nahoru

Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění: Krátká historie milníků české hanby a studu

Vladimír Mertlík 13. července 2021 • 15:00
Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění: Krátká historie milníků české hanby a studu
foto: Archív

V minulém ohlédnutí Zpětné zrcátko připomnělo české dny slávy i znovuzrození, které by neměly být zapomenuty. Zapomenuty by ale neměly být ani dny hanby jako varovné memento příštím generacím.

V povědomí české společnosti je 25. únor 1948 dnem, který nastolil čtyřicet let bolševického teroru. Vše ale začalo daleko dřív! Jedním z prvních dnů české hanby je 10. červenec 1947, kdy stát na prahu svobody spáchal loupež Lex Schwarzenberg, jak zněl neoficiální název zákona „č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou“.

Svou obludností překročila v té době myslitelné hranice útoku státu proti občanovi, jemuž byl stát navíc historicky zavázán a dlužen. Zákon navrhl poslanec ČSSD Blažej Vilím (1929–1931 do vyloučení člen KSČ), který v únoru 1948 nepodpořil pravici ve straně v rozhodnutí připojit se k demisi ministrů. Po puči užitečnému idiotovi stejně komouši vděční nebyli a byl rád, když si zachránil krk útěkem do Londýna.

Jeho svinstvo v zákoně č. 143/1947 Sb. stojí za citaci i dnes. Podle něj přešel „veškerý v Československu se nacházející nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový, obchodní a živnostenský (v to počínaje všechny budovy a zámky s jejich zařízením, se všemi právy i závazky), dále živý i mrtvý inventář se zásobami a konečně veškeren provozní kapitál Josefa Adolfa knížete ze Schwarzenbergů, Jana knížete ze Schwarzenbergů a dr. Adolfa Schwarzenberga k 13. srpnu 1947 ex lege na zemi Českou, a to bez náhrady! Vlastníkům bude zemí Českou poskytnut jen zaopatřovací důchod ve výši, kterou určí vláda. (sic!)

Nic platné nebylo Schwarzenbergům, že vždy aktivně vystupovali proti nacismu a byli za to i oficiálně ocenění. Adolf Schwarzenberg mj. štědře finančně podporoval Benešovu exilovou vládu v Londýně a spolufinancoval výstavbu předválečných pohraničních opevnění. Proto jim v roce 1939 zabrali majetek nacisté!

Jediným důvodem do nebe volající zlodějny byl obrovský majetek jediného držitele, jeho skvělé fungování vč. péče o životní prostředí a zaměstnance. To bylo v kontrastu konkurence se zbolševizovanými podniky a družstvy zrcadlo, o něž stát nestál, proto se tak dělo: „Rozhodnutím československého lidu o cestě k socialismu…“ Vznik majetku v době monarchie i německý původ rodu doložený tím, že Adolfa Schwarzenberga v roce 1930 za jeho nepřítomnosti někdo při sčítání přihlásil k německé národnosti, to byly další důvody státního zločinu. Definitivní tečkou jsou pak slova: „…odčinění křivdy, kterou páchali Schwarzenbergové na této jihočeské oblasti od toho okamžiku, kdy se spojili na pomoc s císařem Zikmundem proti jihočeským Husitům!“

Aby hanby nebylo málo, týž den 10. července 1947 stát i sebe samu zostudila vláda Československa, tehdy již řízená komunisty, když po výprasku od Stalina v Moskvě odvolala účast na pařížské konferenci o Marshallově plánu. Tím poslala zem i její naděje definitivně do Stalinovy řiti a otevřela bolševikům bránu k ovládnutí státu na čtyřicet let. Houby platné byly bonmoty miláčka lidu „Honzy“ Masaryka, jak: „Do Moskvy jsem jel jako ministr zahraničí a zpátky se vrátil jako Stalinův pohůnek“.  Neuplyne ani rok a náš Honza znovu zklame, či zradí (?), když je jedním z ministrů, který v únoru 1948 nepodá demisi, a tím rozhodne boj následovníků odkazu TGM s rudou lůzou. Pátrat, zda Jan Masaryk 11. března 1948 spáchal ze studu sebevraždu, nebo byl bůhví kým zavražděn, není důležité. Platí jen: Čiň ďáblu dobře, peklem se ti odmění! Důležitější je odpověď na otázku, proč konal tak, jak konal. V tom je skryta příčina čtyřiceti let hnoje i hrůzy, na to čekají tisíce zavražděných i desetitisíce zničených životů několika generací. Odpověď zřejmě nikdy nenajdeme, jako ji v sobě marně hledají ti, kteří volbou v roce 1946 zvolili zlo a jimi zvolení „reprezentanti“ pak 11. července 1947 jen splnili „vůli lidu“!

