charakter, neboť z principu kolektivní viny patřili mezi „samozvance a ztroskotance“ či kandidáty na tento titul.

Ptám se dnes, 28. ledna 2019, kdo dává právo soudit jiné za jejich tehdejší strach a následnou hanbu. Umělci byli v listopadu 1989 těmi, kteří spanilými jízdami po celé zemi začali rozsvěcet naději. Umělci byli první, kdo se přestal bát, možná proto, že už znali pocit hanby, kterou přináší strach. Není hanbou mít strach, hanbou je si to ani po letech nepřiznat. Dřív, než se našinec začne rozhlížet, zda jsou kolaboranti kolem nás nebo jen v nás? A hrdinové? Ti vědí své a naše války o naši vlastní zbabělost je nudí. Lze to napravit, přiznat si strach a už nikdy se nebát, to dá tehdejšímu selhání smysl.

A to je vše, co jsem dnes viděl ve Zpětném zrcátku, Váš Vladimír Mertlík.

Během obléhání Leningradu zemřelo přes milión obyvatel. Lidé trpěli hladem, za…
Humor až za hrob. Epitafy, které pobaví
ihz 23. února 2016 • 15:18

Humor až za hrob. Epitafy, které pobaví





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,670
23,040
29,770
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější