Najde se někdy pravý Heydrichův mercedes? Kandidátů je mnoho, ale spíše ne
Již mnohokrát se objevila zaručená zpráva o nalezení automobilu Reinharda Heydricha Mercedes-Benz 320 Cabriolet B s poškozeními karosérie na těch správných místech. Jen v Česku najdete několik kandidátů. Nebo si za cenu pražského bytu můžete v Německu jeden koupit a zúčastnit se morbidní loterie. Šance na úspěch je v jednotkách procent. Proč se ale výsledek nejspíš nikdy nedozvíme? Jak se na pokyn rozzuřeného Hitlera „recyklovaly“ luxusní mercedesy? A proč měli i Karl Hermann Frank s protektorátním prezidentem Emilem Háchou luxusnější modely než Heydrich?
Středa 27. května 1942 po půl jedenácté, zatáčka v Kobylisích, selhávající samopal Sten parašutisty Josefa Gabčíka, upravený protitankový granát vržený Janem Kubišem, explodující u zadního kola černého mercedesu, těžce raněný Reinhard Heydrich. Základní povědomí o jedné z nejvýznamnějších akcí nejen českého odboje za druhé světové války má u nás snad každý. V médiích a knižních publikacích se už osm dekád dokola reprodukuje pár dobových fotografií, vizuální podobu pak vtiskl do paměti národa film Atentát z roku 1964 i další novodobá ztvárnění, stále spolehlivě strhávající k debatám o míře věrnosti historické předloze.
K evergreenům vracejícím se s úmornou pravidelností nejen při kulatých výročích pak zůstává velmi pochybná publicita kolem „objeveného Heydrichova mercedesu“. Jen se jaksi pozapomnělo, že oněch zaručeně pravých vraků s šokující kolekcí mechanických poškození karosérie „na těch správných místech“ se už na veteránské automobilové scéně za poslední půlstoletí vystřídalo víc než apoštolů na orloji. Samotné hledání tak připomíná slavnou scénu z Císařova pekaře a Pekařova císaře, dlouhou řadu portrétů Mony Lisy. Dokonce i Werichův Rudolf II. si uvědomuje, že nutně musí jít o falza, ale vyhoďte je, když mezi nimi přece jen může být pravá!
Racionálně uvažujícího čtenáře napadne řešení. Totiž porovnání výrobních čísel se záznamy výrobce onoho šestiválce Mercedes-Benz 320 v provedení Cabriolet B, tedy s otevřenou dvoudveřovou pětimístnou karosérií. Jenže ani jeden z číselných údajů se dosud nepodařilo vypátrat. Podstatná část továrního archívu totiž podlehla zkáze při spojeneckém bombardování německého Stuttgartu, nevíme ani, na koho byl vlastně inkriminovaný mercedes registrován, zda přímo na Heydricha, či na některý z úřadů, jimž vládl.
Omnipotentní Reinhard Heydrich totiž nebyl jen zastupujícím říšským protektorem v Čechách a na Moravě, ale především šéfem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), Obergruppenführerem SS a generálem policie, což mu mimochodem otevřelo vrátka do vedení Mezinárodní organizace kriminální policie. V létě 1942 jsme tak v Praze zabili tehdy již třetím rokem úřadujícího prezidenta organizace po válce transformované v Interpol. U podobně široce rozkročených osobností veřejného života bývalo běžné, že se na místo jejich nového působení předisponovaly jejich oblíbené služební vozy. Připomeňme luxusní šestiválcovou tatru Edvarda Beneše, po jeho zvolení prezidentem v roce 1935 putující z ministerstva zahraničí na Pražský hrad.
Nacistické cennosti
Vraťme se ale k Heydrichovu mercedesu, jehož identifikační znaky zatím tonou v dokonalé temnotě. To pochopitelně otvírá prostor k divokým spekulacím. Vydatně je přiživuje nejen pochopitelný zájem o historické okolnosti atentátu i autorem těchto řádků od dětství rovněž sdílená vášeň pro historii motorismu. Ale také touha po publicitě a zapomínat bychom neměli ani na tržní potenciál oné pravé automobilové Mony Lisy s třícípou hvězdou na čele. Obliba nacistických militarií na sběratelském trhu totiž ani tři čtvrtě století po skončení války neopadá. Prokazatelně autentické automobily užívané velikány vítězných mocností, jako byli Winston Churchill nebo Franklin Delano Roosevelt, zdaleka nedosahují aukčních výsledků Hitlerových nebo třeba Göringových mercedesů. Přitom se zpravidla jednalo o speciální provedení exkluzívních modelů nejprestižnějších značek.
