Vladimír Mertlík: Jeden z dalších českých mýtů aneb O mužích, kteří se obětovali, aby byli obětováni
Od soboty si Zpětné zrcátko lámalo hlavu, zda se s odstupem několika dnů věnovat noci ze 14. na 15. března 1939, která patří v dějinách Československa k nejtragičtějším. Rozhodl fakt, že vnímání těchto událostí prizmatem národem nezaviněné katastrofy je dalším z českých mýtů a ohlédnutí za příčinami i konsekvencemi učebnicovým příkladem poučení z nich.
Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy, tvrdívá Zpětné zrcátko a nic v politice se neděje náhodou. Tragédie 15. března 1939 byla důsledkem rozhodnutí mužů, které si národy tehdejšího státu vybraly svobodnou volbou. Tím sice jedinec přenesl zodpovědnost za budoucí rozhodnutí na zvolené představitele, ale nezbavil se tím zodpovědnosti za jejich volbu. Vina za nastalé katastrofy zůstala proto i nadále na něm. Pamatujme na to dnes i zítra!
Hodiny na peronu 1. nástupiště Wilsonova nádraží ukázaly přesně 16:00 hodin, když halou nádraží zazněl hvizd a zvláštní rychlík s Emilem Háchou, v té chvíli ještě stále prezidentem Československa, a ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským mířící do Berlína na schůzku obou pánů s Adolfem Hitlerem vyrazil vpřed. Hodinu poté roluje na ruzyňském letišti speciál s několika pasažéry a stovkami krabic archivu čs. armády. Deset zpravodajských důstojníků generálního štábu v čele s plk. Františkem Moravcem odlétá na jednosměrnou cestu a mají naspěch! Pouhé dvě hodiny poté, co ve 2:45 ráno 15. března 1939 podepíše Emil Hácha text: „…klade osud českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše,“ vysílá český rozhlas zprávu o jednotkách wehrmachtu překračujících hranice Československa, jež po dvaceti letech přestává existovat! Proto je důležité ohlédnout se za osudy protagonistů a uvést na pravou míru vinu i intriky, jichž se dopustili, stejně jako velikost obětí, které přinesli.
Po přijetí Mnichovské dohody 5. října 1938 Edvard Beneš abdikoval a 22. října 1938 odletěl do Velké Británie. Rčení, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“, ale platí i pro Beneše, jehož politický život opíše za deset let stejnou křivku! Výsledkem bude opět Benešovo ponížení a fňukání, že byl podveden – tentokrát přítelem J. V. Stalinem – a další, čtyřicetiletá okupace země. V březnu 1939 se ale Beneš s novou chutí vrhá do politiky a brzy je opět představitelem zahraničního odboje. Brzy ano, samozřejmě ne, neboť jako vždy budí emoce, které nejsou vždy pozitivní. Podle jeho přesvědčení konkurence nepřináší lepší výsledky, ale jen konflikty. Drobná Benešova postava a gentlemanské vystupování jsou jen krycí maskou chorobné ctižádosti, v jejímž vleku je pro dosažení svých cílů ochoten obětovat cokoliv a kohokoliv. Šlo to jednou, proč by to nešlo i podruhé?
Milan Hodža, který v roce 1935 Benešovi pomohl k prezidentství, odjel po Mnichovu do Paříže, kde v roce 1939 zakládá Slovenskou národní radu. Vzájemně se oba nemusí a Hodžova pozice ve Francii je pevnější. Netrvá ale dlouho a Beneš Hodžův vliv potlačí. Pomůže i porážka Francie, po které Hodža odjíždí do Londýna, kde je ale „Benešovo“! Hodža je sice místopředsedou Státní rady československé, ale konflikty s Benešem ho už v létě 1941 donutí k odchodu do USA. Jejich vztahy se ještě zhorší, neboť Hodža nesnese Benešovu orientaci na spolupráci se Sovětským svazem, kterou Beneš demonstruje, že může mít i jiné kamarády než Francii a Anglii – třeba Stalina! Hodža má opačný názor, stejně jako na pozitivní poválečnou roli agrárníků a trvá na integraci střední Evropy. V roce 1942 publikuje na toto téma v USA text Federation in Central Europe, ale v roce 1944 umírá na Floridě v pouhých 66 letech.
Hluboký spor vede Beneš s Wenzelem Jakschem z německé protinacistické opozice (!) – mj. o odsunu Němců a platnosti Mnichovské dohody. Konflikty mívá i během jednání s dalšími odbojovými sekcemi protinacistické koalice. Rozhodně nefandí snahám o uvažovaném vzniku poválečné čs.-polské federace, kde by těžko šéfoval, ale největší překážkou je negativní postoj Poláků k SSSR a z toho plynoucí spory mezi Polskem a ČSR. Největším předmětem odporu i kritiky je Benešova smlouva se SSSR z roku 1943, jež posouvá ČSR do sovětské sféry vlivu. Na jejím základě jedná Beneš v Moskvě s KSČ o poválečné podobě země, za což mu komunisté znovu slíbí podporu v boji o křeslo prezidenta. Je to již druhá Benešova bianco směnka ďáblu. O pět let později ji zaplatí slušní lidé této země!
