nahoru

Jak lid nepřichází o iluze aneb Rychlá rozborka duševních pochodů našich zrádců

Vladimír Mertlík 27. ledna 2022 • 13:50
Jak lid nepřichází o iluze aneb Rychlá rozborka duševních pochodů našich zrádců
foto: Česká televize

Třetí díl cyklu „Návraty do budoucnosti aneb Jak se rodí Jidáši naší politiky“ vzbudil určité otázky i u přátel Zpětného zrcátka. Formulace některých však nekladla otazník za větu: „Může se vůbec státník či politik stát kolaborantem nebo dokonce zrádcem?“, ale hlasem plným údivu se ptala: „Můžeš vůbec označit státníka či politika kolaborantem nebo dokonce zrádcem?“

Je až úsměvné, jak trvale voličstvo, prostý lid, národ (*nehodící se škrtněte) věří, že k tomu, aby se z nezdravícího souseda, meloucího stále dokola dva blbé vtipy, s nímž proto kolegové odmítají jít i na oběd či ze snoba, skrývajícího svou identitu a Všeználka, který dřívější charisma vyměnil za aroganci, stal moudrý Otec národa, stačí určitý počet volebních lístků. Máme-li nalézt odpověď na položenou otázku, vynechme v první řadě tzv. prezidenty z let 1948 až 1989, kterým by slušel víc titul „zastupující sovětský (dle vz. říšský) protektor, na němž „Dle vyššího principu mravního vražda (na tyranu) není zločinem!“ (cit. Jan Drda: Vyšší princip). Omylem je tendence podezřívat tyto zrádce a kolaboranty z hlouposti. Opak je pravdou! Pokud je na vrchol pyramidy nepřivedla nejvíce slepá poslušnost, pak to byla intuice vycítit přání sedimentu společnosti, podle politických podmínek doby usazování vrstvy, buď zarudlého či nahnědlého zabarvení.

Pojem zrádce či kolaborant je v moderních českých a slovenských dějinách spojen se jmény Emanuel Moravec, Jozef Tiso a Karel Čurda, máme-li mluvit o celebritách z těchto řad. Každý z nich však patří díky své motivaci „k přechodu na druhý břeh“ do jiné kategorie. Emanuel Moravec, legionářský hrdina a nesmiřitelný odpůrce Třetí říše se po kariérní nabídce nacistů, zdrcen navíc „benešovskou“ politikou Mnichova a útěkem Beneše stává hlavním exponentem protektorátního režimu. Učiní tak po možné volbě dalšího boje v exilu nebo strmé kariéře v táboře dřívějšího nepřítele, kdy motivem je touha získat prostředky pro hédonistický životní styl.

V čem je ale rozdíl od životních osudů dalšího legionářského hrdiny, Zdeňka Fierlingera, později velvyslance v Sovětském Rusku a již předtím agenta NKVD!  Vrcholem jeho kolaborantské kariéry je mimo přípravy československo – sovětské smlouvy z roku 1943 o budoucím vstupu země do rudé řiti i poválečná zrada sociální demokracie, jíž je předsedou a uvržení strany do smrtícího objetí KSČ. Odměnou je mu členství ÚV KSČ a zvolání dřívějšího osobního přítele Edvarda Beneše: „Největší zrádce je Fierlinger, rozdupat ho jako hada! Ten musí viset na nejbližším stromě! Pamatujte si, že Fierlinger je svině!“ Děje se tak ale „s křížkem po funuse“ až v únoru 1948 a zůstává otázkou, zda „pověste je vysoko“ nevolá spolupachatel.

