Vladimír Mertlík: Z osvobození Sovětským svazem v roce 1945 se Česko vzpamatovává dodnes
Je ráno 6. května 1945, den, kdy se Pražské povstání proti nacistické okupaci rozhořelo naplno bojem o budovu rozhlasu na dnešní Vinohradské (dříve Schwerinově) třídě. Napětí a obavy z vývoje událostí příštích hodin elektrizují atmosféru i na nedalekém Tylově náměstí, ale vůle po svobodě je silnější a dává odvahu těm, kteří staví barikádu před jedním ze zdejších domů.
V okamžiku, kdy ruce mužů i žen umdlévají, vybíhá z jeho vchodu čtyřletý Vašík Klausů, a když se beze slova zařadí do lidského řetězu, aby se do stavby barikády zapojil svými skromnými silami, oči všech přítomných se rozzáří novou nadějí ve šťastný konec. Ten malý chlapec je nejen hrdinou okamžiku, ale také nadějí této země. Nadějí, že tak jako dnes 6. května 1945 se kdykoliv v budoucnosti postaví jakékoliv totalitě a lži, neboť jen tak může podle jeho oblíbeného kréda znovu a znovu přicházet okamžik, kdy „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.
Je signifikantní, že submisivní melancholik Václav Klaus svůj osobní vztah k boji u rozhlasu v květnu 1945 i účast na Pražském povstání zmínil až po pětašedesáti letech v roce 2010 skromně slovy: „Já jsem tady bydlel nedaleko, a když se před naším domem začala stavět barikáda a všichni nosili dlažební kostky, čtyřleté dítě tak nemohlo dělat nic jiného než si stoupnout do té řady a pokoušet se ty kostky podávat dál.“
Zpětné zrcátko zmiňuje tuto málem zapomenutou událost dějinného významu proto, aby odkryla kořeny, z nichž vyrůstá současná tuzemská politická atmosféra. Ukázat zdánlivě samozřejmé činy (výše uvedených) skromných hrdinů je nutné nejen pro zvýšení morálky národa, ale také proto, aby povědomí o nich vyneslo znovu do záře politické forbíny tyto nositele věčné a jediné pravdy.
Není divu, že po zkušenostech z revolučního kvasu května 1945 vydal Václav Klaus knihu s názvem „Od Beneše po Ukrajinu: 80 let od konce 2. světové války“, který pomohla údajně zvolit i AI, což je také znát. Jak sesterské Panoptikum již zmínilo, učinil tak sice primárně ve snaze konečně předehnat Václava Havla v délce za sebou řazených hřbetů autorských děl, ale zároveň křtu díla využil k polemice s Danuší Nerudovou a k vyslovení obav: „…z masivních pokusů zneužít květnové výročí konce 2. světové války k další fázi přepisování historie. To jsme netušili, že naše úžasná europoslankyně Nerudová řekne svůj památný výrok o tom, kdo nás osvobodil,“ aby dodal: „Tato knížka je polemikou s tím!“
Jde o výrok Danuše Nerudové v Otázkách Václava Moravce, že Československo během 2. světové války osvobodili Američané. Podle Klause jde o ukázku přepisování dějin a zneužívání letošního kulatého výročí pro předvolební kampaň, zatímco Nerudová se pokouší výrok vysvětlit s tím, že roli Rudé armády nepopírá. Je pravda, že ve vystoupeních Danuše Nerudové bývá k vidění parapsychologický jev, při němž slovo předběhne myšlenku, což působí dojmem, že se jmenovaná přinejmenším mýlí či že řekla kravinu. Vystoupení Václava Klause mají naopak mystický nádech v tom, že se jmenovaný nemýlí nikdy, dokonce ani ve chvíli, kdy řekne kravinu.
Celý „skandál“ by nestál za řeč, kdyby nebyl zajímavý právě tím, že jej lze vnímat dvojím pohledem. Není tajemstvím, že zhruba stejně velké množiny stojící aktuálně proti sobě ve vizi příštího směřování naší země mají i naprosto odlišné vnímání, zda přítomnost Rudé armády na našem území po 8. květnu 1945 byla osvobozením či novou okupací. Stejně diskutabilní je fakt, jakou roli v tom hraje i velikost území obsazeného Rudou armádou, resp. Spojenci. Vložíme-li oba jinak jazykově jasné pojmy do dějinných konotací, objeví se pod nánosem mýtů a politických lží jejich jistá relativita.
