Jefim Fištejn: Demokratická strana slaví volební vítězství. Proměnila se ale ve vlastní opak
Jásot, který se rozhostil v liberálních mediích v souvislosti s výsledky posledních místních voleb ve Spojených státech, dokazuje jen to, že pochopení hlubších souvislostí společenských jevů, byť jen trochu složitějších než ty, co plavou na povrchu, není jejich silnou stránkou. Mají upřímnou radost z Trumpovy prohry, aniž by si dost dobře uvědomovala, co v tom zápolení vlastně vyhrálo.
Kdyby Republikánská strana prezidenta Trumpa v klání o guvernéry dvou států a o starostu New Yorku zvítězila, došlo by skutečně ke změně celkového poměru politických sil, kdežto takto k žádné viditelné změně nedošlo, poměr sil ve Sněmovně reprezentantů ani v Senátu se zbla nezměnil, nepočítám-li zběhnutí dvou demokratických kongresmanů k republikánům. V posledních prezidentských volbách před rokem ve všech třech subjektech zvítězila Kamala Harrisová navzdory celostátnímu triumfu Donalda Trumpa. Proto přesnější by bylo mluvit o tom, že se demokratům podařilo udržet, nebo dokonce upevnit stávající pozice. Pokud lze vůbec mluvit o neúspěchu Trumpa, pak jen v tom smyslu, že jeho strana nedokázala tyto pozice prolomit.
Neznamená to ovšem, že v klání nebyl žádný poražený. Tím, kdo utrpěl kruté, možná nenapravitelné fiasko, je paradoxně Demokratická strana. Slavila sice volební vítězství, aniž by pochopila, že to vítězství je pro ni likvidační. Není to první ani poslední příklad totálního přerodu, kdy se politická formace proměňuje ve svůj pravý opak, transformuje se k nepoznání, leč ponechává si název coby ochrannou známku. Příkladů jsou přehršle: liberálně demokratickými stranami (typu nacionalistů Žirinovského v Rusku) počínaje a lidovými demokraciemi (typu Severní Koreje) konče. Žijeme holt v orwellovské době, kdy se státní mučírny zásadně jmenují ministerstvem lásky. Obecně se tomu říká princip chiméry, kdy dobyvatelský cizopasník postupně vyžírá vnitřnosti hostitelského organismu, až se z něj stává prázdný obal zachovávající původní podobu, leč skrývající v sobě zcela jinou chimérickou bytost. Ta se projeví jen občas tím, že vystrkává z hrudníku oběti své pažravé lačné tlamičky. Demokratická strana prohrála právě v tom smyslu, že se přerodila k nepoznání, stala se z ní nebezpečná chiméra.
Nadarmo nás média hlavního proudu ujišťovala, že krajně levicoví politici a političky v Demokratické straně představují jakousi zcela nepodstatnou ideovou úchylku a radikálně pokrokářská uskupení typu „Squad“ (v češtině „vojenský oddíl“ nebo „četa“) nejsou víc než straničtí exoti marginálního významu. Po vítězství Zohrana Mamdaniho, jenž se hlásí k socialistické ideologii, po vražedných protižidovských atentátech spáchaných jinými uvědomělými členy tohoto stranického křídla je jasné, že se dávno nejedná o zbloudilé pokrokové úchylkáře. Z buňky se mezitím stalo jádro, ideové centrum americké Demokratické strany, které definuje politický program strany, její hodnoty a praktické představy. Po volebním úspěchu Mamdaniho se levicové sdělovací prostředky hemží titulky, jejichž jednoznačné poselství lapidárně vystihl „dědeček americké revoluce“ Bernie Sanders: Je načase, aby Demokratická strana poznala a přiznala svůj politický směr a cíl svého snažení! Takovým cílem, jak jistě tušíte, je budování socialismu coby první fáze komunismu. Ovšem toho demokratického, s neúprosně lidskou tváří. Mamdani je od teď bezkonkurenčním stranickým lídrem a jeho představy a metody jsou nyní povinnou četbou a programem strany.
Nemá cenu zevrubně vypočítávat jednotlivé cílové položky, které tak přesvědčivě prezentoval voličům nový newyorský starosta. Mnoho se neliší od toho, co svého času slibovali jiní zapálení věrozvěstové komunismu od Lenina přes Fidela Castra až po našeho Gottwalda. Ve všech případech zasutým smyslem atraktivního programu bylo, mluveno jazykem galerky, „čmajznout a šábnout se“. Rozuměj, bohatým uzmout a rozdělit se o lup mezi sebou. Úplně první výnos vítězných ruských bolševiků v roce 1917 také sliboval dát „továrny dělníkům a půdu rolníkům“ – než zbavili první i druhé jakýchkoli vlastnických práv a uvrhli je do celoživotního nevolnictví.
Pamětnicí vědí, že to byl právě demokratický prezident JFK, kdo pronesl slavnou větu: „Neptej se, co může udělat tvá země pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zemi.“ Tímto výrokem Kennedy v lednu 1961 zahájil svůj prezidentský mandát a zdůraznil tak význam občanské odpovědnosti a aktivního společenského zapojení. Kennedy v podstatě vybídl občany, aby se zaměřili na vlastní povinnosti a přínos pro společnost, místo aby očekávali, že jim stát automaticky zajistí vše potřebné. Podobný vzkaz je v ústech nového starosty New Yorku naprosto nemyslitelný – absolutním středobodem jeho pokušitelského programu je právě pečovatelský stát, který údajně zajistí všem potřebným cokoli, na co si v kontextu nové ideologie činí nárok. To je okolnost, jež do značné míry vysvětluje tajemství jeho úspěchu: město, které značně vyprázdnili jeho původní obyvatelé, zato doplnily statisíce přistěhovalců, často nelegálních, sní svůj tichý sen o pečovatelském státě, kde je všeho dost a vše je zdarma, poněvadž oni na péči státu přece mají nezadatelný nárok. Co na tom, že zhruba milion newyorských měšťanů nyní chce město opustit, návdavkem k těm statisícům, kteří již odešli? Je stále kde brát.
Není náhoda, že všechny analýzy volebního úspěchu Mamdaniho – stejně jako jeho spolustraničky Ghazaly Hashmi, která byla zvolena viceguvernérkou Virginie – nekladou důraz na uskutečnitelnost jejich plánů, jako spíš na jejich přistěhovalecký původ a muslimskou náboženskou příslušnost. Demokratická strana nyní před programovými principy upřednostňuje symbolické znaky, osobnostní markery. Volba prvního muslima a první muslimky je zdůrazňována jako součást nové identitární strategie, v níž přináležitost k určité skupinové identitě – jako je rasa, etnicita, pohlaví, národnost, náboženství nebo sexuální orientace – váží víc než odborná kompetence.
Z hlediska epistemologie, vědy o lidském poznání, jedná se o radikální posun ve vnímání politické legitimity. Pokud kritériem volby nejsou více postoje kandidáta ve věcech ekonomiky, bezpečnosti či komunální správy, ale náboženství a gender, pak politika přestává být nástrojem řízení a stává se rituálem uznaní přináležitostí k ideologickému společenstvu. Stranická činnost se smrskává na pravidelnou manifestaci identity. V sociologií se tomu říká „kulturní podvrh“. Tam, kde hlavní charakteristikou politika není to, co udělal a hodlá udělat, alebrž to, kým je a kam patří, končí demokracie a nastupuje divadlo symbolů. Amerika vstupuje do doby, kdy zápolení idejí je stále více vytěsňováno zápasem symbolů.