Ale nestane se tak, zatímco naplnění osudu, kdy „život visí na provázku“ potká po válce prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa. Jeho osud je ještě složitější než obou dříve zmíněných mužů. Jeho zrada Československa vyhlášením Slovenského štátu je z pohledu Slováků naplněním původní vize a nedodržených slibů českých politiků o federalizované existenci Slovenska při zakládání republiky. Vyhlášení samostatnosti v roce 1939 bylo špičkou ledovce předešlých dvaceti let marných pokusů slovenské reprezentace vrátit v život dohody z Clevelandu a Pittsburghu. Definitivní řez učiní Tiso až ve chvíli, kdy je zřejmé, že republika po 30. září 1938 nemůže přežít. Je tedy nemístné srovnávat jeho kroky s kroky reprezentantů prvního odboje při likvidaci Rakouska-Uherska v jehož parlamentních orgánech zasedali a s dezercí českých jednotek, které svému císaři přísahaly věrnost nebo platí „když dva dělají totéž, není to totéž?!“ Ani argument podporující vinu Jozefa Tisa akcentem na transporty Židů ze Slovenska do koncentračních táborů od 25. března 1942 příliš neobstojí! Je třeba si opět otázku: „Kam v té době jezdili již déle než rok (od 16. října 1941) z nádraží Praha Bubny čeští Židé – do lázní?! A jak hodnotit mlčenlivý souhlas „prezidenta Budovatele“ Beneše s odvlékáním československých občanů do gulagů hned od 8. května 1945? 

Definovat zradu a kolaboraci Karla Čurdy, jenž udáním na gestapu a poté infiltrací do řad parašutistů a bojovníků protinacistického odboje zavinil smrt mnoha lidí je nezpochybnitelné, stejně jako cena, kterou zaplatil – smrt oběšením. Otazník ale visí nad příčinami zrady vojáka, který se do speciálních jednotek přihlásil dobrovolně a měl skvělé výsledky. Chyby v plánování i při realizaci úkolů výsadku způsobily, že ani jeden z nich nebyl proveden. Čurda se ocitá po atentátu na Heydricha a vypálení Lidic v úkrytu u své matky bez kontaktů i prostředků. Pod hrozbou stejného trestu, jaký postihl Lidice, pro rodnou obec Nové Hlíny se 12. června 1942 po vyhlášení amnestie pro ty, kteří přispějí k dopadení „atentátníků“ vzdává a přistupuje na spolupráci s gestapem. Nic neomlouvá vojáka, který přísahal! Po válce se Čurda, psychicky lidská troska, žijící s jinou identitou dobrovolně přihlásí se slovy: „Co má přijít, ať přijde!“ Proč nejsou důrazně uváděna například jména členů ÚV KSČ, kteří požádali cizí velmoc o okupaci Československa v roce 1968?  

S uvedenými symboly kolaborace a zrady nelze nikoho z polistopadových politiků srovnávat. Hlavně proto, že se přes snahu tuzemských „pátých kolon“ nedostali (zatím?) do podobné hraniční situace. Mnohdy je současná zrada a kolaborantství jen zradou na vlastním svědomí a cti ve formátu „kecy v kleci“. Otázkou ale zůstává, jaké by byly další kroky některých ze současných reprezentantů v hraniční situaci. Odpověď je stejně snadná jako na otázku: „Jak s letadlem couvat ve vzduchu.“ Zbývá si v zájmu společnosti pouze přát, aby se dnešní „moravcové“ do podobné situace nikdy nedostali. Jen si připomeňme: s Václavem Klausem st., kdysi dělícím sporty na levicové a pravicové od jeho škemrání o hlasy při volbě na Pražský hrad hráli komouši levicové bago a dnes – by on sám by mohl reprezentovat v gorodkách.

Myslí si laskavý čtenář, že Miloš Zeman je opravdu rodilý levicový politik? Nebo na něj poté, co liberální levici držel Václav Havel a na pravici založil ODS Václav Klaus jen na pravici nezbylo místo?

Nuance myšlení se při bedlivém sledování meandrů zájmu hlavních oportunistů projeví tím, do jaké politické bažiny až jsou ochotni plynout. Souvisí to nejen s jejich chytrostí, ale i citem pro míru a vkus, který přes mnohé přešlapy Václav Klaus stále má. Přes veškerou infekčnost má jeho hledání vlastní dřívější důležitosti stále hranici, která odděluje bažinu nacionalismu a internacionalismu od septiku, kde už dávno skončila politika grotesky a šklebu osobní nenávisti Miloše Zemana. Nejhorší je pak kolaborantství bez ohledu na barvu proudu, vyplývající z trvale neúspěšných koitů s kýmkoliv bez výsledku. Pokud parlamentní politik této země prohlásí, že jedinou cestou je pro Česko vystoupení z NATO i EU a investice do obrany jen našeho území, je dotyčný buď hlupák nebo svině. V případě Tomia Okamury se však spojuje i zdánlivě nespojitelné.

A to je pro dnešek vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.