Chce být Ivana Tykač prezidentkou sebevědomých občanů, nebo pasačkou chrochtajících vepříků?
V poznámce z podzimu minulého roku, v níž Zpětné zrcátko naznačilo, odkud a proč vítr do plachet Motoristů fouká, nechalo tajenku jmen nevyplněnou, byť řešení znalo. Stejně tak učinilo v ohlédnutí z 5. února 2026. Důvodem nevyplnění byla snaha neodvádět pozornost od hlavního tématu polemikou nad tím, kdo je pramen Zpětného zrcátka. A ejhle, za necelé dva týdny se ukázalo, že šídlo v pytli neutajíš!
První průzkumný pšouk vypustil Andrej Babiš ve chvíli, kdy po varovném výstřelu o nutnosti vyslat do příští prezidentské volby kandidáta vládní koalice utrousil, že prezidentem nemusí být politik, ale naopak osobnost jiné oblasti, navíc žena, která by prý Česku bezpochyby slušela.
Ach, jak dojemná péče o blaho země, přesto pamatujme slov Evangelia dle Matouše (7:16): „Střezte se falešných proroků, po jejich ovoci poznáte je!“ Babišovy starosti o generování kandidáta dnešní vládní garnitury mají totiž kořeny v „neodpustitelné“ prezidentově paličatosti, jíž jej dotlačil k uznání střetu zájmů a dle Babiše k ponižující veřejné proklamaci řešení, byť Babiš nikdy ani na vteřinu neuvažoval, že by vyřčený slib dodržel.
Druhým důvodem je Pavlovo trvání na tom, nejmenovat Filipa Turka ministrem čehokoliv nejen pro celoživotní hanebné chování, ale především proto, že je hňup. Totéž si myslí i Andrej Babiš, ale ve chvíli, kdy Motoristé jako la scorta jsou pro něj nepostradatelní a Macinka Turkovi šeptá: „Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý…“, je prezident Babišovým úhlavním nepřítelem. Babiš proto dál hraje roli moudrého politika, který nechce být s Hradem v konfliktu, ale fakt, že mu Pavel pije krev, je nad slunce jasný, což mu Babiš nikdy neodpustí, tak jako výprask z roku 2023. Znovu si pro něj Babiš nepůjde, a tak za sebe zbaběle jako obvykle hledá pro frontovou linii náhradu, přestože do prezidentských voleb zbývá ještě hodně času.
Pavel svou kandidaturu ani nepotvrdil, ale trvalo pár dnů a média už začala spekulovat, koho tou „ženou, která by Česku bezpochyby slušela“, Babiš myslel. Těžko říct a jak známo, názor může Andrej Babiš s ohledem na veřejné mínění ještě mnohokrát změnit. Poté co sítem výběru propadla Alena Schillerová a premiér Babiš se měnil při vystoupeních mladých pirátek vesSněmovně v muže na okraji parku v rozepnutém baloňáku a stejně upravených kalhotách, není vyloučen výběr mladších kůzlátek, jakými jsou Nelly Slováková, Agáta Hanychová či Ornella Koktová, zvláště v případě, pokud by dělaly, co by premiérovi na očích viděly, jak je v této vládě zvykem. Přestaňme však lascivně vtipkovat.
Kandidátka vlády trestně stíhaných nevydaných, o níž se v zákulisí české politiky už jistý čas spekuluje, je na světě – Ivana Tykač. Ke krokům, jež pověstem nahrávají, patří roky existující společnost Women for Women, pomáhající samoživitelkám s dotováním obědů dětem z chudých rodin. Na bohulibém díle je pozoruhodné to, že je z velké části financováno ze státního rozpočtu, respektive z kapes daňových poplatníků. No, nekupte to! Přičtěme, že v roce 2023 Ivana Tykač založila institut Solvo, jenž chce dle své prezentace „odemykat potenciál společnosti“ tím, že bude ovlivňovat postavení žen ve společnosti, kvalitu dětství a vývoj umělé inteligence. No, odmítněte to!
Ale nestahujme kalhoty, brod je ještě daleko! Ivana Tykač může být vzhledem k lidem, které kolem sebe shromáždila, prostředkům, které vlastní i díky manželství s Pavlem Tykačem, zcela jistě jiná „váhová kategorie“ než většina Pavlových soků v minulé volbě. Její kandidatuře ale musí předcházet složitá jednání o vymezení sfér zájmů mezi Tykačem a Babišem, což nemusí být snadné, neboť doložený predátorský způsob budování impérií obou oligarchů vytváří předpoklady ohnisek vzájemných střetů. Otázkou zůstává, co by z takové fúze měl Babiš, aby ho přimělo k tomu, aby s Tykačovými udělal oboustranně smysluplnou dohodu.
