nahoru

Vladimír Mertlík: Český alzheimerismus vygumoval i potenciálního prvního československého prezidenta Kramáře

Vladimír Mertlík 28. prosince 2020 • 11:45
Vladimír Mertlík: Český alzheimerismus vygumoval i potenciálního prvního československého prezidenta Kramáře
foto: ČTK

K tradičnímu „alzheimerismu“ české historické paměti patří i gumování těch velkých osobností, které se v určitém období a politické atmosféře nehodily do výlohy československých dějin. Vzorovou ukázkou je Karel Kramář, první ministerský předseda Československé republiky, od jehož narození uplynulo právě 27. prosince rovných 160 let. Málokdo přitom učinil a obětoval pro vznik republiky tolik, aby na počátku její existence patřil právem k absolutně nejvýznamnějším osobnostem s předpokladem dosažení poct a funkcí nejvyšších.

Tomáš Garrigue Masaryk kolem sebe od počátku své politické dráhy vytvářel okruh osobností, sledujících stejný cíl – samostatnost Čech, Moravy a Slezska. Nejčastěji se mluví o Edvardu Benešovi, ale nejsilnějším Masarykovým partnerem i oponentem mu byl Karel Kramář. Jeho otec Petr Kramář, zedník, se vypracoval na zámožného stavitele a majitele cihelny, matka Marie pocházela z rolnické rodiny ve Vysokém, kde byl dědeček starostou. Po Praze pokračoval Karel ve studiu práv Vídni, Berlíně, Paříži, Štrasburku a Londýně, a tak nepřekvapí, že v roce 1884 při habilitaci hovořil skvěle rusky, francouzsky, německy, anglicky a ovládal i základy latiny.

Vynikající řečník a diskutér, nepochybující o budoucí dráze politika, vytváří spolu s Masarykem postuláty politického směru, který nazvou realismem a nechudý Kramář do hnutí investuje nejen invenci, ale i finance. Jako politickou platformu hnutí koupí v roce 1889 čtrnáctideník Čas a patří i k Masarykovým mužům při založení České strany lidové – realistické. Oba, Masaryk i Kramář, patří k umírněnému proudu strany s cílem dosáhnout federace císařství. Daří se jim a v roce 1897 je Kramář zvolen předsedou Mladočeské strany. Jeho postoje se přiostřují a v roce 1899 odmítne zahraniční politiku říše, když prohlásí, že Trojspolek je “starý, obehraný luxusní klavír, který ještě nemůžeme odložit do skladiště, ale na který už také současně nehrajeme.“

Později se Mladočeši pod jeho vedením vzdalují radikalismu, jsou ochotni s vládou jednat. Stále víc se ukazuje, že motorem doby budou sociální a lidská práva, zvláště po výbuchu ruské revoluce 1905, kdy se Kramář vrací z dovolené z revolučního Ruska nabitý dojmy. Propaguje spolupráci a vzájemnou pomoc slovanské orientace Čechů se zájmy monarchie. Nacionální konflikt se vyhrotil natolik, že se stane stálou součástí života a deníky ze 4. listopadu 1908 mají o čem psát. Namísto skandálních reportáží, v nichž dav německých buršáků prohání nebohé Čechy na pražských Příkopech, patřících Němcům, zatímco Češi mají Ferdinandovu třídu, popisuje tisk události z parlamentu. Politická scéna roku 1911 je roztříštěná a šíří se přesvědčení, že s parlamentem vládnout nelze.

Když v březnu 1914 chystají Češi další obstrukce Říšské rady, je její schůze odročena, ale nikdo netuší, že další schůze parlamentu bude až v roce 1917. S ohledem na situaci v týlu i na frontě se společnost radikalizuje a státní moc se od prvních výstřelů přesunula z vládního kabinetu do generálního štábu. Vláda řeší jen rozvrat ekonomiky a zásobování. V roce 1914 odjíždí Masaryk na západ Evropy s cílem předložit světovým politikům české požadavky na budoucí uspořádání země. Vypuknutí války v červenci 1914 a následná eskalace konfliktu v roce 1915 přivede vládu a generalitu k rozhodnutí vést úder proti vnitřní opozici. Na Masaryka je vydán zatykač, což mu brání v návratu do vlasti a domácí agendu odboje řídí Masarykova hlavní spojka, Edvard Beneš.

