Čína je vysoce organizovanou zemí, pro individualismus není místo a čas. Vše má pod přísnou kontrolou vládnoucí komunistická strana, která má přes 95 milionů členů. Dopady tohoto počínání jsou někdy strašlivé, jindy absurdní. Při zimních olympijských hrách, jež skončily v neděli, jsme pak byli kvůli tomu svědky naprostého bizáru – režim organizovaně navezl na sportoviště diváky, kteří na pokyn mávali čínskými vlaječkami, jindy tleskali, a především často vůbec netušili, co se kolem nich děje. Zimní sporty v Číně zná jen málokdo a naprosté minimum lidí jim rozumí.
Čínský prezident Si Ťin-pching 5. února na slavnostním banketu pro politiky cizích zemí, kteří přijeli na slavnostní zahájení her, tvrdil, že „přípravou a organizací zimních olympijských her a propagací olympijských zimních sportů Čína zpopularizovala zimní sporty mezi obyčejnými lidmi, dosáhla cíle zapojit do sportu na sněhu a ledu 300 milionů Číňanů a nově tím přispěla k věci olympismu na celém světě“.
Když pomineme někdy málo srozumitelný jazyk komunistických aparátčíků, zaráží zejména číslo 300 milionů. Kde ho Si Ťin-pching vzal? A proč ho předseda Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach po něm zcela nesmyslně papouškuje? Není totiž vůbec realistické. Přestože na části území Číny bývá velká zima, málo tam sněží. Podmínky pro zimní sporty jsou proto spíše nevyhovující. Všechno nastříkat umělým sněhem není na rozdíl od olympiády možné – v regionech, kde je zima, je současně málo vody a bez ní umělý sníh nevyrobíte. A že by někdo z jihu země od pobřeží a palem přijel na sever Číny lyžovat, je naprosté sci-fi. Navíc když studujete oficiální podklady čínských úřadů a institucí o sportu, zjistíte, že číslo 300 je buď magické, nebo zcela vymyšlené. Důvod? V Číně prý hraje ping-pong 300 milionů lidí (z toho 10 milionů závodně, tedy jako kdyby celé Česko hrálo najednou stolní tenis). Kolem 300 milionů se prý aktivně zajímá o fotbal a 300 milionů o basketbal. Nějak to soudruhům nesedí, ani kdyby se všech těch tři sta milionů Číňanů věnovalo těmto sportům najednou.
Nerozumím, nerozumím
S nepochopením a neporozuměním zimních sportů to přitom nebyla na zimní olympiádě v Číně žádná novinka. Před čtyřmi lety v jihokorejském Pchjongčchangu to bylo podobné. Byl jsem tehdy na olympiádě v Koreji osobně přítomen a třeba na hokejových zápasech diváky (pravda, moc Jihokorejců v hledišti nebylo) nejvíce zajímala kulturní show o přestávkách, dále když se hokejisté vzájemně atakovali tělem nebo když přišel hlasitý náraz na mantinel. Pokud padl gól, bylo většinou ticho, Jihokorejci nevěděli, že se stalo něco důležitého…
Na čínské olympiádě to bylo stejně bizarní. Navíc zde se přesunuli pořadatelé ještě na jiný level.
Kvůli koronavirovým restrikcím smělo do hlediště jen málo diváků. A byli velmi pečlivě vybráni – přítomni byli členové komunistické strany nebo byly vyslány kolektivy z institucí a fabrik. Všichni byli pod kontrolou, aby nedělali nic, co se nemá. Takže na pokyn hlasatelů mávali vlaječkami, občas něco volali (to ale nebylo kvůli covidu doporučováno). Co na stadionech reálně probíhalo, ale tušili málokdy. Byli jen stafáž režimu. Zimní sporty jsou pořád pro naprostou většinu Číňanů španělskou vesnicí.
Alespoň trochu oblíbené jsou pouze dva zimní sporty – krasobruslení a rychlobruslení na krátké dráze. Brusle celkem Číňané chápou. Proč ale někdo běhá na lyžích po lese s puškou na zádech, pak přiběhne na stadion a do něčeho střílí, není pro Číňana srozumitelné. Jmenuje se to biatlon.
Odpovídá to ale popularitě jednotlivých sportů v říši středu. Musíme ještě připomenout, že kromě ping-pongu se až do konce 70. let v Číně sportovalo pramálo. Dnes je to zábava především pro střední třídu, která mohutní, a také se provozuje na všech stupních škol.
Nejpopulárnějšími sporty v Číně dnes jsou: stolní tenis (čínsky pīngpāngqiú), dále basketbal (lánqiú), fotbal (zúqiú) a volejbal (páiqiú). Oblíbený je ještě badminton, v současnosti ve městech i běhání a pak přichází překvapení – e-sport. Tedy sport v počítači.
Žádný zimní sport mezi oblíbenými není a ani být nemůže. Nejsou pro ně dobré podmínky a nemají řádnou tradici. Sázet se s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem nemohu, ale představa, jak se kvůli olympiádě najednou věnuje 300 milionů Číňanů zimním sportům, je klasická lživá komunistická propaganda. Jen snaha, jak ošálit svět, veřejnost a bohorovný Mezinárodní olympijský výbor.
Na bizáry jsme v Číně zvyklí. Jeden z nich, s čínskými diváky, právě skončil na olympiádě.
