Partner z podcastu Klíčovou dírkou Otta Seemann v jednom z minulých vysílání překvapil Zpětné zrcátko přiznáním se k pocitu, který ho stále tíživěji trápí. Totiž že vrcholná česká politická scéna stále více hloupne: „Vede mne k tomu pokaždé znova zjištění, jací lidé se pohybují na české politické scéně. Jímá mne děs, když se v prostoru, který by měl být vzhledem k svému významu obsazen elitou společnosti, potkávám s figurami, jakou je mimo jiné senátorka Zwyrtek Hamplová, a s jejich vyjádřeními hodnoty mentálních průjmů. U paní senátorky jde hlavně o sdílení naprostých nesmyslů, případně o výrony vlastních – ústa se brání vyslovit výraz – myšlenek, které i po usvědčení z blábolu tvrdošíjně hájí, aby je vzápětí beze slova omluvy smazala. Není sama, u dalších favoritů na titul Lhář roku lze ve srovnání s ní připustit posun od víry v pouštění žilou a zaklínání dobytka k novodobé goebbelsovské demagogii. Výsledkem je, že v průzkumu CVVM je Andrej Babiš po osmi letech vědomého lhaní druhým nejdůvěryhodnějším politikem a třetím je Tomio Okamura! Oba s vysokými procenty důvěry. Opravdu takhle hloupneme?“ ukončil přítel Otta projev svého zděšení záludnou otázkou.
Zpětné zrcátko s trochou sarkasmu přiznalo slovníkem normalizátorů dlouhodobý pocit, že jde o plíživou debilizaci země, aniž by společnost dosáhla poučení z krizového vývoje. Termín plíživá debilizace však pokulhává, neboť předpokládá, že počáteční stav společnosti byl bezchybný. Realita je ale ovšem daleko smutnější!
Žádný národ, lid, dav – čti dle libosti i jako masa – ve své většině nikdy moc rozumu nepobral. Velkolepé a hrdinské činy historie jsou vždy dílem jednotlivců či malých skupin elit. Snad právě proto je v tuzemsku slovo elita vnímáno jako slovo sprosté a její příslušníci jako podezřelá individua, štítící se práce a lidu. Od samého zrodu této země stoupaly na vrchol mocenské pyramidy – až na jedinou výjimku – stále víc strany reflektující levicově či pravicově extrémně populistická řešení, jak lze soudit z níže uvedených výsledků:
V roce 1920 vítězí ve volbách do Parlamentu ČSR Československá sociálně demokratická strana dělnická se ziskem 25,7 %, ač sama prožívá kritické období během prosincového bolševického pokusu o stranický i státní puč. Až zásah policejních jednotek ukončí pokus o obsazení Lidového domu – sídla strany – radikálním levicovým křídlem. Posledním zůstatkem filozofie zaniklé monarchie a váhy věřícího venkova je 2. místo koalice Československé strany lidové a Slovenské strany ľudové s 11,3 %, na níž je pikantní, že je vedena Andrejem Hlinkou. Ano, tím Andrejem Hlinkou…
Stabilizace hospodářství země i sílící vliv sedláckého stavu se v roce 1925 projeví vítězstvím Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (tzv. agrárníků) s13,7 %. Šok však způsobí 2. místo promoskevské Komunistické strany Československa s 12,9 %.
Síla agrárníků (RSZML) se znovu ukáže ve volbách roku 1929 vyšším ziskem 15 %, ale ztráta ostatních pravicových stran a koalic vynese na 2. místo Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou s 13 % zisku.
Poslední předválečné volby 1935 jsou odrazem evropského vývoje, který vynáší na vrchol extremistická hnutí. Vlna nemine ani Československo, kde se hegemonem stane koalice Sudetoněmecké strany a Karpatoněmecké strany s 15,2 % a české politiky stojí nemálo úsilí ji z vlády vystrnadit. Druhé místo Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu se 14,3 % ztrácí poněkud lesk v sílící frontě levice – Československá sociálně demokratická strana dělnická 12,55 %, Komunistická strana Československa 10,32 %! Ta navíc jako část Komunistické internacionály podporuje sudetoněmecké dělnictvo v jeho revoltě proti buržoasně-kapitalistické československé vládě! (dobová cit.)
Poslední měsíce zbytku republiky nejsou ničím, čím se lze chlubit, a její agónii ukončí po pěti měsících obsazení země okupačními jednotkami wehrmachtu…
Poslední hodiny protektorátu přinesou nejen spontánní povstání, ale také odmítnutí americké pomoci Praze. Komunisté povstání odboji prostě ukradnou a vítězství si po dalších pětačtyřicet let nenechají vzít. Pražané se slzami v očích vítají Rudou armádu, místo aby běželi s voláním o pomoc směrem k Plzni.
