nahoru

Komunismus v Čechách: Poslední hurá? nebo Pravda poběždájet!

Vladimír Mertlík 7. února 2022 • 16:00
III. sjezd SSM v Paláci kultury, rok 1982.
III. sjezd SSM v Paláci kultury, rok 1982.
• foto: 
ČTK / Karel Mevald

Trvalým, tu doutnajícím, tu znovu vzplanuvším ohniskem sváru společnosti zdejší zaprděné kotliny je spor o Kainovo znamení komunismu, které si nesou jím jednou dotčení vypálené na rameni, stejně jako Mylady de Winter cejch někdejší kurtizány.

K lidovému folklóru tak patří mantry* „jednou komunista – vždycky komunista“ či „bývalý komunista je něco jako bývalý černoch“ (BLM nechť promine).

*Mantra je magické posvátné slovo, jehož opakováním (zpěvem, vnější hlasitou i vnitřní tichou mluvou) se v hinduizmu či józe dosahuje soustředění, povzbuzení nebo utišení a uklidnění. Při ohlédnutí za sto lety politického zrání lidu této země i jejích předešlých mutací v krvavém stínu bolševismu se chce jednomu upřesnit či doplnit – …utišení a uklidnění vlastního svědomí.

S naléhavostí odpovídající obsahu sdělení opakuje Zpětné zrcátko často jinou mantru – „sviní se člověk nestane vstupem do komoušské či náckovské partaje, sviní už se musí narodit“. Smysl sdělení Zpětného zrcátka, které rozhodně nelze podezřívat ze sympatií vůči těmto „subkulturám“, spočívá v tom, že věci jsou často složitější, než se zdají na první pohled být. Rozhodně nenaznačuje toleranci k oběma vražedným režimům, u nichž platí „košile hnědá, spodky rudé“. Ani údiv nad stovkami jmen velikánů české i slovenské kultury, umění i společnosti, jež jsou vytesána do žulové soupisky dějin rudého einsatzkomanda není na místě.

Nechme stranou důvěřivce z řad opravdového proletariátu přelomu 19. a 20. století, díky nimž se tehdejším komunistům se shovívavým úsměvem říkalo „zdivočelí socani“. KSČ se tehdy stala útočištěm těch, jimž se politika „ochrany bídných“ socdem zdála málo radikální. Později se v souladu s módou stala i místem zahnízdění umělců, kteří ze zastydlého romantismu „prokletých básníků“ toužili umocnit výjimečnost rebelstvím, které je často po srážce s realitou rychle opustilo, jak dokládá Manifest sedmi (1929). Nedávní protagonisté KSČ v něm marně protestovali „proti bolševizaci strany dělníků“, když deviací původní socialistické DNA zmutovala v rudý lumpenproletariát.

V poválečném rauši levičáctví a rusofilství, do jehož ohýnku zdatně foukal z důvodů vlastního prospěchu a závazků i prezident Edvard Beneš, byl pak dalších padesát let vstup do partaje mixem kariérismu a oportunismu či údajné snahy – svatá prostoto – partaj reformovat zevnitř, stejně jako strachu a vlastní normalizace.

Členství v KSČ nechává na curriculum vitae dotčených trvalé skvrny, na něž Krtek ani Savo nestačí. Ale přece! Způsobem, jak lze dosáhnout očisty, aniž by z úst zmizela pachuť životní chyby, je přiznaný stud za podpis ďáblovi a mnohaletá cesta nápravy. Vyjmenovat, i jen z řad nejslavnějších ty, kteří museli tímto očistcem projít, lze snadno a dlouho. Chceme-li bez pardonu generálně vyloučit z veřejného života všechny bývalé členy KSČ, pak bychom měli z dějin kultury vyzmizíkovat často i její největší tvůrce. Stejná míra platí i pro 1,8 milionu „prostých“ komoušů, statisíce “obyčejných“ milicionářů, členů SČSP i konfidentů StB. Až na vzácné výjimky zůstanou nejen ti, kteří se rudé nenávisti nikdy nezbavili, ale i ti, kteří měli jako stranický úkol nebýt členy KSČ, ale skrytou pátou kolonou a snětí v orgánech státu a jiných stran.

Je úsměvné, jak s blížící se prezidentskou volbou užívají nepřehlédnutelní konfidenti bolševismu argument dřívějšího členství v KSČ jako plivanec hlavně na ty osobnosti, které v posledních více než třiceti letech jasně prokázaly, na čí straně barikády stojí. Tato úvaha není omluvou neomluvitelného, jen připomínkou, že často je snadnější ukázat prstem než vyjmout z vlastní skříně uniformu LM či stranickou legitimaci.

