V minulém ohlédnutí Zpětné zrcátko připomnělo české dny slávy i znovuzrození, které by neměly být zapomenuty. Zapomenuty by ale neměly být ani dny hanby jako varovné memento příštím generacím.
V povědomí české společnosti je 25. únor 1948 dnem, který nastolil čtyřicet let bolševického teroru. Vše ale začalo daleko dřív! Jedním z prvních dnů české hanby je 10. červenec 1947, kdy stát na prahu svobody spáchal loupež Lex Schwarzenberg, jak zněl neoficiální název zákona „č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou“.
Svou obludností překročila v té době myslitelné hranice útoku státu proti občanovi, jemuž byl stát navíc historicky zavázán a dlužen. Zákon navrhl poslanec ČSSD Blažej Vilím (1929–1931 do vyloučení člen KSČ), který v únoru 1948 nepodpořil pravici ve straně v rozhodnutí připojit se k demisi ministrů. Po puči užitečnému idiotovi stejně komouši vděční nebyli a byl rád, když si zachránil krk útěkem do Londýna.
Jeho svinstvo v zákoně č. 143/1947 Sb. stojí za citaci i dnes. Podle něj přešel „veškerý v Československu se nacházející nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počínaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál Josefa Adolfa knížete ze Schwarzenbergů, Jana knížete ze Schwarzenbergů a dr. Adolfa Schwarzenberga k 13. srpnu 1947 ex lege na zemi Českou, a to bez náhrady! Vlastníkům bude zemí Českou poskytnut jen zaopatřovací důchod ve výši, kterou určí vláda. (sic!)
Nic platné nebylo Schwarzenbergům, že vždy aktivně vystupovali proti nacismu a byli za to i oficiálně ocenění. Adolf Schwarzenberg mj. štědře finančně podporoval Benešovu exilovou vládu v Londýně a spolufinancoval výstavbu předválečných pohraničních opevnění. Proto jim v roce 1939 zabrali majetek nacisté!
Jediným důvodem do nebe volající zlodějny byl obrovský majetek jediného držitele, jeho skvělé fungování vč. péče o životní prostředí a zaměstnance. To bylo v kontrastu konkurence se zbolševizovanými podniky a družstvy zrcadlo, o něž stát nestál, proto se tak dělo: „Rozhodnutím československého lidu o cestě k socialismu…“ Vznik majetku v době monarchie i německý původ rodu doložený tím, že Adolfa Schwarzenberga v roce 1930 za jeho nepřítomnosti někdo při sčítání přihlásil k německé národnosti, to byly další důvody státního zločinu. Definitivní tečkou jsou pak slova: „…odčinění křivdy, kterou páchali Schwarzenbergové na této jihočeské oblasti od toho okamžiku, kdy se spojili na pomoc s císařem Zikmundem proti jihočeským Husitům!“
Aby hanby nebylo málo, týž den 10. července 1947 stát i sebe samu zostudila vláda Československa, tehdy již řízená komunisty, když po výprasku od Stalina v Moskvě odvolala účast na pařížské konferenci o Marshallově plánu. Tím poslala zem i její naděje definitivně do Stalinovy řiti a otevřela bolševikům bránu k ovládnutí státu na čtyřicet let. Houby platné byly bonmoty miláčka lidu „Honzy“ Masaryka, jak: „Do Moskvy jsem jel jako ministr zahraničí a zpátky se vrátil jako Stalinův pohůnek“. Neuplyne ani rok a náš Honza znovu zklame, či zradí (?), když je jedním z ministrů, který v únoru 1948 nepodá demisi, a tím rozhodne boj následovníků odkazu TGM s rudou lůzou. Pátrat, zda Jan Masaryk 11. března 1948 spáchal ze studu sebevraždu, nebo byl bůhví kým zavražděn, není důležité. Platí jen: Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění! Důležitější je odpověď na otázku, proč konal tak, jak konal. V tom je skryta příčina čtyřiceti let hnoje i hrůzy, na to čekají tisíce zavražděných i desetitisíce zničených životů několika generací. Odpověď zřejmě nikdy nenajdeme, jako ji v sobě marně hledají ti, kteří volbou v roce 1946 zvolili zlo a jimi zvolení „reprezentanti“ pak 11. července 1947 jen splnili „vůli lidu“!