Onen Heydrichův Mercedes-Benz 320 Cabriolet B přitom rozhodně nebyl vrcholem dobové automobilové techniky. Patřil, řekněme, k vyšší střední třídě, v hierarchii značky převyšoval základní čtyřválce 170 V a 2,3litrový šestiválec typu 230, avšak zdaleka nedosahoval výkonů, technické sofistikovanosti, prestiže, finanční hodnoty a nevelkého počtu vyrobených kusů kompresorových osmiválců 540 K, později používaných třeba Karlem Hermannem Frankem, nemluvě o exkluzívním „antirolls-royceu“, Mercedesu-Benz 770. Mimochodem jeden z nich dostal od Hitlera k sedmdesátinám protektorátní prezident Emil Hácha a jeho kancelář pak ke konci války obtížně sháněla pro žíznivý kolos benzín.
Řadový benzínový šestiválec Mercedesu-Benz 320 sám o sobě ilustroval válečné hospodářství. Původní zdvihový objem 3,2 litru byl s ohledem na zhoršující se kvalitu dostupných paliv už v roce 1938 převrtán na 3,4 litru. Výkon 78 koní se přesto nezvýšil. Provedení Cabriolet B patřilo k nejlevnějším třistadvacítkám, stálo 9900 marek a ceník platný od dubna 1938 pro československý trh uváděl 149 000 korun.
Otazník visí nad počtem vyrobených kusů tohoto provedení, uvádí se kolem čtyřiceti, pátrání však rozhodně neusnadňuje nekompletní tovární archív spolu s problematickou evidencí vozidel dodaných běžným zákazníkům a armádě s dalšími složkami třetí říše a jejích spojenců.
Zmizel? Zůstal? Rozdvojil se?
Samotný atentát byl nejen protektorátními úřady, ale hlavně těmi říšskými důkladně zdokumentován, jak se slušelo na Heydrichovu pozici symbolizovanou už registrační značkou vozu SS-3. Nevíme, kde nakonec vrak s vážným poškozením karosérie v prostoru pravých dveří, zadního kola, ale i interiéru skončil. Osobně považuji za nejpravděpodobnější jeho převoz na kriminalistickou analýzu do Německa. Nejen s ohledem na válečné hospodářství je navíc vysoce pravděpodobné, že po dokončení potřebných expertiz následovala oprava a navrácení automobilu do provozu – ať už ve službách SS, nebo jiné organizace. Ale pozor, dobové automobily měly konstrukcí své karosérie blíž k dnešním pick-upům nebo náklaďákům. Používaly totiž rám podvozku tvořený masívními nosníky, osazený nápravami, motorem, převodovkou plus dalšími agregáty. Na podvozek, jenž byl vlastně plně provozuschopný, stačilo připevnit třeba dřevěnou bedýnku od zeleniny a vydat se na zkušební jízdu. Samotná karosérie ještě nebyla samonosná, bez podvozkového rámu se neobešla, a snadno tudíž od něj mohla být odmontována, nahrazena jinou. Běžně se stávalo, že zvlášť hodnotné podvozky výkonnějších automobilů vystřídaly za svůj život hned několik karosérií, třeba i různého typu. Nejedna předválečná luxusní limuzína byla po válce přestavěna na hasičský speciál a teprve v péči veteránistů se opět dočkala důstojnější nástavby.
Jak to souvisí s osudem Heydrichova mercedesu?
Zkusme se zamyslet nad možností, že se jeho další jízda dějinami rozdvojila. Nejspíš poměrně snadno opravitelný podvozek s motorem prostě mohl dostat jinou karosérii – ať už otevřenou, nebo s pevnou střechou – a třeba po letech nabral podobu valníku. Poškozená karosérie byla buď opravena, rozebrána na díly, nebo vyhozena. Dost možná byla nabídnuta k odprodeji a později novým majitelem osazena na podvozek jiného výrobního čísla nebo i jiné značky a typu automobilu! Podobných případů znají veteránisté celou řadu. To všechno komplikuje pátrání a výrazně snižuje možnost, že by se dodnes dochovala karosérie s patrnými stopami poškození, posazená na původním podvozku – zkrátka plnohodnotný Heydrichův mercedes.
Mona Lisa na prodej
V několika českých sbírkách – ale třeba i v Bavorsku a Dánsku – narazíte na sběratele, kteří naznačují vysoce pravděpodobnou autentičnost svého exempláře Mercedes-Benz 320 Cabriolet B. V posledních letech se u nás nejvíc psalo o postupně renovovaném voze vlastněném panem Vladimírem Mackem.
Renomovaný vojenský historik, plukovník Michal Burian, ředitel odboru muzeí Vojenského historického ústavu v Praze, k tomu uvádí: „Již v roce 2011, kdy se blížilo 70. výročí atentátu, zadal VHÚ Kriminalistickému ústavu Praha, působícímu v rámci Policie České republiky, vypracování znaleckého posudku na vámi zmíněný vůz. A to z odvětví fyzické chemie, technické diagnostiky, mechanoskopie a biologie. K dispozici byla navíc plechová střepina zajištěná na místě činu jedním z protektorátních strážníků a později zapůjčená do našich sbírek. Optická spektrální analýza však odhalila výrazné odlišnosti ve složení tohoto kovu oproti vzorku plechu z karosérie zkoumaného kabrioletu. Na ní sice byly patrné stopy mechanického poškození, zato chyběly podstatnější stopy, jaké by odpovídaly výbuchu Kubišem vrženého upraveného protitankového granátu. Mimochodem jeden z dochovaných nepoužitých exemplářů dal náš ústav kriminalistům k dispozici pro rozbory. Ale to není vše. Vizuálně ani při použití magnetů se v částech výdřevy – nosné struktury karosérie – nepodařilo identifikovat střepiny, stejně tomu bylo také v případě kůží čalouněných sedadel s tehdy běžnou organickou výplní, používaly se například koňské žíně. Právě organické nečistoty v ráně přitom nejspíš způsobily Heydrichovu smrt. Sedadlo ani jiné části vozu nenesly stopy výbuchu, nebyly identifikovány zbytky výbušniny či stopy jejího hoření. Nikde nebyla nalezena ani stopa po krvi. Kriminalistický ústav Praha konstatoval také odlišnosti v nátěrových systémech (laku) karosérie.“
Další potenciální Mony Lisy, mercedesy stejného provedení, jako byl ten Heydrichův, můžete jen v Česku najít hned na několika místech. Kromě zmíněného kusu podrobeného znaleckému posudku odkazujeme na mercedes z depozitáře Národního technického muzea v Praze, pro výstavní účely naaranžovaný do podoby naznačující poškození při atentátu. Nebo třeba pěkný Cabriolet B ve veřejnosti přístupné expozici Muzea veteránů Slatinice na Olomoucku. Jistý bavorský sběratel kdysi stejný typ vozu koupil v komunistickém Československu, a to včetně falešných dokladů – poválečného technického průkazu, uvádějícího jako jednoho z předchozích majitelů Reinharda Heydricha. A před pár lety proběhla médii zpráva o dánském sběrateli s vozem nesoucím slibné stopy poškození.
Pokud by vás zajímal můj názor, považuji za zvláště výmluvné, že našimi kriminalisty zkoumaný mercedes i onen dánský exemplář jsou svými majiteli nákladně renovovány. Tedy opravovány, přelakovány, zkrátka podrobovány procesům, které případné budoucí bádání zásadně komplikují, až znemožňují. Jistě nejsem sám, kdo by se v tak mimořádném případě nespokojil s pouhou fotografickou dokumentací stavu „než jsme se do toho pustili“.