Přiznání těch, kteří se snaží odčinit někdejší podpis krví, nám nebrání nezapomínat, ale umožňuje odpustit, pokud za přiznáním následují činy. Úsloví „hoď kamenem, jsi-li bez viny“ lze transformovat na rčení „hoď rudou knížkou, jsi-li bez viny“. Měl by tak učinit nejen jednotlivec, neboť zmíněné ohlédnutí za sto lety politického zrání lidu této země je varující pro celou společnost, jak ukazují volební výsledky a pořadí nejoblíbenějších stran: 

  • 1920 – ČSSD s 25,7 %: 1. místo v lůně se skrytým rudým kukaččím vejcem
  • 1925 – KSČ s 13,1 %: 2. místo ve státě pouhých pět let od svého zrodu
  • 1929 – KSČ s 10,2 %: 4. místo, když po své bolševizaci ztrácí členstvo i přízeň
  • 1935 – KSČ s 10,32 %: 4. místo, při dominance kolegů z Henleinovy SdP
  • 1946 – KSČ s 31,2 %: 1. místo, tak už máme, co jsme chtěli
  • 1948 – Národní fronta s 86,60 %: 1. místo KSČ 160, 2. KS Slovenska 54 z 300 mandátů
  • 1954 – Národní fronta s 97,89 %: 1. místo KSČ 172, 2. KS Slovenska 90 z 300 mandátů. Lid stojí za politikou strany. Ti, co ne, visí!
  • 1960 – Národní fronta 99, 86 % %: 1. místo KSČ 147, 2. KS Slovenska 69 z 300 mandátů. Jsme v socialismu, brána ráje před námi
  • 1964 – Národní fronta 99, 64 % %: 1. místo KSČ 145, 2. KS Slovenska 72 z 300 mandátů, čtvrtý rok v ráji
  • 1968 – volby odloženy, nějak to nevyšlo
  • 1971 – Národní fronta 99, 94 %: vedoucí 1. místo KSČ určuje rovnou ústava.
  • 1976 – Národní fronta 99,97 %: do dosažení 100% nirvány chybí jen 0,03%
  • 1981 – Národní fronta 99, 96 %: zase chybí jen chlup, 0,04%
  • 1986 – Národní fronta 99, 94 %: příště už to určitě vyjde, letos chybí 0,06%
  • 1990 – KSČ s 13,48 %: 2. místo přes světový pád bolševismu, je na nás spoleh
  • 1992 – Levý blok (KSČ a SDL) s 9,7 %: 3. místo v kapitalismu je pěkný úspěch
  • 1996 – KSČ s 10,33 %: 3. místo a další bronzová
  • 1998 – KSČ s 11.03 %: 3. místo, po budoucím sloučení s ČSSD to bude 43,34 %
  • 2002 – KSČM s 18, 51 %: 3. místo, více zisku, vstali noví bojovníci!
  • 2006 – KSČM s 12, 81 %: 3. místo, opět bronz
  • 2010 – KSČM s 11, 27 %: 3. místo, tradičně na špici společnosti pel 
  • 2013 – KSČM s 14, 91 %: 3. místo, ale letíme vzhůru
  • 2017 – KSČM se 7,76 %: 5. místo, ANO, vzali nám naši politiku i vítr z plachet
  • 2021 – KSČM s 3,60 %: 7. místo, mimo mísu – Carnival is Over? Perhaps!

Je tedy čím se chlubit? Po pravdě řečeno žádná sláva a pokud by chtěl ctěný oponent argumentovat posledními volebními výsledky, doporučuji vyhlédnout z okna. Dav řvoucí lůzy, která prý protestuje, podle vyjádření vůdců a textů na transparentech, proti pandemickému zákonu, očkování a české pomoci Ukrajině! Odkud asi vítr fouká při součtu této uralské trojkombinace?! V rukou státní vlajky s ohledem na možné využití jejich žerdí a nad hlavami šibenice, oblíbený komunikační a diskuzní nástroj rudé a hnědé pakáže. Na Pražském hradě pak neochvějně kvarteto gangsterů pod vlajkou, na níž už dávno místo hrdě vztyčeného lva je vztyčený prostředníček nad heslem Правда побеждает!   

Na podzim nás čekají další volby a za 393 dnů svým způsobem ta nejzásadnější, prezidentská. Je stále ještě o čem přemýšlet. Tak do toho!

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík



Klíčová slova: politika, komunismus, historie



Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.