Pravda je taková, že ani Jalta, ani Postupim nejsou v roce 1946 důvodem k vykročení Československa za vlastním zotročením. Nikoliv Stalin, ale Edvard Beneš je tím, kdo se po válce hlavně snaží pomstít všem, kteří mu podle jeho mínění za 1. republiky šlápli na kuří oko. Zároveň je čas splnit sliby úpisů ďáblovi z let 1935 a 1943. Zákaz agrárníků i dalších stran, které by mohly ohrozit vítězství zglajchšaltované Národní fronty. Vyhnání tří milionů většinou nevinných českých Němců, zrada nešťastného Háchy, ale i Gajdoly, Stříbrného a dalších potencionálních konkurentů. Bez zaváhání Beneš obětuje komunistům i Jana Antonína Baťu, který za války desítkami milionů korun podporoval odboj a Benešovu existenci v Londýně i v době, kdy nebyl nikdo ochoten si o něj opřít kolo. Místo díků mu Beneš vypálí na čelo cejch kolaboranta, zabrání v návratu do vlasti a veškerý Baťův majetek v zemi věnuje novým pánům, bolševické lůze. Inu, bolševická podpora instalace Beneše do křesla prezidenta jak v roce 1935, tak po válce bez voleb si žádá odměnu. Výsledek se vzápětí dostaví! V prvních svobodných volbách (sic!) vítězí Komunistická strana Československa s 31,1 % a za ní v dočasné roli užitečného idiota předstírajícího demokracii klopýtá Benešova Československá strana národně socialistická s 18,3 %. Krásná práce!
Výše uvedený výčet dostatečně prokazuje, že tzv. lid, dav či masa byly debilní vždy. Změnou jejich stavu je jen trvalá degrese. S odpovídající mírou sarkasmu a nadsázky je tedy třeba se představitelů „lidu“ v nařčení z jejich hlouposti zastat. Pokaždé když v minulých letech někdo bědoval, jak se mohl stát Miloš Zeman prezidentem, mělo Zpětné zrcátko jednoduchou odpověď: „Protože je nejlepší z nás!“
Cílem voleb je výběr reprezentantů voličské množiny, snaha, aby voliči ze svého středu vybrali představitele, kteří se lidu nejvíce podobají, své reprezentanty. Tato přímá úměra platí i pro výběr prezidenta, poslanců či senátorů, jinak by nemohli být zvoleni. Jejich výběr je vždy odrazem stavu společnosti a také letargie či odevzdání vzdělanějšího a poučenějšího elektorátu. Pokud tato část voličstva rezignuje na svá práva a s ohledem na stav země i na zodpovědnost, zvítězí masa, aniž by u jejích jedinců musel být úmysl škodit. Dav kvůli své nevzdělanosti nemá schopnost vjemu potřeb celé společnosti v delším horizontu. Jeho nevzdělanost není v nedostatku vzdělání či v podobě let školní docházky, ale v tom, že si nevidí dál než na špičku nosu. Proto jedinci, z nichž je složen, vnímají jen své potřeby a své benefity. Jejich volání o vlastní bídě není v reálném nedostatku. Je jen stýskáním si, že někdo jiný se má ještě o chlup lépe. Této filozofii se uchazeči o poslanecký a senátorský mandát, kterým není nic chucpe, přizpůsobí jazykem i chováním davu. Rčení, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“, není náhodné. Bylo tomu tak vždy!
Pravda, vše je dnes horší kvůli sítím. Dříve našilidé, dezoláti, prostě holota, vedli stejné řeči jako dnes, ale jen v hospodě. Proto povědomí o nich nebylo tak silné, jinak se nic nezměnilo. Je signifikantní, že lži a dezinformace se mezi „lidem“ podle průzkumů šíří o 70 až 80 % rychleji než pravda. Nic tak nepotěší jako neštěstí někoho jiného! Neschopnost holoty žít vlastní smysluplné životy ji přivádí k prožívání virtuálních životů seriálových soap oper a kochání se nad neštěstím jiných. Je třeba zdůraznit, že výraz „holota“ není definicí nízkého vzdělání, sociálního postavení a hlouposti, ale jen stavu duše, srdce a mysli. V médiích je dezinformace a lež zas nejlepší produkt. Nic tak dobře neprodá vaše Kravské rozhledy, Slepičí proudy či Večerní zlověstník jako špatná zpráva. Pravda totiž nudí!
Je pravdou, že pokles úrovně komunikace ve společnosti je děsivý. Jakešův projev z Červeného Hrádku v roce 1989 budící bouře smíchu je dnes ve srovnání s projevy některých poslanců státnickým projevem. Nenechme se ale mýlit! Mnozí z těch, nad nimiž kroutíme hlavou, nejsou tak hloupí, jak dávají najevo. Jako pavouk, který cítí z chvění vláken své sítě, že se blíží kořist, oni sledují vlákna internetových sítí a řídí se jejich záchvěvy. Jejich veřejné projevy jsou úmyslnou esencí či hovězím vývarem komunikace na těchto vláknech. Tak jako predátor vycítí ve stádě slabý kus, tak i oni poznají slabiny stáda a na ně se tito vlci v rouše beránčím zaměří.
Je snadné se jim smát, ale je třeba mít na paměti, že i hloupost může být přetvářkou.
Hloupost, byť částečně předstíraná, může být snadno zbraní hromadného ničení.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
