Vánoce bychom prý neměli chápat jen jako svátky mamonu, obžerství a výhodných půjček na dárky z čínských e-shopů. Politici s punčem, svařákem a langoši nabádají občanstvo, aby vnímalo hlavně duchovní rozměr vánočních svátků, myslelo na své blízké i blížící se evropské volby, což nám přinese štěstí zdraví dlouhá léta – ne těm, co přišli zdaleka!
Zpětné zrcátko se proto v čase adventu ohlédlo daleko do let, kdy bylo jen malým kapesním zrcátkem, a kdy Vánoce byly či se zdály být jiné než dnes. Do let, kdy duchovní rozměr adventu mohly v malých zrcátkách posilovat ještě i hodiny náboženství, krčící se v koutku osnov před tušenou apokalypsou. Zpětnému zrcátku, křtěnému v kostele dávno předtím, než se křest stal super reelem na instáč, vyneslo ohlédnutí na mysl pocit křivdy z nespravedlivého trestu z hodiny náboženství a křesťanské nauky.
Byl čas vánoční a katecheta zadal svým ovečkám ve třídě úkol namalovat biblický příběh podle vlastního výběru. Většina žactva začala bez větší invence ihned malovat zrození Ježíše, Betlém a související příběhy. Zpětné zrcátko odjakživa odmítalo plout s davem, a tak v touze být originální se vrhlo na příběh Jak se dal Josef bratrům poznati. Sebevědomí mu rozhodně nechybělo, ale množství postav onoho příběhu se ukázalo být přece jen větším soustem než výkres jablka či kouřící továrny z hodin kreslení. Krutá pravda vyšla na povrch ihned po odevzdání. Místo pochvaly Zpětného zrcátka za originální ideu a zpracování byl reakcí jen zoufalý křik katechetův: „Tohle má být „Jak se dal Josef bratrům poznati“?! Tady by Josefa nepoznalo ani prase!“
A odměnou pak jedenáct švihů – jeden za každého Josefova bratra – pravítkem přes natažené dlaně obrácené vzhůru. Ponižující trest a nevíra sluhy Božího považujícího dílo za výsměch Bibli, přivedly Zpětné zrcátko po exekuci k jeho rozluce s církví.
Dětství padesátých let bylo vůbec pro pozdější život poučné, pestré a hlavně veselé. Přes zmíněnou toleranci náboženství jako předmětu na začátku studií 2. třídy obecné se Zpětné zrcátko ještě do Vánoc 1953 dozvědělo, že Ježíšek už dětem dárky nenosí. Soudruh prezident Antonín Zápotocký v rádiu dětem vysvětlil, že Ježíšek vyrostl, nechodí již nahý a otrhaný, ale pěkně oblečený v beranici a v kožichu. Nemusí už také bydlet v chlévě jako dřív všichni chudí a čekat na milostivé almužny od králů z bůhvíjakých cizích zemí. Dospěl, zestárl, narostly mu vousy, zmoudřel a stal se z něj Děda Mráz. Proto přestal nosit dětem dárky, což nechal na rodičích a sám dětem přinese pod jolku dárek nejcennější – světový mír! Prý ho tam naleznou všechny děti se zemí socialistického tábora, řekl soudruh prezident, oblečen do uniformy vrchního velitele Československé lidové armády a slíbil, že stejný dárek jednou vybojuje i pro děti, hladovějící v kapitalismu. Navíc díky nerozborné jednotě se Sovětským svazem a odkazu generalissima Josefa Vissarionoviče Stalina, jenž je jako Vladimír Iljič Lenin věčně živý, to prý dokážeme ještě v 1. pětiletce!
Nebyl důvod nevěřit, že jsou pořád živí, když si Zpětné zrcátko vzpomnělo, jak mu babička vyprávěla, že Ježíšek, když vyrostl a zabili ho, také na Velikonoce obživnul. Trochu ale Zpětnému zrcátku vrtalo hlavou, když se s obživnutím soudruha Stalina počítalo jako v případě soudruha Lenina – proč měli v březnu pionýři ze třídy tu čest držet za soudruha Stalina stráž u nástěnky s jeho fotkou a černou páskou. A čest to byla určitě veliká, protože když přišla řada hlídat Stalinovu fotku na Kulíka, tak tu čest nevyměnil se Žížalkou ani když mu Žížalka nabízel tři skleněnky, mejdlíčko a půlku žvejkačky, co měl v puse vždycky jen o přestávce.
Tatínek při vánočním přání soudruha prezidenta doma sice potichu křičel, že jsou to strašný kecy, ale Zpětné zrcátko si říkalo, že na tom něco třeba bude, že to soudruh prezident musí vědět, když o něm souška učitelka dětem říkala, že hraje moc hezky na tahací harmoniku, a že napsal knížku Rudá záře nad Kladnem o tom, jak se přejedl kvašených okurek na demonstraci dělníků a bylo mu pak tak špatně, že se pokakal.
Když jsem to vyprávěl tatínkovi, tak mi odpověděl, že on se z Tondy Zápotockýho a komoušů posere i bez kvašených okurek. Na to řekla maminka, že jí tatínek jednou přivede do hrobu a sám skončí na šibenici. Když se Zpětné zrcátko maminky ptalo, jestli až z toho hrobu vyleze, bude taky věčně živá, řekla tatínkovi: „Tady máš tu tvoji výchovu, už si ze mě dělá srandu i to dítě“ a rozplakala se. Druhý den dopoledne řekl tatínek mamince, že by se měli udobřit a mě řekl, že bych mohl jít do Kina mladých na veselé grotesky. Z týdeníku před groteskami a přestávkou, kdy se prodávalo Eskymo, se děti dozvěděly, jak naše dělnická třida, spolu s družstevníky a pracující inteligencí dosahuje na věčné časy se Sovětským svazem jeden úspěch za druhým. Důkazem byly radostné zprávy o odhalení keťasů, chamtivců, kteří po znárodnění svých podniků a továren ukryli před pracujícími spoustu věcí z doby, kdy ty věci byly jejich na půdu, pod podlahu nebo je zakopali na zahradě. K tomu se soudruh prezident také vyjádřil, když řekl, že: „Zatímco za kapitalismu byl vykořisťován člověk člověkem, nyní tomu, soudruzi, bude naopak!“
Někteří nepřátelé sice byli tak lstiví, že se zkusili maskovat jako hlavní komunisté, ale díky straně a její ocelové pěsti Lidovým milicím, byli vždy později včas odhaleni a pověšeni.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