Pokud i vy zatoužíte po Moně Lise, vzhledem k desítkám vyrobených kusů máte velmi slušnou, snad až několikaprocentní šanci na úspěch. Jeden pěkně zrenovovaný Mercedes-Benz 320 Cabriolet B je právě v Německu k mání bratru za devět miliónů korun…
Pancíř pro K. H. Franka
Útok v Kobylisích měl silné dozvuky i v proměně vozového parku předních činitelů třetí říše. Po atentátu na Heydricha, provokativně se promenujícího Prahou v nechráněném kabrioletu, Hitler pochopitelně zuřil. Smrt nejvýznamnějšího nacistického pohlavára na území okupované Evropy urychlila vývoj a výrobu pancéřovaných osobních vozidel pro další činovníky, takzvanou Akci P (pancíř). Jednalo se o dvacetikusovou sérii automobilů Mercedes-Benz 540 K typové řady W 29. Pouze v jednom případě šlo o nový podvozek, devatenáct zbývajících vozidel prošlo v továrně Sindelfingen po repasi překarosováním. Opět indicie, jak se mohlo nakládat s vrakem po atentátu. Hmotnost uzavřeného dvoudveřového osmiválce 540 K se pancéřováním zvýšila o 600 kilogramů na 3100 kg a výsledek byl o něco širší i vyšší. Podobně jako u pancéřovaných modelů 770 i v tomto případě byla nejvyšší rychlost z bezpečnostních důvodů administrativně omezena na 80 kilometrů za hodinu.
Jeden z vozů dostal Karl Hermann Frank. Už po podepsání kapitulace německé armády, 9. května 1945, tímto automobilem doplněným o přívěs ujížděl z Černínského paláce na západ k Američanům. K. H. Franka ale zastavili a zatkli američtí vojáci v Rokycanech. Zástupce generála Pattona poté třítunový Mercedes-Benz 540 K věnoval městu Praze. V létě 1945 vůz přebíral primátor Petr Zenkl, za války vězněný v Mauthausenu, ovšem nikdo tímto mercedesím Černým Petrem z pochopitelných důvodů nechtěl jezdit. Osmiválec skončil jako rezerva ministerstva vnitra, měl snad sloužit i k převozu větších finančních částek a po deseti letech se stěhoval do Národního technického muzea na Letnou. Až ve 21. století tam ze soukromé sbírky doputovalo pouzdro s technickým průkazem a dalšími doklady od vozidla. Zlověstný Frankův mercedes si tedy můžete prohlédnout na pražské Letné, sekunduje mu Masarykova dvanáctiválcová tatra, Havlův renault nebo třeba superby po Klausovi a Zemanovi.
Revanšističtí provokatéři
Shánění heydrichovského mercedesu a dalších automobilových rekvizit pro natáčení Sequensova filmu Atentát stálo v létě 1963 u kolébky nejstaršího značkového klubu Mercedes-Benz na evropském kontinentu. Majitelem Cabrioletu B byl totiž sběratel Ladislav Válek, jeden ze sedmi otců-zakladatelů a první předseda Mercedes-Benz klubu ČSSR. „Mercedesáři“ si jako místo svých schůzek oblíbili podnik, dnes známý jako Restaurant Kampa 14, který najdete nedaleko Karlova mostu. K 6. říjnu 1963 se podařilo prosadit oficiální registraci klubu pod hlavičkou hegemonní branněvýchovné organizace Svazarm.
Kromě oficiálního, a zvlášť v písemném styku prakticky nezbytného soudruhování se členové klubu oslovovali spíše přátelé. Jejich pravidelným celostátním srazům, pořádaným od roku 1966, předcházelo několik akcí vynucených závazky vůči zastřešující organizaci – například Údržbář Svazarmu, Jezdím bez nehod či Silniční pomoc Svazarmu. „Mercedesáři“ při nich také stříleli ze vzduchovky nebo házeli granátem, což ve spojení s okolo zaparkovanými veterány značky Mercedes-Benz, evokujícími druhou světovou válku, mohlo působit jisté rozpaky. Mnohem více radosti si členové užili při propagačních jízdách svých nablýskaných strojů Prahou.
Do paměti účastníků se silně vryl zvláště sjezd uspořádaný v roce 1969 u příležitosti Mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně suplujícího mezinárodní autosalón. Parkoviště zaplněné ideově problematickými automobily s „mířidlem“ ve formě třícípé hvězdy na přední kapotě, a hlavně působivý průjezd Brnem, to vše vyhodnotili příslušníci Sboru národní bezpečnosti jako drzou provokaci, revanšismus a kdo ví, co ještě. Předsedu klubu Ladislava Válka prý neminul několikahodinový výslech. Mercedesy, nejen ty heydrichovské, zkrátka budí pozornost a rozněcující vášně za všech režimů. A platí to dodnes.
