Blbost je nejstrašnější zbraní hromadného ničení. Připravovaná Babišova vláda učiní z Česka nukleární velmoc
Jen dvacet let od rozlomení okovů habsburského žaláře národů a zrození republiky vznešených vizí a slov trvalo, než se stala vlastní karikaturou. Nestalo se tak pouze vlivem dramatických změn politického klima ve světě ani vinou mýtické zrady na konferenci v Mnichově, o jejíž svolání jsme tajně žádali. Na vině byla i naše politika šovinismu, neplnění závazků a domácí i přeshraniční nesnášenlivosti. Poté co se stát propadl do morální senkrovny, podlehl vnitřnímu rozkladu i vnější hrozbě likvidace, trvalo jen pět měsíců, než se změnil v apendix Tisícileté říše. Hrdinství a životní oběti jednotlivců šest let stírají hanbu ponížení z loajality až na výjimky vynucené násilím. Hanbu demokracie, která zklamala. Hanbu, již nikdy znovu nepřipustíme. Je krásné poválečné jaro a vše je tak snadné… Lid proto masově volí novou sílu, jež slibuje, že bude líp, a netuší, že volí naposledy.
Jen třicet let po konci třistaleté pobělohorské poroby si lid ve stínu pušek a za dupotu holínek lůzy popravčí smyčku kolem hrdla utáhne lid sám. Už nejsme apendix na tisíc let, ale smradlavá řiť na věčné časy. Davy, které v září 1938 volaly: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ na obranu svobody, žádají psům psí smrt pro ty, kteří za ni bojovali, když kat jejich popel sype na silnici, aby vůz s představiteli lidu nedostal smyk. Stejné davy, které v květnu 1942 přísahaly věrnost odkazu říšského protektora Reinhardta Heydricha, si v březnu 1953 ve stejně hojném počtu zoufají nad úmrtím Klémy, prvního dělnického prezidenta. Má-li dno i kýbl výkalů, který musili nosit váleční hrdinové, kde ho má morálka společnosti a lidu?
Jen padesát let poté, co jsme přestali ohýbat hřbet pod cizí knutou. Je krásné jaro a vše je zas tak snadné… Zapomeňme na minulost, a co jsme si – to jsme si! Nikdy již nedovolíme nepříteli překročit hranice naší země. Jsme s vámi – buďte s námi! Snad pokud by šlo o přítele, snad pokud bychom ho pozvali sami… Jak bohatá je čeština, v níž dočasně zní stejně jako na věčné časy. Musela to být strašná bolest, upálit se… ale my to snad máme lehké? Tři hodiny čekání na mandarinky a pak nudná schůze Svazu československo-sovětského přátelství. Devizový příslib a týden na Makarské za to ale stojí. Vyhráli jsme nad Rusáky – vy nám tanky, my vám branky! To jsme ale pašáci! Ach ano, pod každým přízemím je ještě suterén, vždy je kam ustoupit…
Jen o rok více než sedmdesát let uplynulo od chvíle, kdy český sokol vzlétl výš než habsburská orlice. Je mrazivý podzim a lid jako pták Fénix znovu vstal z popela, aby naplnil slova: „Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí…“ Co na tom, že jako téměř poslední.
Zpátky do Evropy, volají plakáty na nárožích a my jejich výzvu následujeme. Co na tom, že u sousedů na nárožích a dveřích obchodů volají cedule: „Cesi nekraťte!“ Čekáme na kapitalismus, na bohatství, na chvíli, kdy bude líp! Nemůžeme pro to víc udělat a ukazuje se, že bůček ke knedlíku se zelím přece jen chutná víc než svoboda!
Čekáme na vůdce, na spasitele, na proroky, kteří slíbí, že bude líp, jen tak, prostě líp. A oni se nám zjevují. Tváře povědomé, ale kdo by se ohlížel zpět. Slova již slyšená, ale kdo by vzpomínal. Zapomeňme na minulost, a co jsme si – to jsme si!
Uplynulo jen sto tři roků od zrodu státu, v němž jsme si chtěli vládnout sami. A tak se i stalo! Je snadné vyšít na prapor slova Pravda vítězí a je snadné tím praporcem mávat. Je krásné toužit po blahobytu a svobodě, ale k jejich získání to nestačí. Je třeba pro něj a za ni bojovat. Mnohokrát byly dějiny této země důkazem, že to, jak hluboko je dno, záleží jen na nás. Že nádoba může být bezedná a suterén má ještě hluboko pod sebou sklep. Vcházíme do časů, kdy se zdá, že příští roky mohou být hlubším dnem, než se zdálo, že být mohou, a teď záleží jen na nás, kolik těch let bude.
Fotografie z podepisování koaliční smlouvy budoucí vlády „Nevydaných stíhaných“ připomíná plakát legendární taškařice Miroslava Šimka a Jiřího Grossmann „Besídka zvláštní školy“. Zatím nejde o život, ale přesto nevěřte tomu, že když nejde o život, jde o hovno! Zpětné zrcátko 23. října 2025 napsalo, že na místo jezdců apokalypsy nám hrozí vláda Pepka Vyskoče, Škrholy, Spejbla a brouka Pytlíka.
Dosavadní povolební vývoj je hrozivější. Rýsuje se vláda hlupců a šejdířů, která je víc nebezpečná než jakákoliv jiná. Blbost je totiž nejstrašnější zbraní hromadného ničení a dějiny naší země popsané v dnešním ohlédnutí to jen dokazují.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
