Zklamaní slávisté.

Zklamaní slávisté. Zdroj: Michal Beránek SPORT

Před fotbalovým derby se nemodlí. Před derby se pije

Milan Tesař se na svých sešívaných dobrodružstvích setkává s Mírou Bosákem, dramatikem Kolečkem, Kukou a Táborským. Přesto je však na dně. Jeho kamarád Luděk Staněk ho v tom ale se svým Arsenalem nenechá!

 

Milý Luďku,

Malej a velkejMalej a velkej|Reflex.cz

 

s něčím se Ti svěřím, ale Ty to nikomu neřekneš, viď. Tentokrát jsem před derby nebyl v kostele a nemodlil se. Tentokrát jsem před derby pil. Dal jsem si dvě piva a ukradl servírce propisovačku, kterou mi půjčila, abych si mohl poznamenat pár bodů, jež jsem chtěl sdělit veřejnosti večer v besedě na ČT4, do níž jsem byl Mírou Bosákem spolu s Kukou, Táborským, Bosákem a dramatikem Petrem Kolečkem (mimořádně fanatickým rudochem) hned po zápase pozván. Když se mi Míra zaručil svou duší, že tam nebude sedět Ota Černý, slíbil jsem, že přijdu.

I zapsal jsem si:

1. na úvod vyslovit vtipný bonmot, že jakožto redaktor Reflexu musí mít ke Spartě Respekt. (To jsem nakonec neřekl, protože jsme si nebyl jist, jestli by to pochopili kameramani ČT.)

2. vyslovit vtipný bonmot, že jsem rád, že už se nehraje systémem 4-3-3, protože to bychom – nemajíce v kádru útočníka ani jednoho – museli vzdát soutěž. To jsem taky nakonec neřekl, protože systémem 4-3-3 se dneska hraje — ale jenom ty lepší týmy, třeba Olomouc.

3. říct, že klub je totálně v kelu (to jsem řekl mezi řádky).

4. říct, že Slavia je věčná, ale že na to její majitelé hřeší a dojedou na to, protože fanoušci věční nejsou – kromě nás pár tisíc šílenců, kteří jsou jako plevel, jenž vykvete, i když je ponížen a vytrhán.

Nikdy nebyla prohra v derby tak logická jako v pondělí večer – čekal jsem na ni smířen až do poslední minuty. Naše děti lítaly po hřišti zběsile jako číšník prázdnou hospodou, když předstírá práci a ignoruje jediného hosta, zatímco Sparta, jejíž hra má v útočné fázi alespoň stopy logiky, tvrdě — Bony a klid — trestala jako nesympatická učitelka s rákoskou a chlupatýma nohama.

Našim nelze upřít bojovnost, moc se mi v druhé půli líbil Milda Černý, s jehož rvavostí měla najednou problém i Kérka Modrooká, ale to by nebyl slávista, kdyby, když už Kérka přestane hrát v předtuše toho, že míč prošel v zámezí, zasunul ho pohodlně podél Blažka do sítě.

V naší sestavě se objevil hráč mně neznámého jména. Pavel Vyhnal. Bál jsem se, jestli to nebude jenom holografický obraz, který černokněžník Jarolím vykonstruoval ze zoufalství na svém počítači, ale kdepak. Příjemně překvapil — gól nedal, ale bil se statečně s Kérkou Modrookou, která mu pořád něco vyprávěla (asi hrůzostrašné příběhy ze svého dětství) a mířila mu při tom prsty do očí. Přesto se Pavel nebál hrát do těla a neprchal před Řepkou jako Standa Vlček. Nepřekvapilo mě, když pak Pavel Kuka vyprávěl, že o Pavlovi se ví, že dával v mládežnických kategoriích běžně dvacet gólů za sezónu, ale Karlovi že se zdálo, že málo běhá.

Jsem na dně své naděje, Luďku, a Tys to asi poznal. Jenom Ti mohu závidět Tvé děti z Arsenalu, jež zválcovaly Totáče v Carling Cupu.

 

 

Ahoj, Mildo.

Malej a velkejMalej a velkej|Reflex.cz

 

Vede se hodně řečí o tom, jak může někdo, kdo není z Londýna „doopravdy“ fandit klubu, jako je Arsenal. Jak se liší pravidelné chození na Emirates (a předtím na Highbury) od sledování televize někde v Austrálii, Asii nebo Praze. Jak moc je pro kohokoli mimo Londýn, či dokonce severní Londýn skutečná podstata a skutečné zasvěcení neproniknutelné a neuchopitelné.

Pravda je taková, že ač si člověk jako já namlouvá, jak vážně to s Arsenalem myslí, jak mu začal fandit ještě před Wengerovou érou a érou Invincibles, neporažených za celou sezónu 2003/2004, jak skutečné jeho zapálení opravdu je, obávám se, že jedna část celkového zasvěcení fanouška Arsenalu zůstane mimolondýnským nebo mimobritským „televizním“ fans navždy skryta. A to je sžíravá nenávist k lokálním rivalům z Tott****mu.

Pro kohokoli, kdo začal Arsenalu fandit až v poslední době, bude větším rivalem Chelsea. A i kdybyste začali dřív, ale nežili v severním Londýně a s Arsenalem, nedefinovala Vás od dětství ona jasně daná hranice my/oni. (Hranice, přes kterou létají často předměty s cílem zasáhnout ty na druhé straně, nutno říci.) Ne, nepředstavuj si Sparta vs. Slavia, představ si spíš izraelsko-palestinský konflikt. Je něco jiného, když to vidíš ve zprávách, a něco jiného, když jsi někde v Gaze s raketometem ve sklepě či samopalem na rameni.

Ale pokud jsi někdy o izraelsko-palestinském konfliktu debatoval s někým, kdo měl tolik volného času, aby mu stálo za to přidat se myšlenkové k některé ze stran, pak také víš, že i když se s tím nenarodíš, stále můžeš ledasco pochytit cestou.

Takže jistě chápeš, že jsem při Nasriho penaltách řval ještě trochu víc než obvykle, že jsem si dal pivo navíc a během druhé půlky za nerozhodného stavu vzdychal ještě víc než obvykle. Boss sice za normálních okolností staví do Carling Cupu dorostence, ale tentokrát hrál ze základní jedenáctky víceméně každý, kdo byl zdravý. Evidentně šlo o to, dostat z týmu remízu na Sunderlandu, a především porazit lokální rivaly. Celý zápas jsme urvali převahou ve středu, Samir Nasri i Jack Wilshere (nahrál na dva góly, dal 139 přihrávek a byl víc než desetkrát faulován) byli fenomenální, Rosický měl dobrou první půlku, a dokonce ani Denilson a Eboué mi nelezli na nervy.

Jinak, pokud si vzpomínáš, někdy minule jsem psal o brankářích Arsenalu - chytal Fabianski. Dostal z první střely na bránu gól. V předchozím zápase (konec letní přípravy) dostal pět gólů od Legie Varšava. Když hrál naposled v poháru, dostal tři góly od Stoke City.

Když hrál naposledy na stadiónu Tottenhamu v Carling Cupu v lednu 2008, dostal pět gólů ze šesti střel na bránu. Tak pokud tohle není nejhorší brankářská dvojka v Premier League, tak už nevím. Nechcete ho do Slavie? Jsem ochoten ho unést a předat Vám ho svázaného v diskrétní krabici někde na odlehlé benzínové pumpě.