Protektorátní vláda se snaží Hitlerovi vyhovět dřív, než přání vysloví. Jsou zrušeny politické strany a brutálně cenzurován tisk, divadelní hry i filmy. Útoky na TGM a okruh lidí s ním spojených mají svou první velkou oběť v Karlu Čapkovi. Židé jsou označeni za příčinu národní katastrofy. Přesto koná zkraje v souladu s Londýnem i pochopením Beneše, který ji v tajné depeši umí i pochválit za odvahu, že to „za nás doma vzali“. Není také špatné si brát od jistého Bati na provoz exilového úřadu peníze v řádech stovek milionů, aby ho po válce označil za zrádce, zbohatlého na holínkách pro wehrmacht. Také z Háchy udělá Beneš po válce symbol kolaborace a nechá ho shnít v kriminále. Měl být postaven před národní soud, hnusný zrádce, ale copak na něj bylo někdy spolehnutí? Klidně si umře sám!
Zrádců není nikdy dost, když jsou potřeba. Jedním je agrárník Rudolf Beran, předseda vlády z doby, kdy prezident (Beneš) byl na útěku a požádal ty, co zůstali, aby přijali oběť v podobě funkcí, co tu zbyly. Beran tak učinil, aby 15. března 1939 ihned podal demisi, ale vládu musí vést do doby, než přijede říšský protektor von Neurath. Musí se proto setkávat i s představiteli okupantů bez ohledu na osobní libovůli. Finančně podporuje odboj a v květnu 1941 je po zatčení gestapem odsouzen k 10 letům žaláře, pokutě milion korun a zabavení majetku. V prosinci 1943 je propuštěn do domácího vězení v Pracejovicích, které 6. května 1945 osvobodí Američané. Zanedlouho je Beran osvobozenou vlastí za souhlasu Beneše odsouzen k 20 letům žaláře za vlastizradu – Beranova manželka k šesti! – ale po mučení umírá Beran v 67 letech již 28. února 1954 ve věznici Leopoldov. Jeho tělo je hozeno za zeď do hromadného hrobu, který je za normalizace srovnán se zemí. Muž, nacisty odsouzený za vlastizradu Říše, umírá za stejné činy jako vlastizrádce republiky. Jeho vinou bylo to, že byl agrárník, neměl rád Beneše a příliš mnoho věděl.
Posledním rozkazem jeho předchůdce gen. Jana Syrového byl povel z 15. března 1939, aby nepříteli nebyl kladen odpor. V dalších letech se Syrový neangažoval, považoval vše za selhání politiků, ale přesto byl 14. května 1945 zatčen a odsouzen na 20 let za vlastizradu! Jeho zločin byl v tom, že při protokolárním setkání podal ruku Hitlerovi při jeho vstupu na Pražský hrad. Propuštěn při amnestii 1960 umírá o 10 let později v zapomenutí.
V období Mnichova se gen. Radola Gajda angažoval ve prospěch obrany ČSR a těžce nesl „zradu“ spojenců. V březnu 1939 zakládá Český národní výbor s tím, že se stane vládou protektorátu. Kolaborant? Jak se to vezme! Po celou válku finančně pomáhá prchajícím letcům do exilu, intervenuje za perzekvované osoby, odmítá spolupráci s Němci a jistě ví i o odbojových aktivitách syna. Na oslavě padesátin v únoru 1942 vyzývá své příznivce k odmítání spolupráce s okupanty! Přesto je již 12. května 1945 uvězněn a v roce 1947 odsouzen na dva roky žaláře. Prokurátorem případu je Josef Urválek, který se zanedlouho ukáže jako jinší kabrňák! Po započítání vazby je Gajda propuštěn, ale kvůli mučení ve vazbě téměř oslepl a umírá 15. dubna 1948 ve věku 56 let.
V době Mnichova patří Jiří Stříbrný k zastáncům obrany republiky a po kapitulaci jeho noviny spouští kampaň, v níž obohatí slovník výrazem „odbenešit“! Zapomíná, že Beneš nezapomíná! Přestože názor na Beneše nezměnil, odmítá tlak nacistů, aby Beneše za okupace kritizoval veřejně. Husarským kouskem bylo jeho blahopřání k 50. narozeninám Hitlera v novinách, kde na protější stranu vložil inzerát na prášky pro muže po padesátce, neboť v tomto věku již za moc nestojí! Bez jediného důkazu je po válce za kolaboraci odsouzen k doživotí! Výše trestu je zcela nesmyslná a stejně jako v případě Berana jde o vyřizování starých účtů ze strany Beneše. Stříbrný umírá v roce 1955 ve věku 75 let neznámo kde!
Pokud platí, že někdo byl ve špatnou chvíli na špatném místě, v případě Emila Háchy to platí vrchovatě. Osud skvělého právníka, překladatele a básníka, který se v říjnu 1938 chystal do penze a pod tlakem přijal roli, o kterou rozhodně nestál, je zmíněn výše.
Životy mužů, kteří se obětovali pro vlast, aby byli později obětováni, nezničil osud, ale malý muž velkého ega a ambicí. Muž, který jiné pasoval na zrádce a kolaboranty, aby se sám honosil titulem „Prezident Budovatel“. Muž, po kterém jím vybudované sklízíme dodnes. Mějme to na paměti při naší další volbě.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