Marshallův plán (tj. Plán evropské obnovy) měl za cíl zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě, který ale Sovětský svaz a jeho vazalové odmítli. Plán vyhlásil jeho tvůrce, ministr zahraničí USA George Marshall 5. června 1947 na Harvardově univerzitě. Následně v letech 1948 až 1952 poskytly USA západní Evropě pomoc ve výši cca 13 miliard USD (cca 200 miliard dnešních USD). Stalinův zákaz jej přijmout rozdělil Evropu definitivně na Západ a Východ, který navíc začal postupem let ekonomicky zaostávat.
Na konci druhé světové války byla velká část Evropy zpustošena. Milióny lidí byly v uprchlických táborech UNRRA, která řešila i závažný nedostatek potravin v Evropě. Nebylo v silách evropských států problémy napravit, neboť většina národů, která se účastnila války, byla ekonomicky i materiálně vyčerpána. Marshall si byl vědom, že Evropě v aktuální bídě hrozí komunismus. Proto USA a Velká Británie vyzvaly Francii a SSSR ke schůzce v Paříži 23. června 1947, kde se mělo o amerických návrzích jednat. Stalin, který plán rozhodně odmítl, do Paříže vyslal početnou delegaci v čele s Molotovem, která ale po týdnu konferenci opustila. Molotov, mimochodem tvůrce paktu Molotov –Ribbentrop (sic!), označil USA jako „fašistickou sílu“ a „centrum celosvětového reakčního hnutí a protisovětské činnosti“ a všechny na plánu kooperující státy označil za nepřátele! Poté, co na příkaz Moskvy Československo i další satelity účast odmítly, sešlo se 12. července v Paříži sedmnáct států vč. Německa, resp. „spojeneckých“ okupačních zón. Každý stát měl vypočítat výdaje a po složitých jednáních byla stanovena částka pomoci ze strany USA ve výši 19 miliard dolarů (dnes více než 300 miliard USD).
Stalin, který s bídou Evropy počítal jako s nejdůležitější zbraní v boji o její ovládnutí, se snažil Spojencům situaci zkomplikovat. Proto 24. června 1948 zahájil roční totální blokádu Západního Berlína. Odpovědí byl letecký most Spojenců, během nějž letiště Tempelhof přijímalo v minutových intervalech letadla se vším, co Berlín potřeboval. Spojenci tak podporovali nedávného nepřítele, což se stalo pilířem nové spolupráce.
V květnu 1949 vznikla ze spojeneckých sektorů Spolková republika Německo, která vstoupila do evropských struktur, a tím byl položen základní kámen spolupráce poválečné Evropy. Přes stálé pokusy komunistů americkou pomoc narušovat demonstracemi i blokováním vykládek dovážených produktů přinesl plán již po dvou letech výsledky. Situace v západní Evropě se stabilizovala, což dokázal tzv. německý hospodářský zázrak již v roce 1949. Projekt Marshallův plán skončil v roce 1952. Významně oslabil vliv komunistů v Evropě a zničil Stalinovy plány na její ovládnutí. Paradoxní ovšem je, že plán, který měl přinést obnovu všem, nechtěně přispěl k rozdělení Evropy a studené válce. Přesto byl vzorem stavby mezinárodních organizací, včetně Evropského společenství uhlí a oceli či EHS, později EU. Přinesl i vůli států debatovat o kolektivní obraně, a proto jedním z dopadů Marshallova plánu bylo i založení NATO. George Marshall dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za mír.
Pamatujte na to vše, až budete v říjnu volit zas.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