Marshallův plán (tj. Plán evropské obnovy) měl za cíl zabezpečit americkou pomoc poválečné Evropě, který ale Sovětský svaz a jeho vazalové odmítli. Plán vyhlásil jeho tvůrce, ministr zahraničí USA George Marshall 5. června 1947 na Harvardově univerzitě. Následně v letech 1948 až 1952 poskytly USA západní Evropě pomoc ve výši cca 13 miliard USD (cca 200 miliard dnešních USD). Stalinův zákaz jej přijmout rozdělil Evropu definitivně na Západ a Východ, který navíc začal postupem let ekonomicky zaostávat.

Na konci druhé světové války byla velká část Evropy zpustošena. Milióny lidí byly v uprchlických táborech UNRRA, která řešila i závažný nedostatek potravin v Evropě. Nebylo v silách evropských států problémy napravit, neboť většina národů, která se účastnila války, byla ekonomicky i materiálně vyčerpána. Marshall si byl vědom, že Evropě v aktuální bídě hrozí komunismus. Proto USA a Velká Británie vyzvaly Francii a SSSR ke schůzce v Paříži 23. června 1947, kde se mělo o amerických návrzích jednat. Stalin, který plán rozhodně odmítl, do Paříže vyslal početnou delegaci v čele s Molotovem, která ale po týdnu konferenci opustila. Molotov, mimochodem tvůrce paktu Molotov –Ribbentrop (sic!), označil USA jako „fašistickou sílu“ a „centrum celosvětového reakčního hnutí a protisovětské činnosti“ a všechny na plánu kooperující státy označil za nepřátele! Poté, co na příkaz Moskvy Československo i další satelity účast odmítly, sešlo se 12. července v Paříži sedmnáct států vč. Německa, resp. „spojeneckých“ okupačních zón. Každý stát měl vypočítat výdaje a po složitých jednáních byla stanovena částka pomoci ze strany USA ve výši 19 miliard dolarů (dnes více než 300 miliard USD).

Video se připravuje ...
Klement Gottwald oznamuje, že se právě vrací z HraduVIDEO Facebook.com

Stalin, který s bídou Evropy počítal jako s nejdůležitější zbraní v boji o její ovládnutí, se snažil Spojencům situaci zkomplikovat. Proto 24. června 1948 zahájil roční totální blokádu Západního Berlína. Odpovědí byl letecký most Spojenců, během nějž letiště Tempelhof přijímalo v minutových intervalech letadla se vším, co Berlín potřeboval. Spojenci tak podporovali nedávného nepřítele, což se stalo pilířem nové spolupráce.

V květnu 1949 vznikla ze spojeneckých sektorů Spolková republika Německo, která vstoupila do evropských struktur, a tím byl položen základní kámen spolupráce poválečné Evropy. Přes stálé pokusy komunistů americkou pomoc narušovat demonstracemi i blokováním vykládek dovážených produktů přinesl plán již po dvou letech výsledky. Situace v západní Evropě se stabilizovala, což dokázal tzv. německý hospodářský zázrak již v roce 1949. Projekt Marshallův plán skončil v roce 1952. Významně oslabil vliv komunistů v Evropě a zničil Stalinovy plány na její ovládnutí. Paradoxní ovšem je, že plán, který měl přinést obnovu všem, nechtěně přispěl k rozdělení Evropy a studené válce. Přesto byl vzorem stavby mezinárodních organizací, včetně Evropského společenství uhlí a oceli či EHS, později EU. Přinesl i vůli států debatovat o kolektivní obraně, a proto jedním z dopadů Marshallova plánu bylo i založení NATO. George Marshall dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za mír.

Pamatujte na to vše, až budete v říjnu volit zas.  

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík 





Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.