Začněme otázkou, zda vůbec mluvíme o konci 2. světové války v Evropě 8. května 1945, zahájené 1. září 1939 útokem na Polsko, nebo o konci Velké vlastenecké války 9. května 1945, započaté 22. června 1941 Operací Barbarossa jako další fáze 2. světové války v Evropě. Mísení pojmů a reálných faktů začíná nejpozději 23. srpna 1939 podpisem Smlouvy Ribbentrop–Molotov mezi Sovětským svazem a Německem, která obě strany zavázala, že nepoužijí vojenskou sílu proti druhé straně a nespojí se s jejími nepřáteli (sic!). K dopadům smlouvy musíme počítat útok Sovětského svazu na Polsko 17. září 1939 i následný Katyňský masakr, kdy bylo povražděno 24 000 příslušníků polské elity.
Neměli bychom zapomenout ani na oslavu vítězné invaze společnou vojenskou přehlídkou, již uspořádají 22. září Rudá armáda a wehrmacht v Brestu Litevském. Také útok na Litvu, Estonsko a Lotyšsko (1940) a jejich začlenění do Sovětského svazu provázely masové vraždy, deportace a další represe. Během obou sovětských okupací (1940–1941; 1944–1991) bylo zabito nebo deportováno 135 000 Estonců, 170 000 Lotyšů a 320 000 Litevců) a jejich majetek zkonfiskován. Jejich vlády, USA, Evropský parlament, Evropský soud pro lidská práva i Rada OSN pro lidská práva pak konstatovaly, že byly Sovětským svazem do roku 1991 nezákonně okupovány.
Byl tedy vstup wehrmachtu v červenci 1941 v rámci Operace Barbarossa do Pobaltí, okupovaného Sovětským svazem, osvobozením? Čím pak ale bylo znovuobsazení a likvidace samostatnosti pobaltských zemí Sovětským svazem v důsledku baltské ofenzívy Rudé armády z roku 1944? Jak vysvětlit vítání wehrmachtu chlebem a solí v Bělorusku a na Ukrajině v roce 1941? Skutečně považovalo po válce obyvatelstvo poloviny Polska – v hranicích identických záboru po 17. září 1939 – své začlenění do Sovětského svazu za osvobození? Stejné otazníky nabízejí i případy Maďarska, Bulharska a Rumunska, které jako Československo zaplatily za „osvobození“ tisíci odvlečených, pověšených a umučených občanů, poslední dvě pak i ztrátou části území. Byla v tomto úhlu pohledu bezpodmínečná kapitulace a okupační správa západního Německa jeho porážkou, nebo osvobozením?
Rozsah česko-slovenského území, obsazeného Rudou armádou a Spojenci v boji s Třetí říší, jímž ruští kolaboranti argumentují ve prospěch nových agresí Ruska, byl dán dohodnutou linií strategického významu, která neměla mít po válce nic společného s politickým uspořádáním. Postup a spolupráce obou vojenských aliancí měly mít během války jako hlavní cíl jen porážku nacismu, nic víc. O budoucnosti jednotlivých zemí nemají rozhodovat války, ale svobodná volba jejich občanů. Díky „osvobození“ Sovětským svazem máme zkušenost, jak si tuto volbu představuje Sovětský svaz, ať si zrovna říká jakkoliv.
Jinak ale věci vidí Václav Klaus: „Já za nejhorší považuju to, že se válka stává normálností. Slušní lidi najednou berou, že je to normální metoda, jak se mají řešit spory mezi státy. To by před pár lety nepadalo v úvahu. To je v naprostém rozporu s poučením, které nám dala 2. světová válka,“ prohlásil na křtu své knihy. S tím lze souhlasit, jen zůstává otázkou, z čeho má Klaus dojem, že Vladimir Putin je slušný člověk?
Václavu Klausovi tedy závěrem: dle slovníku cizích slov je osvobození událost, kterou je někdo osvobozen, získává svobodu. Okupace pak znamená obsazení, zabrání území, přivlastnění. Plést si tyto výrazy ve vztahu k historii vlastní země je totéž jako si plést termíny hodinky/holinky, populace/kopulace, znásilnění/naslinění či dojmy/pojmy a činit tak může jen analfabet historie popřípadě kolaborant v zájmu cizí moci.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