Popularita Pavla u intelektuálně zralejší voličské základny, obliba u žen i generace náctiletých, která navíc protíná elektorát napříč politickými tábory, nechává prostor k zisku hlasů pouze v množině, kde je třeba podlézt laťku místy přibitou k podlaze. Tady by bezesporu byla třeba jasná podpora ze strany Babiše, který by tím ale ztrácel aureolu jediného a jedinečného spasitele všech, dle verše Bible kralické (Matouš 5,3) „Blahoslavených chudých duchem, neboť jejich jest království nebeské“, což vytváří několik konfliktních průniků. V první řadě je otázkou, zda Ivana Tykač bude zmíněnou laťku, mnohdy přibitou k zemi, podlézat, neboť může mít limity nastaveny výš, než je má Andrej Babiš, měl od počátku Miloš Zeman a než se časem do této intelektuální senkrovny sesunul Václav Klaus.
Na které straně barikády Ivana Tykač stojí, je jasné, ale otázkou je, zda – eufemisticky řečeno – společná nelibost její a Babiše vůči Pavlovi je dost silným pojidlem spolupráce snahy jej porazit. Nechme stranou text Ivany Tykač, jímž si dost ublížila, o společnosti, v níž budou stávkovat miliardáři a oligarchové, svědčící o tendenci podléhat dojmu o vlastní výjimečnosti. Signifikantní je její postoj k údajnému konfliktu o Filipa Turka, kdy rozčileným výrokem: „Zveřejňování soukromé komunikace, morální rozhořčení, veřejné vyžadování omluv a mobilizace veřejnosti připomínají víc manipulaci davem než státnické jednání,“ odhaluje elementární nepochopení věci nebo ideologickou slepotu.
Zpětné zrcátko si neodpustí poznámku:
Ad1) noční SMS poradci prezidenta, v níž ministr zahraničí vyhrožuje prezidentovi ohněm, mečem a peklem, nevyhoví-li touhám ministrova milce, nemohla být z principu obsahu soukromou komunikací.
Ad2) prezident nebyl morálně rozhořčen, jen se normálně strašně nasral.
Ad 3) byl ochoten na věc zapomenout, pokud by se ministr zahraničí omluvil, že byl zase na sračky. Prezident holt není Zuzana Majerová, které za šestnáctinásobné označení, že je píča, stačí jako omluva kytka ve slevě od Babišovy benzinky v Průhonicích.
Ad4) prezident, jsa na dovolené, nikoho nemobilizoval.
Ad5) pokud se na Staroměstském a Václavském náměstí sešlo 1. února na podporu prezidenta cca 90 000 lidí a o dva týdny totéž učinili občané ve více jak čtyřech stovkách měst a obcí v celé zemi, pak by tomu měla věnovat pozornost především paní Tykač, která má touhu stát se jejich reprezentantkou. Mýlí se i v hodnocení hlavního aktéra kauzy, tvrdí-li: “…nejstřízlivějším aktérem je premiér. Nevyvolává demonstrace, nepřilévá olej do ohně, jen sleduje, jak daleko je společnost ochotna zajít ve jménu vlastní morální nadřazenosti. To, co zvedá vlnu nepokojů, není vláda. Je to neschopnost přijmout realitu demokratické volby.“
Jí adorovaná střízlivost premiéra je jen jeho předposranost z vydání k trestnímu stíhání. Ve jménu morální nadřazenosti zašla společnost této země v listopadu 1989, byť ne dokonale, k zrušení nadřazenosti primitivů, které dnes vynáší k moci režim Andreje Babiše, a lůzy, kterou potřebuje jako ochranu před soudem za podvod, který by měl být pod rozlišovací schopností oligarchy. Demonstrace nejsou neschopností přijmout realitu demokratické volby. Jsou projevem nesouhlasu občanů, kteří se nechtějí po sedmatřiceti letech vrátit do chlíva. Ivana Tykač se musí rozhodnout, zda chce být reprezentantkou sebevědomých, někdy nespokojených a protestujících občanů, nebo pasačkou stáda prasat spokojeně chrochtajících u koryta mlátu.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
