Před 16 lety, když se Palestinci domohli toho, čemu se pak říkalo puzzle state, jsme se jako parta stopařů dostali do Jericha. Netrpěli jsme tehdy ani tak místními politickými poměry, jako spíše tím, že nikde nebyl záchod. Dokonce ani žádné diskrétní zákoutí, kde by bylo možné poslechnout odvěký zákon přírody. Když už jsme se cítili nejhůř, projeli kolem nás mladíci v odřeném autě, mávali zeleno-černo-bílo-červenou vlajkou a volali: „Jak se vám líbí palestinská autonomie?“ „Perfektní,“ volali jsme na ně na pokraji sil.
Uplynulo šestnáct let a nutno říci, že věci jsou jinde. Nejen že jsem v restauraci v Ramalláhu viděl toaletu, za kterou by se české pohostinství nemuselo stydět, ale vůbec samo město přestalo připomínat válečné ruiny. Moderní výstavba, západní auta, palestinští vojáci a policisté mají elegantnější uniformy než ti naši. Prostě trochu už jako někde na jihu Evropy.
Na to by se dalo říci, že jsou to Potěmkinovy vesnice, a navíc postavené z peněz unijních Evropanů, a bylo by na tom dost pravdy. Jinde to tam vypadá pořád dost zle, ale moje laická představa, že všechny fondy investované do Palestinců mizí v černé díře, se trochu rozptýlily. Některé tam mizí a některé ne. Tady to vypadá docela nadějně.
Ale abych příliš nejásal, Západ je Západ a Palestina je pořád Orient a zřejmě ještě pár set let bude. Stalo se, že kolona pana ministra Jana Kohouta pádila ve čtvrtek 6. května do sídla palestinského premiéra Saláma Fajjáda vyjednávat o tom, že jim chceme pomoci s mírem a ekonomikou, načež civilizační vymoženost semaforu oddělila poslední vůz s novináři od zbytku kolony a my zabloudili.
Řidič v tom byl nevinně, protože velké palestinské město je pro nás asi tak přehledné jako pražské Jižní Město pro venkovana. Zatímco jsme stáli na červené, přední vozy zmizely, neboť mír na Blízkém východě už počkat déle nemůže. Následovaly zoufalé telefonáty, které mi připomněly, že kdysi nebyly v této zemi skoro žádné telefony, natož mobilní signál. Ani signál však není všechno. Dostali jsme na dálku různé orientační body, jako jsou třeba palmy a domy, ale to se ukázalo jako nepoužitelné.
Nakonec jsme zastavovali u těch krásných policistů, abychom zjistili, že nikdo z nich neumí žádnou známou řeč. Možná proto, aby nemohli nic vyzradit nepříteli, možná jsme ještě nedali do jejich školství dost prostředků. Jeden nám tvrdil, že premiér sídlí v té velké budově vedle, ale to byl zjevně Červený kříž. Nejspíše nám policajt jen chtěl udělat radost nebo snad nevěděl, jak se jeho premiér jmenuje.
Nakonec se nás ujala dvojice, které jsme vytočili číslo, vrazili mobil do ruky a oni mohli komunikovat s někým znalým jeho řeči. V rámci trojstranných jednání se nějak dohodlo, že pro nás přijede jiná policie a doprovodí nás. Jenže nejela a nejela a nejela. To už ztrácel řeč i mluvčí pana ministra. Má to happy end. Doprovodili nás tam a poprvé jsme ocenili, že některé státy jsou ve všem tak pomalé.
Jen si vybavuji, jak mi před lety jeden mladík vykládal, že byl v izraelském vězení za házení kamenů a že to bylo užitečné. Naučil se tam anglicky, vařit a být vůdcem. Pokud jde o angličtinu a být vůdci, to by měly v policii samosprávy ještě trochu dohnat.
