Zpětné zrcátko se dnes bude věnovat adventu, zdánlivě naplněnému jen vůní jehličí, vánočního cukroví a purpury. Dějiny však nikde nezačínají ani nekončí – i zítřejší budoucnost bude pozítří minulostí. Důkazem je přehled adventních událostí, které změnily životy předků i nás samotných.
18. prosinec 1863 – Zrod romance, která skončila jako jatka
Po sebevraždě prince Rudolfa a smrti císařova bratra, arcivévody Karla Ludvíka se stává následníkem jeho syn, arcivévoda František Ferdinand, narozený 18. prosince 1863. Jeho největší vášní je cestování a lov, což dokazují střelecké záznamy, podle nichž skolil celkem 272 511 divokých zvířat. V roce 1883 projíždí Itálii, dva roky poté Egypt, Palestinu, Sýrii a Turecko. V roce 1889 navštěvuje Německo a roku 1892 vyjíždí na čtrnáctiměsíční cestu kolem světa. Změnu jména Františka Ferdinanda dovětkem Rakouský d´Este inicioval vévoda František V. Modenský z habsbursko-lotrinské linie Rakouských d´Este, když jeho touhu uchovat rod měla naplnit nabídka, kterou učinil Karlu Ludvíkovi. Bezdětný vévoda z Modeny byl ochoten odkázat dědictví jednomu z Karlových synů za podmínky, že dědic přijme jméno jeho rodu a do roka se naučí italsky. Ani jeden z mladších bratrů nebyl ochoten se podmínkám podřídit a domácího vídeňského vrabce v hrsti považovali za lepší sousto než modenského holuba na střeše. Nabídku přijal František Ferdinand, a když vévoda Modenský zemřel, ukázalo se, že pilnost se vyplácí. Z Ferdinanda se stal velmi bohatý muž.
Ani to mu však nebránilo v lásce k hraběnce Žofii Chotkové, a že k tomu bylo třeba hodně lásky i vůle, neboť svolení k svatbě si musel Ferdinand na císaři doslova vyvzdorovat. Zákony habsburského domu totiž dovolovaly členům dynastie sňatky jen s příslušníky dynastií stejného významu a k těm rodina Chotků nepatřila. Romeo mezi Habsburky se ale zachoval rytířsky a dámy svého srdce se odmítl vzdát. Franz a Sofi, jak si říkali, se seznámili v roce 1896. Žofie byla dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy a v té čilá korespondence s rodinou Františka Ferdinanda i jeho časté návštěvy probouzely naději, že objektem zájmu následníka je jedna z dcer. Jak trpké bylo zklamání, když jednoho dne arcivévodkyně Isabela, slídící v pokoji hosta, našla Ferdinandův medailon. Kdo z něj na ni juknul? Žofie Chotková, pouhá dvorní dáma! Mein Gott! Až po řadě hádek se strýcem císařem si náš Romeo prosadil svou, ale svolení dostal jen k morganatickému sňatku, což znamenalo, že jeho potomci neměli nárok na trůn. Svatby 1. července 1900 na zámku v Zákupech se neúčastnil nikdo z císařské rodiny, ale za neúčastí rodiny i císaře nebylo nic osobního. To jen v monarchii Ornung und Reglement musst sein, trůn není holubník. Důkazem, že si císař Žofie váží, je i to, že v den svatby byla povýšena na kněžnu a později i vévodkyni von Hohenberg. Manželé žijí střídavě ve Vídni na zámku Belveder, hlavně však na Konopišti, z něhož Ferdinand díky vytápění, vodě, výtahu a elektřině vytvořil nejmoderněji vybavený zámek v monarchii. Zde spolu Ferdinand a Žofie vedou šťastný rodinný život a Žofie čeká na manželovy návraty. Až v červnu 1914 odjíždí arcivévoda i s chotí Žofií na inspekci manévrů. Brzy ráno 28. června 1914 přijíždí následník Ferdinand d´Este a vévodkyně Žofie vlakem do Sarajeva, když předtím poslali z lázní Ilidža dětem domů telegram s přáním krásného dne. Začíná horké léto a za několik hodin se milostná romance promění v krvavá jatka.
10. prosinec 1918 – Zákon č. 61/1918 Sb., zákon, který měl zrušit dějiny
První republika má v našem povědomí pověst vzoru demokracie a tolerance. Pravdou však je, že z aktuálně historického hlediska učinilo i nové Československo ve snaze ochránit stát proti pokusům o zvrat kroky, které nejsou výkladní skříní liberalismu. Patřil k nim i zákon č. 61/1918 Sb. z 10. prosince 1918, jehož jakobínský výklad způsobil tak silnou nerovnováhu mezi tradiční elitou, střední vrstvou a masou, že již o dva roky poté (9. prosince 1920) přivedla lumpenproletariát k pokusu o státní puč.
