Vladimír Mertlík: Výraz „osvobození“ najdete v Rusku jen ve slovníku cizích slov
Ještě jednou naposledy se Zpětné zrcátko vrací dnešním ohlédnutím k polemice, zda Rudá armáda v květnu 1945 Československo osvobodila, či začala okupovat. Vlastní úhel pohledu dalo najevo již ohlédnutím 6. května pod titulkem „Z osvobození Sovětským svazem v roce 1945 se Česko vzpamatovává dodnes“ a komentářem Panoptika z 9. května pod titulkem „To je odvaha! Proruský disident Václav Klaus si zaslouží velký obdiv“. Oba texty lze nalézt v archivu Reflexu, a tak se zdálo, že další polemika s ruskými šváby postrádá smysl.
Páté koloně českých kolaborantů, snící o comebacku stalinského ráje, se ovšem myšlenku, že 2. světovou válku vyhrál a Československo osvobodil Sovětský svaz, podařilo vnutit i lidem, kteří se jinak v historii doby orientují správně. A to ať již v předválečné roli Sovětského svazu na vzniku války, bezohlednosti Stalina vůči obětem vojáků Rudé armády i v hospodářské a vojenské podpoře Sovětského svazu se strany Spojenců, bez nichž neměl šanci hlavně v první fázi vítězství nacistů zabránit. Stokrát opakovaná lež se nakonec stala pravdou i v očích lidí, odsuzujících pozdější i současnou agresivitu Ruska a stojících jednoznačně na straně dnes napadené Ukrajiny.
Příkladem budiž úvaha publicisty Jiřího Švehly: „Češi jako vždy z extrému do extrému. Takže letos se tváříme, že u nás Rusové neumírali?“ ač nikdo nic takového netvrdí. Jejich omyl je v nepochopení nutnosti současného akcentu úlohy Spojenců, v komoušské historiografii padesát let zamlčované, i faktu, že vojenská kampaň a obsazení území jiného státu může být jednou osvobozením, jindy novou okupací pod jinou vlajkou. Elementární rozdíl vytváří mezi oběma termíny cíle, s nimiž byla kampaň a obsazení území primárně vedena. Právě tak je tomu v případě východní fronty a všech území obsazených Sovětským svazem. Proto je ze strany Ruska i dnes 2. světová válka vnímána jako Velká vlastenecká válka s datem vypuknutí 22. června 1941, která měla za cíl odvrátit zničení Sovětského svazu Německem. Do toho dne je Hitlerova řetězová okupace Evropy Sovětským svazem s potěšením kvitována, pokud se na ní přímo nepodílí, a masivně podporována vývozem surovin, ropných produktů i potravin. Ještě další dva dny po napadení Sovětského svazu wehrmachtem překračují další a další vlaky hranici mezi včerejšími spojenci, hranici, ležící mimochodem ve středu jimi okupovaného Polska.
Síla wehrmachtu byla důvodem, proč k porážce Hitlerovy Třetí říše nestačilo zatlačit jej zpět do hranic Německa. Skutečného vítězství mohlo být dosaženo jen jeho totální porážkou v Berlíně, což přineslo do války na obou evropských frontách potřebu tlačit wehrmacht před sebou bez ohledu na hranice aktuálně okupovaných států. Zatímco Spojenci měli tento fakt na paměti po celou dobu války, Sovětský svaz vnímal postup přes území států ležících na cestě do Berlína jako bonus a příležitost je zatáhnout do sféry svého vlivu či přímo začlenit do Sovětského svazu.