Nejviditelnějším domácím představitelem národního odboje v roce 1914 se stává Karel Kramář. Vyslovuje obavy ze snah začlenit Rakousko-Uhersko do císařského Německa a řešení vidí ve federativním uspořádání říše a spojenectví s carským Ruskem. Těsně před vypuknutím války radikalizuje své postoje a budoucnost Čechů i dalších slovanských národů vidí v příští carské říši, která by měla zahrnovat Rusy, Čechy, Bulhary, Poláky, Srby, Černohorce a Chorvaty. Dnes víme, že by nám tím Karel Kramář pěkně zavařil, ale naštěstí to neklaplo, byť šel dokonce tak daleko, že na vizi pracoval i s ruskými agenty a byl autorem tajné ústavy konstituční monarchie slovanské říše! Po pádu carského režimu dokonce proklamoval imperiální expanzi monarchie do Ruska s cílem zvrátit poměr slovanského a německého obyvatelstva! Dnes z té směsi politické naivity a radikální česko-slovansko antiněmecké hysterie mrazí!

Nemalý vliv na Kramářovo snění má jeho vášnivý milostný vztah k Naděždě Nikolajevně Abrikosové, jeho osudové ženě a budoucí manželce. Jeho pramalý zájem o přítomnost žen ve společnosti se změnil ve chvíli, když byl v dubnu 1890 během cesty po Rusku pozván v Moskvě do salonu továrníka a intelektuála Alexeje Alexejeviče Abrikosova. Mezi ní a atraktivním cizincem přeskočila záhy jiskra velikosti a síly kulového blesku a není divu. Kramář je muž z obdivované centrální Evropy, se smyslem a citem pro výtvarné umění a estetiku, pohledný, elegantní a oblečený podle poslední módy. Flirtující pár má společnou zálibu i ve špercích a doplňcích, Kramář pak v portrétních fotografiích Jana Langhanse, Fritze Luckhardta, olejomalbách Vratislava Nechleby, Rudolfa Váchy či kresbách Maxe Švabinského. S trochou sarkasmu lze dodat, že nejvíce se Karlu Kramářovi líbí ta výtvarná díla, na nichž je vyobrazen on sám.

Již během první návštěvy je zcela pohlcen vášnivým vzplanutím k Naděždě, matce čtyř dětí a manželce hostitele. Vývoj milostného trojúhelníku odpovídá Kramářově povaze, dosáhnout cíle bez ohledu na rizika i okolí. Využije gynekologického onemocnění Naděždy a na žádost obou manželů jí zprostředkuje operaci u věhlasného vídeňského lékaře. Po úspěšné operaci odjíždějí v rámci Naděždiny rekonvalescence všichni tři do Alp. A zdá se, že rehabilitace probíhá více než úspěšně, neboť již o několik měsíců později se do Ruska vrací jen Alexej Alexejevič. Naděžda opouští manžela i děti a zůstává ve Vídni, ubytována v hotelu poblíž parlamentu, aby to zamilovaný poslanec do hnízdečka lásky neměl po zasedání daleko. Sedm let trvá skandální intimní vztah, který se Kramářovi daří tajit i před nejbližšími přáteli až do doby, než může být svatba. Pro ruskou pravoslavnou církev připadá rozvod v úvahu jen tehdy, když někdo z páru poruší manželský slib a je potrestán zákazem dalšího sňatku.