Do roku 1848 mohl v českých zemích pouze šlechtic zasedat na zemském sněmu, vlastnit deskový statek či vykonávat určité úřady. Po vzniku Československa bylo šlechtictví s tituly zákonem zrušeno a po jeho novelizaci 1920 byly dokonce zavedeny sankce za úmyslné a veřejné užívání titulu. Represe se znovu zvyšují roku 1936, kdy je novým zněním zákona zakázáno i užívání erbů a uvádění titulů v tisku. V čase protektorátu Böhmen und Mähren bylo užívání titulů znovu povoleno, ale od konce roku 1945 platí zrušení šlechtických titulů dodnes, byť neexistují sankce za porušení zákona:
§ 1.
Šlechtictví a řády, jakož i veškerá z nich plynoucí práva se zrušují, rovněž tak tituly, pokud byly udělovány jako pouhá vyznamenání. V platnosti zůstávají takové tituly, na které lze splněním předepsaných podmínek nabýti právního nároku (titul doktorský, inženýrský atd.), pak tituly, jež vyjadřují skutečně zastávanou úřední hodnost, a vyznamenání udělovaná vysokými školami (čestné doktoráty apod.). Bývalí šlechtici nesmějí užívati svého rodného jména s přídomkem nebo dodatkem vyznačujícím šlechtictví.
§ 2.
byl zrušen
(původní znění: Občané republiky Československé nemohou ani v cizině platně přijímati vyznamenání, pokud byla předcházejícím paragrafem zrušena.)
§ 3.
Ministru vnitra ukládá se, aby v dohodě se zúčastněnými ministry zákon tento provedl.
§ 4.
Zákon tento nabývá platnosti dnem vyhlášení.
Dr. Karel Kramář v. r. Antonín Švehla v. r.
14. prosinec 1935 – To kalné ráno
V předvečer 28. října 1933 rozhodl prezident Masaryk demonstrovat sílu režimu vojenskou přehlídkou na Václavském náměstí s tím, že ve svých třiaosmdesáti letech ji vykoná sám a na koni projede Prahou. Během jara 1934 ale přichází série kolapsů a již při prvním dojde k přechodnému oslepnutí kvůli podkrvení mozkových cév. Jeho stav se zhoršuje a TGM ochrne na pravou ruku a nohu. Přesto je 24. května 1934 zvolen prezidentem Československa i počtvrté. Během ceremonie musí být podpírán premiérem Malypetrem a kancléřem Šámalem. Nejistou chůzi a pohyby umocní i to, že mu slova přísahy musí být napovídána a setkání se zástupci diplomatického sboru musí být ukončeno pro jeho časoprostorovou indispozici. Stav je sváděn na chřipku a o stavu zdraví TGM neví většina členů vlády. Bez politické vůle uvést do funkce Beneše je nucen obětovat se dál, bez ohledu na neschopnost mluvit či jen anglicky. Koncem srpna sice nastává zlepšení, ale pryč jsou projížďky TGM na koni lánskou oborou či Prahou i sokolování, jak nazýval prostná cvičení. Dne 14. prosince 1935 TGM abdikuje a zůstává v Lánech jen odpočívat. Jeho abdikaci předchází měsíc podrazů a politických kšeftů o to, kdo usedne na trůn. Holou větou – prezidentská volba 18. prosince 1935 není nic pěkného!
14. prosinec 1939 – Sovětský svaz, mírová hráz
Německu je po okupaci Polska vypovězena Spojenci válka, Sovětský svaz je téhož ušetřen. Po útoku na Finsko je vyloučen ze Společnosti národů, ale za okupaci Litvy, Estonska a Lotyšska ani za masakr 25 000 příslušníků polské elity v Katyni trest nepřijde nikdy. U norimberského soudu sedí Sovětský svaz na lavici žalobců…
12. prosinec 1943 – Benešův pakt s ďáblem, dějství druhé
Po první tajné dohodě s českými bolševiky během prezidentské volby 1935 uzavírá Edvard Beneš v Moskvě československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci, poválečné spolupráci a také své designaci na funkci prezidenta bez volby parlamentem. Smlouva s ďáblem bývá vždy podepsána krví, v tomto případě nikoliv Benešovou, ale tisíců nevinných obětí bolševického režimu.
11. prosinec 1949 – Není zázrak jako zázrak
V době, kdy v západním Německu již déle než rok probíhá německý hospodářský zázrak, se během kázání faráře Josefa Toufara v kostele v Číhošti několikrát vychýlil krucifix. Číhoštský zázrak, jak událost nazve StB, je záminkou k rozpoutání teroru v církevních kruzích. Zázrak se nekoná, farář Toufar mučení nepřežije a je umlácen k smrti.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