Dnešním naivním a slepým k Stalinově zahraniční politice připomeňme rok cca 1920, kdy bolševické Rusko zkouší rozvrátit Evropu exportem revoluce do Finska, Německa, Československa, Maďarska či vojenskou agresí v Polsku. Mají-li tyto „Rychlé šípy“ vnímání Sovětského svazu stále za to, že těchto cílů nebyl schopen, neb je to „nečestné a nesportovní“, zmiňme ponechání Varšavy „během jejího osvobozování“ wehrmachtu k vymazání z map i zmasakrování nekomoušského odboje, aby bylo možné později instalovat vládu rudých komisařů, přihoďme vyvolání občanských válek v Řecku, Jugoslávii, nemluvě o válce korejské. Puče ve střední a jihovýchodní Evropě, z nichž únorový (1948) učinil z Československa koncentrační tábor obehnaný ostnatým drátem, jehož občané byli věšeni jak prádlo a měli v pohraničních lesích hodnotu králíků při podzimním výřadu.
Kritický přístup k půlstoletí falšované historii konce 2. světové války není bláznivým výplodem ani absurdní myšlenkou, jak se někteří naivní komentátoři domnívají. Zpětné zrcátko nikdy netvrdilo, že nás osvobodili jen Američané a Ruská osvobozenecká armáda (ROA) generála Vlasova. Pravdou ale je, že západ země osvobodili Spojenci a Prahu povstalci za pomoci ROA, stejně jako fakt, že nabízená pomoc US Army byla Sovětským svazem kategoricky odmítnuta. Rudá armáda, a zdůrazněme, že s čs. jednotkami osvobodila Slovensko a Moravu zhruba po linii Opava, Prostějov, Olomouc a Brno. Nikdo nepomíjí oběti sovětských vojáků, jimž se dostalo a dostává odpovídající úcty. To však nemá nic společného s pomníky rudoarmějců instalovanými po vpádu do Československa v roce 1968.
Ano, v případě jejich příchodu v roce 1945 se lze dojímat nad „kluky sotva za prahem dospělosti na daleké cestě v jednom špinavém oblečení, na které týdny a měsíce řvali jejich velitelé a hnali je do často beznadějných operací“. Dodejme, že jim dokonce při těchto operacích jednotky NKVD střílely do zad. Ale co my s tím? Ani to mnohé nevyviňuje z násilí, znásilňování, loupeží a vražd pro kořisti tak ubohé, jakou je jízdní kolo či náramkové hodinky. Ano, světové dějiny opravdu nejsou pouze dějinami válečných operací, ale i lidských osudů. Ano, ruský Ivan i americký John nasazovali své životy a spousta z nich je položila. Tvrdit však, že to nesouvisí se Stalinem, s Ribbentropem a Molotovem a už vůbec ne s Brežněvem a Putinem, je tragický omyl. Souvisí! Pokud těm „klukům sotva za prahem dospělosti“ řekli politruci, že způsobená příkoří si lze kompenzovat násilím, pak je vinen nejen režim, armáda a vůdce, který je poňoukal. Jsou vinni i ti „kluci sotva za prahem dospělosti“, stejně jako před osmdesáti lety nikoho před šibenicí nezachránila obhajoba: „Als Soldat habe ich nur Befehle befolgt!“
Pokud se tak děje na Ukrajině i dnes, jsou masovými vrahy nejen jmenovaní vůdci, ale i ti, kteří dle této filozofie konají či tyto činy schvalují. Nebo snad byli nevinní příslušníci Einsatzgruppen, když na dobytých územích realizovali Die Endlösung der Judenfrage ve svaté víře, že zachraňují Německo od židovské nákazy?
Ano, to, o čem musíme mluvit, nejsou jen „dějiny zeměkoule, států, dobytých a osvobozených území, světovládců, diktátorů s dýmkou či demokratických hlavounů s doutníky“(cit.). Klást ale rovnítko mezi největšího masového vraha desítek milionů lidí a člověka, který se jako jediný „v nejtěžší hodině“ dokázal zlu postavit a po vítězství nad ním zlo nové pojmenovat, je nejen chucpe, je to odporné a hloupé. Ano, je třeba mluvit i „o klucích sotva za prahem dospělosti“, ale také o někdejší osobní zodpovědnosti každého z nich, stejně jako o zodpovědnosti každého z nás dnes a zítra.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
