nahoru

Vladimír Mertlík: Maršál Radecký nesmí mezi lidi. Jak to dopadá, když jsou lvi vedeni osly

Vladimír Mertlík 2. listopadu 2020 • 15:00
Vladimír Mertlík: Maršál Radecký nesmí mezi lidi. Jak to dopadá, když jsou lvi vedeni osly
foto: wikimedia commons

Vedení metropole rozhodlo o rekonstrukci Malostranského náměstí, jehož součástí býval před 101 lety nádherný pomník maršála Radeckého, nejslavnějšího českého vojevůdce. Malicherné spory o jeho přínos českým dějinám, trvající více než sto let, byly na začátku odstranění pomníku a jsou i příčinou nechuti ho na místo vrátit. Kdo byl maršál Radecký? Jak jej vnímá historie dnes v den narozenin 2. listopadu (1766)?

Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče už dávno není žádný mladík, když Napoleon Bonaparte učiní osudovou chybu. Díky zpočátku drtivému útoku na podzim 1812 vstoupí do Moskvy, které je prázdným hořícím městem duchů. Je šokován příchodem zářijových (!) 30° mrazů, které jej donutí k rychlému ústupu, během něhož hlad a mráz přivedou jeho pluky do katastrofální situace. Přes řeku Berezinu nakonec přechází jen 40.000 mužů, vše co zbylo z půlmilionové Grand Armée.

Na to čekalo Rakousko, přesněji řečeno Metternich, když začíná formovat novou koalici a francouzská armáda, zdecimovaná ústupem se zachraňuje za cenu velkých ztrát. Napoleon se pokouší i za pochodu obnovit sílu armády a skutečně se mu to podaří. Ale ani Metternich nezahálí, když do čela koalice prosadil své muže, maršála Schwarzenberga a generála Radeckého!

Ejhle, česká stopa! Potomci prvního se v budoucnosti doma dočkají konfiskace všeho majetku a pomník druhého musí ustoupit v Praze parkovišti. No, není to krása?

Všichni, co v Evropě něco vojensky znamenají chtějí smrtelně zraněnou šelmu dorazit. Schyluje se k bitvě a Francouzi umístili ležení mezi Drážďany a Lipsko. Koaliční generál Blücher překračuje 16. října 1813 Labe u Dessau a míří na Lipsko. Od severu mašíruje Bernadotte a na jihu stojí česká armáda knížete Schwarzenberga. Tři dny trvají ta jatka, honosně zvaná Bitva národů, než se dá Napoleon na ústup. V noci 18. října se francouzští sapéři dopustí tragické chyby a vyhodí do povětří most, který je pro ně jedinou ústupovou cestou. Tisíce mužů jsou zabity, utopí se či padnou do zajetí. La comédie cest´ fin!

Maršál Radecký jako hlavní tvůrce strategie bitvy slaví v sedmačtyřiceti letech zdaleka ne první, ale zatím největší úspěch. Zdaleka ne však poslední! Jeho strmá kariéra pokračuje v dalších válkách. V roce 1831 je velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a k sedmdesátým narozeninám v roce 1836 obdržel hodnost polního maršála.

Revoluční rok 1848

Rok 1848 lze nazvat i téměř o dvě stě let později rokem, který změnil svět. Vše začalo 1. ledna 1848 v Miláně nevinnou, tzv. kuřáckou stávkou, jejíž příčinou byl protest proti rakouskému tabákovému monopolu. Z jižní Ameriky se právě vrací Giuseppe Garibaldi. Má módní povolání, revolucionář, proto vezme věci do rukou a kouřící stávkokazi jsou napadáni fundamentalisty protestu. Zanedlouho je z tabákové stávky italský boj za svobodu.

Vláda ve Vídni neváhá a k potlačení povstání vysílá polního maršála Radeckého. Atmosféra houstne. Nic netušící Vídeň tančí v masopustních rejích, když 23. února dorazí z Paříže zprávy o vyhlášení republiky a krvavých pouličních bojích. Vypuká panika z pádu režimu, a když dne 12. března vezme dav útokem Zemský dům v Herrengasse, zahájí vojsko střelbu. Čtyři muži a jedna žena jsou ušlapáni davem. Začal masakr, rabování a požáry a do večera leží v ulicích Vídně 50 mrtvých. Trůn se otřásá v základech.

Radeckého tažení

Následnou vlnu vzpour likviduje generál kníže Windischgrätz, ale své sehrál i fakt, že v létě 1848 se zlepšila situace císařských sil v Itálii. Maršál Radecký vítězí všude, kam vstoupí a postupně vrací císaři Vicenzu, Treviso i Benátky, rozdrtí rebely u Custozzy a 6. srpna slavnostně vstupuje do Milána. Skladatel Johann Strauss starší nelení a ze srdce mu upřímně vytryskne oslavný Radeckého marš. Co na tom, že před třemi týdny mu stejně upřímně vytryskl ze srdce pochod oslavující vzbouřence?