Zhrzený Abrikosov není k nalezení a trvá více než pět let, než praskne, že má novou partnerku a s ní i nemanželské děti. Naděžda nelení, podá žádost o rozvod, církev jí vyhoví a na začátku roku 1900 patriarcha její manželství rozvedl. Dál plyne vše rychle a 17. září se na Krymu, kde to začalo, stane Naděžda Nikolajevna paní Kramářovou. Ani jeden z páru netrpí nouzí, Naděžda je mj. majitelkou textilní továrny v Estonsku, a proto si manželé mohou dovolit stavbu letního sídla na Krymu, kde tráví Kramářovy parlamentní prázdniny a hostí významné výtvarné umělce. Pohádka končí krvavým bolševickým převratem, vila je zkonfiskována a majitelé přežili jen proto, že nebyli na místě, neboť v listopadu 1917 již bylo po prázdninách. Jednou provždy!

Příběh hodný milostných románů pro paní a slečny pokračuje manželstvím, které je šťastné, i když bezdětné. Problémem je jen nikde nekončící touha paní Kramářové po majetku a přepychu, jakým jsou starožitnosti, šperky a kožichy. Vše vyvrcholí, když se rozhodne postavit si za zrekvírovanou krymskou rezidenci vilu v ruském střihu ve Vysokém nad Jizerou. Stavba, v níž nic není dost velké, lesklé a drahé, přivede manžele na sklonku života k bankrotu. Ale do té doby ještě vlny na zbožňovaném Krymu nesčíslněkrát o pobřežní skaliska udeří.

Na jaře roku 1914 je náplní Kramářova života organizace národního odboje a stavba přepychového rodinného sídla. Vila zvíci zámku stojí vyzývavě proti sídlu českých králů na Hradčanech na Baště sv. Tomáše, jakoby předpovídala význam budoucího sídla prvního ministerského předsedy samostatného státu. Pravdou je, že aktuálně si nový majitel vilu příliš neužije, neboť je v roce 1916, týden po dostavbě, zatčen pro velezradu a špionáž a odsouzen k trestu smrti. Jeho chování během procesu mu zajistí aureolu hrdiny a potvrdí dodnes trvající úvahy o tom, že pokud by Kramář na začátku války opustil zemi, nepochybně a logicky by se díky kontaktům, pověsti a svým zkušenostem stal vůdcem odboje on. Po jeho uvěznění ale přešla veškerá iniciativa a vedení odboje na Masaryka a okruh jeho podporovatel. Kramářovi byl v lednu 1917 trest smrti zmírněn na 20 let žaláře a v červenci téhož roku byl novým císařem Karlem I. amnestován. Napětí mezi domácím a zahraničním odbojem se stupňuje tím víc, čím blíž je jeho vítězství.

V otevřený konflikt se rozhoří v republice vztah Kramáře s Masarykem a hlavně s Benešem. Masaryk je v souvislosti s jeho prosazováním Beneše nařčen z nepotismu a Kramář prohlásí nedotknutelnost TGM možnou kritikou za horší než byla v monarchii nedotknutelnost císařova! Po pádu své vlády – již po osmi měsících – 8. července 1919, už Kramář nepřipustí svou účast v žádném dalším vládním kabinetu.

Umírá 26. května 1937, pohřben po boku milované manželky v kryptě pravoslavného kostela olšanských hřbitovů a další roky ukážou, jak moc bude české politice chybět. Výtvarná díla i artefakty z pozůstalosti přešly do sbírek Společnosti Karla Kramáře, ale po jejím zrušení v roce 1947 byly cennosti z Kramářovy vily uloženy v bance, zatajeny státu a s jeho movitým majetkem poté zkonfiskovány. Tím se po roce 1948 dostaly do sbírek Národního muzea, včetně náhrdelníku Naděždy Nikolajevny Kramářové – asi největšího diamantového šperku u nás. Osudy Karla Kramáře jsou další střípkem mozaiky postupného odhalování českých moderních dějin i úvah, jak vše mohlo být jiné, kdyby…

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.





Diskuse ke článku