„Před chvílí jsem si pustil Child in Time, 52 let starou pecku Deep Purple“, napsal přítel Zdeněk Roučka Zpětnému zrcátku a dodal: „Zněla mi mrazivě!“
Skladba byla ve své době poselstvím proti válce a zabíjení. Deep Purple ji hráli do roku 1995 a vrátili se k ní až na turné 2002. Je vskutku osudové, že naposled ji hráli před dvaceti lety v březnu 2002 ve Velkém divadle ukrajinského Charkova!
Sladké dítě, v čase uvidíš tu linii
Linii, která je narýsovaná mezi Dobrem a Zlem
Pohlédni na toho slepého člověka, jenž střílí na svět
Střely létají, berouce si oběti
Jestli jsi byla špatná, Bože, vsadím se, že jsi byla
A nebyla jsi až dosud zasažena letícím olovem
Měla bys raději zavřít oči, měla bys raději sklonit hlavu
Čekej na odraženou střelu
Oh, chci Tě slyšet zpívat...
Po celou dobu existence mělo lidstvo mezi sebou slepé, kteří střílejí na svět a mělo i své trubadúry. Jejich tvorba prošla od středověkých votivních písní vývojem až k písni angažované. Totalitární charakter komunismu ale brzy kritické umění i tvůrce zlikvidoval. Zůstali jen autoři „častušek“, bolševické karikatury angažované písně i sebe samých. Až nástup divadel malých forem a původní písňové tvorby vytvořil písničkářskou – scénu, které největší sílu dodal právě režimní tlak po srpnu 1968. Následná normalizace stvořila z těchto autorů a interpretů nový opoziční fenomén. Bylo s podivem, že nejvíc pohasla folková pódia v čase svobody po pádu bolševismu.
Zpětné zrcátko si vzpomíná, jak na mejdanu po jednom folk-rockovém festivalu na začátku devadesátek vypukla na hotelu debata, proč jsou písničkáři, před půl rokem vyprodávající amfiteátry, náhle bez koncertů. „Workshop“ plný brutálního humoru a sebeironie, došel ke zjištění, že písničkáři – čest výjimkám – většinou nepatřili k instrumentálním virtuózům či „mistrům pěvcům norimberským“. Primární byl obsah jejich tvorby a odvaha jít s ní na veřejnost. Kdosi to tehdy shrnul nadsázkou, že jim tedy jejich famózní popularitu vytvářel jen slabší pud sebezáchovy. Vtipnou nadsázku obhajoval autor tvrzením, že odvahou nést kůži na trh dávali písničkáři publiku šanci, koupit si za dvacku pocit hrdiny na spikleneckém večírku.
Po listopadovém převratu 89 nastala situace, kdy za stejnou dvacku – dříve vstupné do klubu hrdinů – si nyní jedinec koupil pět piv, namazal si tlamu a sdělení, že „císař pán je vůl“ beztrestně pořvával sám. Proč by někam chodil?!
Závěry podivuhodného a očistného „workshopu“ byly přijaty s humorem. Obsah sdělení jejich tvorby znamenal vždy víc než akademická virtuozita provedení, neboť byli těmi, kteří zapalují v druhých oheň.
Týž den, kdy Zpětnému zrcátku poslal kamarád Zdeněk Roučka glosu k písni Time in Child, rezonovaly českým prostorem dvě nové angažované písně, podle autorů na podporu bojující Ukrajiny. Výsledek je ale, zdá se, umělecky rozpačitý.
Píseň „Ukrajina“ Jaroslava Hutky nese tradiční znaky jeho tvorby. Vroucnost, víru a sílu přesvědčení, předanou posluchačům rýmy, které evokují naivní obrazy Henriho Rousseaua. Jeho obrazy se výrazně liší od prací starých mistrů, ale i tak má prostota jeho formy kouzlo a sílu, která není v síle tahů štětcem, ale v poselství jejich obsahu. Také Hutkovi lze vytknout volbu některých slov, jindy neobratnost spojení či frázování i zmíněnou naivitu literárních obrazů. Svým životem si však Hutka zaslouží toleranci k těmto prohřeškům. Přesvědčivý svou upřímností bude totiž vnímán vždy jako ten, kdo zapaluje oheň v jiných:
…
Z východu chladný vítr vane, vrací nám staré obrazy
V ulicích tanky, oheň plane, bezmoc člověka zamrazí
Temno je zpět s ruskými stíny, však bomby, kulky, v polích miny
Hrdého člověka nesrazí.
Tehdy jsme v Praze sami zbyli, když srpen život rozvrátil
Však Kyjev má k svobodě vůli a tuto vůli ubránil
Svobodu svou, svobodu naši, zbabělý Putin je teď v kaši
Hlupák, co hrdinství podcenil
Putin, ta krysa bez morálky, bludný balvan na planetě
Kremelská lež, prostota války, šílenec přes den v samotě
Bitvu už prohrál, neví o tom, nepomůže mu ani atom
Směšný vrah v trapné nahotě
Druhý z autorů, Tomáš Klus je jiná třída. Za jeho emocionálně vypjatým projevem je cítit zcela jiný cíl – úspěch. Touha po úspěchu není u umělce nic špatného, pokud není tento cíl příliš akcentován. Ale Tomáš Klus je tu poslem čehosi vyššího, tu nositelem lidské lásky, aby byl vzápětí součástí přírody a chodil bos i o Vánocích. I v jeho tvorbě hraje zásadní roli snaha vyslat sdělení, ale jeho snaha vyslat zprávu: „Podívej se, jak moudrý a skvělý.“, zahlcuje text dunivými frázemi bez ohledu na frázování češtiny a hudební linka pokulhává vedle. Více než zpěvák a kytarista je tak Tomáš Klus spíš aktivistou ve prospěch čehokoliv, co slibuje prospěch:
…
To, co ti chci říct ze všeho nejvíc
Odtud, kde je klidné nebe nad Prahou
Že jsem díky tobě ušel
Kus cesty rychlé chůze
Ke své lásce k vlasti
Když vidím tvé muže a otce a syny
Loučit se se ženami a dětmi
Jak bez známky strachu jsou vstříc té svini
Co je ubohá a zrozená ze tmy
To jediné, co ti chci říct: je děkuji, děkuji
…
To, co ti chci říct ze všeho nejvíc
Že tě tví lidé dovedou
K vítězství nad ním, co šíří
Nad všechny mamon moci
sedmilhář
Osmnáct let před narozením Tomáše Kluse, před 54 lety, v roce 1968, napsal Karel Kryl píseň, jíž chtěl také vyjádřit pocity a podporu českému národu ve stejné situaci. I z ní dosud mrazí! Holt, když dva dělají totéž, není to vždy totéž:
Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci,
přijeli v hranatých železných maringotkách.
Se slzou na víčku hledíme na sebe,
buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe
na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách.
Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká,
beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavřel jsi vrátka?
Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami,
nadávky polykej a šetři silami,
nesmíš mi vyčítat, jestliže nedojdeme.
Nauč se písničku, není tak složitá,
opři se, bratříčku, cesta je rozbitá,
budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme.
Prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká,
beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavírej vrátka!
Zavírej vrátka!
Co dodat? Je-li Kryl výjimečný génius a Hutka tím, kdo v jiných zapaluje oheň, pak Klus je tím, kdo si na onom ohni opeče buřty. Na jeho tvorbě je to, bohužel, nemálo znát a platí to i pro poněkud upocenou píseň, která více než slibované dojetí budí rozpaky. Evidentně si toho je vědom i autor sám, když její provedení na Václavském náměstí považoval za nutné umocnit po chvíli rozpačitého ticha výkřikem:
„Ruská válečná lodi, jdi do prdele!“
„A co ty, Tomáši?“, chce se zvolat vzápětí.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