Zbývá pokořit Vídeň. Císař Ferdinand I. v olomouckém azylu je připraven rebelům ustoupit, ale Radecký, Windischgrätz, princ Schwarzenberg jako předseda vlády i ministr války Latour (ten do chvíle, než ho oběsí rebelové na kandelábru) jsou proti. Žádná příměří, žádné ústupky! Monarchie zůstane v původní celistvosti, s centralistickou konstitucí i mocí císaře. I nejdéle vzdorující Uhři nakonec ztratí vše, co dosud získali, když je jejich vojsko, táhnoucí vzbouřené Vídni na pomoc, 29. října 1848 u Schwechatu tvrdě poraženo.

Hrabě Václav Radecký přišel na svět v Třebnici u Sedlčan. „Posláním vojáka je věrná služba“, měl za krédo a jeho rakouské angažmá budilo na evropských dvorech obdiv a závist. Jeho vítězné italské tažení se dalo předpokládat. Když uhájil pro císaře v roce 1848 italská území, bylo mu 82 let! Maršál má v té době za sebou jako vrchní velitel císařských vojsk desítky triumfů, největším již zmíněný výprask, uštědřený Napoleonovi u Lipska 1813. Výprask, který Radeckého proslavil tak, že na něj svět nikdy nezapomněl. Jen Češi ano!

Vojevůdce i gourmet

Ještě jedním vítězstvím se maršál Radecký zapsal do dějin, tentokrát gastronomie. Již v mládí si oblíbil milánskou specialitu – telecí řízek smažený ve směsi strouhanky a sýra. Jeho osobní kuchař pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl legendární vídeňský řízek v trojobalu. Radeckého pochoutku převzal i jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I. Proslulý gourmet Radecký se zadlužil právě díky proslulým hostinám, které pořádal až do pozdního věku.

V roce 1858 byly jeho ostatky uloženy na Heldenbergu – Vrchu hrdinů – památníku postaveném armádním dodavatelem Josephem Pargfriederem. Vlastnit hrob slavného maršála, to je marketing! Za souhlas, aby byl maršál pohřben právě na jeho obřím památníku, je Pargfrieder ochoten zaplatit i maršálovy obří dluhy, které po něm zůstaly.

Ale také František Josef I. má pro maršála reservé. A ne ledajaké! V kryptě císařské Kapucínské kaple, a tak za Pargfriederem přijíždí císařský posel s úkolem koupit hrobku stůj co stůj. Což o to, Pargfrieder by rád prodal, ale prodejte hrobku císaři, když prodáváte patrony a mundúr jeho armádě. A tak císař dostane Heldenberg jako dar. Holt, malé dárky dělají velké přátele!

Zbývá podotknout, že smrt legendárního vojevůdce byla k uzoufání fádní a nudná. Uklouzl na navoskované podlaze v pokoji své rezidence v Miláně, pádem si zlomil krček stehenní kosti a zemřel na následky tohoto zranění na začátku roku 1858, ve věku jednadevadesáti let.

Císařská náhrada

Po revolučním jaru 1848 přišel konsolidační podzim. Když Ferdinand I. v Olomouci 2. prosince abdikoval, císařem se stal fešný osmnáctiletý František Josef I. Nikdo netušil, že bude vládnout 68 let. Nejdůležitější bylo, že císařské slovo je opět zákonem, a že na prostý lid musí být přísnost. Tváří policejního režimu je v roce 1852 ministr Bach, snad proto zůstalo v Čechách rčení: „Dej si bacha!“ Maďaři pod tlakem vzpomínek na krvavé potlačení vzpoury reagují na nový vývoj pasivní resistencí. Italové škálou malých provokací až po vzpoury, trestané žalářem a popravami. Silná káva je atentát na císaře 18. února 1853 u Korutanské brány. Krejčovský tovaryš János Libényi chtěl Uhersko osvobodit od tyrana, ale poraněný císař přežil, což se nedá říci o atentátníkovi.

Uplynulo pár let a v Paříži vládne Napoleon III. Jde ve šlépějích strýce Bonaparta, moc získal pučem a teď hledá nepřítele k poražení. Habsburkové – to je sousto, které Francouzům tradičně chutná. Také italské osvobozenecké hnutí znovu sílí a hledá podporu. To se hodí oběma stranám a tak roku 1859 Napoleon III. posílá do Vídně vzkaz: „Ústupky italským rebelům, nebo válka!“

Habsburský velvyslanec ultimátum odmítne: „Rakouskou zásadou je úcta k právům monarchů a neuznávání nároků jednotlivých národů.“ Francouzi jdou tedy do sedel. Maršálek Radecký je po smrti a bez něj to Rakušanům nejde. Jsou poraženi už v první bitvě u Magenty 4. června 1859, po níž se velení ujímá František Josef I. Ale přichází jen další porážka a 24. června leží na bitevním poli u Solferina 2 292 mrtvých a 10 807 raněných. Pozorovatel německého generálního štábu to komentuje slovy: „Lvi, vedení osly!“ Debakl naznačil, že vojevůdce z císaře nebude, a že Radecký byl jen jeden.

Ihned po vyhlášení Československa byl pomník nejslavnějšího českého vojevůdce zakryt. V květnu 1919 byl demontován a přenesen do Lapidária Národního muzea , kde je dodnes. Zda maršál Radecký vyhraje i svou poslední bitvu se zaprděností české vlasti o návrat na Malostranské náměstí, ví jen Mars – bůh války.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku