Jak by to vypadalo, kdyby měli sametoví revolucionáři k dispozici sociální sítě?
Je 17. listopadu 1989 večer. Václav Havel si na Hrádečku právě z nudy přepíná mezi oběma programy na televizi Junosť 406i. Na chvilku ho zaujme pořad Život v přírodě, pojednávající o australské fauně. Budoucí prezident Československé republiky se zájmem sleduje pářící rituály krokodýlů mořských, ale když se kamera, doprovázená monotónním hlasem vypravěče, začne místo dravých ještěrů věnovat vzruchů prostým životnímu cyklu medvídka koaly, přecvakne na druhý kanál. Dávají Hvězdy hudebního Olympu. Na obrazovce juchá v černých brýlích a úděsném oblečku jakási sovětská diva populární hudby a muž, který si za tři čtvrtě roku potyká s Mickem Jaggerem, znechuceně odfrkne.
„Olga, v té televizi zas nic pořřřádného není,“ odtuší Havel jaksi všeobecně do prostoru, ale z kuchyně mu odpoví jen zvuk umývaného nádobí. Jen fenka Ďula, líně se rozvalující před masívním dubovým sekretářem, zvedne při charakteristickém ráčkování svého velitele hlavu. Když ale pochopí, že to nevypadá ani na pozdní procházku, ani na pamlsek či podrbání, opět se pohodlně uloží. Havel vypne televizi, zrak mu sklouzne k psacímu stolu u okna, zavalenému knihami a papíry, a potom k prosklené vitríně, kde se lákavě lesknou láhve rozmanitého obsahu. Ale práce ani zábava jej dnes nějak neláká.
V tu chvíli si Havel vzpomene na pražské shromáždění k uctění památky studentů z roku třicet devět. Nepočítalo se s nějakou větší akcí, opoziční síly plánují koordinované vystoupení proti režimu až na desátého prosince, kdy je mezinárodní Den lidských práv, ale jeden nikdy neví… Havel proto znovu zapíná televizi, ale tentokrát zmáčkne nepříliš používané tlačítko na spodní hraně plastového ovládacího panelu. Přístroj Junosť 406i je totiž kromě křemíkových tranzistorů vybaven i přístupem na Internacionálu, síť spuštěnou v zemích východního bloku před dvěma lety. Země socialistického tábora tím chtěly dokázat, že po technologické stránce drží krok se Západem, kde jsou tyto takzvané sociální sítě v provozu už od začátku osmdesátých let. Internacionála je pochopitelně tvrdě cenzurována, jenže občas přece jen nově zřízené IX. správě Státní bezpečnosti (má na starost „dohled nad elektronickým nepřítelem“) něco unikne.
Pračky a porno
Havel zmáčkne tlačítko, usadí se v pohodlném křesle a zapálí si. Načítání úvodní stránky Internacionály obvykle trvá několik minut. Na barevně nevyladěné obrazovce televize Junosť se postupně objevuje logo Internacionály (rudá hvězda složená z jedniček a nul) a vstupní obrázek sítě (programátor, dělník a dojička, kteří společně třímají pochodeň Pokroku). Havel se přihlásí (login: Ferdinand Vaněk, heslo: Ptydepe123) a jako vždy se pousměje nad svým profilovým obrázkem. V profilovce má totiž fotku Platóna, neboť se správně domníval, že ve filozofii nepříliš honění cenzoři budou bustu muže s mohutným plnovousem považovat za vyobrazení Marxe či Engelse.
Havel začne rychle projíždět časovou osu příspěvků: prim tu hraje shánění rozličného zboží, od džínsů po svíčkovou, Internacionála připomíná obří směnný bazar, kde kšeftuje s náhradními díly do praček značky Tatramat, ojetými škodovkami, dětským oblečením, lyžemi, vybavením do kuchyně… Šušká se, že kromě oficiální Internacionály existuje druhá, takzvaná černá, kam se jde dostat jen pomocí zvláště upravených televizí a unikátních přístupových klíčů, a lze si tam opatřit bony, výjezdní doložky, bavorské porno a americký metal, ale většina lidí to považuje za podobnou fámu jako zvěsti o tajné nahrávce, na níž souloží dámské hvězdy normalizační pop-music s členy ÚV KSČ.
Havel krátce zavítá do skupiny „Řemeslníci“, jejímž je pod profilem Ferdinanda Vaňka členem. Hrádeček by potřeboval opravit vodovodní instalaci, o střeše nemluvě. Pod jeho dotazem na šikovného pokrývače ze začátku listopadu už se objevilo několik odpovědí. Nejslibněji se jeví ten, který tvrdí, že „by mohl mít čas někdy na jaře 1991“. Internacionálu také v posledních měsících zavalila nová móda: mladí lidé přidávají krátké coververze popových hitů. Vládne jim především píseň Markéty Muchové Aha, a než se přes ně Havel prokouše, uslyší text: „Aha, aha, ty mi chceš uletět.“ Aha, aha, pro tebe nejsem svět. Aha, aha, tak ty si balónek. Aha, aha, tak proto si to řek‘ podstatně víckrát, než by sis přál. Havel právě scrolluje přes dvacátou fanouškovskou stránku, věnovanou Sagvanu Tofimu (nese název Milujeme Sagiho!!!), když ho zaujme příspěvek psaný velkými písmeny.
Masakr
Uživatel Jan Šibík přidal před několika minutami album fotek. MASAKR NA NÁRODNÍ TŘÍDĚ. SDÍLEJTE, NEŽ TO SMAŽOU! stojí v nadpisu. To Havla zaujme. Chce si příspěvek rozkliknout, ale vyskočí na něj upozornění: „Tento příspěvek porušuje pravidla socialistické komunity, a proto byl odebrán.“ Šibíkův profil je také nedostupný. Havel okamžitě pochopí, že tohle je vážné. Začne se šacovat a volá směrem do kuchyně. „Olga, Olga! Na Národní se něco stalo! Už to mažou ze sítě! Kde mám Chartagram? Olga?!“ Olga Havlová se stříbrnými vlasy a nezbytnou cigaretou v ruce vyhlédne do obývacího pokoje a střízlivě zhodnotí situaci. „Nejspíš si na něm sedíš,“ odtuší a pokračuje: „Pak mi řekneš, co se děje.“ A zapluje zpátky.
Václav Havel skutečně zpod polštáře v hlubokém křesle vydoluje placatý elektronický přístroj. Jeho základem je známá digihra Nu pogodi, v Československu známá jako Jen počkej, zajíci, ovšem viditelně upravená. Široce rozšířený přístroj se po úpravě a přidání čipu pašovaného spolu se ilegálními tiskovinami ze západního Německa stal v Československu platformou pro takzvaný Chartagram, podzemní sociální síť, která běží na pirátském signálu vysílaném z Rakouska a Bavorska. I přes neustálé rušení a napadání viry vyvinutými na ČVUT se Chartagram stal hlavním kanálem pro šíření opozičních názorů.
Fórum
Havel rychle přescrolluje řadu fotek z kotelen, jež mezi disidenty na Chartagramu v poslední době frčí, a automaticky přidá několik srdíček. Už před rokem ho potěšilo, že jako symbol „to se mi líbí“ zvolili administrátoři právě stylizované srdíčko, které Havel obvykle přidává za svůj podpis. I když klasické véčko z prstů by také nebylo špatné. Václav Havel se podívá do zpráv a teď už je všechno jasné. Inbox mu přetéká zprávami z poslední hodiny a půl. Vesměs popisují brutální zásah na Národní třídě, množí se výzvy typu „musíme něco dělat“.
Havel okamžitě zakládá nový skupinový chat a přidává do něj lidi, jako je Michael Kocáb, Jiří Bartoška nebo publicista Jiří Černý. Chvilku se zamýšlí nad názvem skupinové konverzace. Nakonec ji nadepíše jako „Fórum“, ale zdá se mu, že tomu názvu cosi chybí. Pak se Václav Havel zvedne z pohodlného křesla a vážně se podívá na psa Ďulu. „Tak to začíná,“ pronese zamyšleně. Ďula souhlasně štěkne a zavrtí ocasem.
Večer na služebně
V téže době, kdy Václav Havel začínal na Hrádečku zjišťovat, že na Národní třídě se něco stalo, panovala v kanceláři IX. správy Státní bezpečnosti (odbor boje s elektronickým nepřítelem) líná atmosféra noční směny. Agent Šustr chvíli bez většího zájmu hrál kooperativní videohru Vítězství pracujícího lidu, pak si na profil na Internacionále přidal dva motivační citáty V. I. Lenina a nyní uvažoval o tom, že si dojde pro kávu.
Náhle mu na automatickém programu pro vyhledávání zakázaných řetězců slov začalo blikat kontrolní světélko. Zmatený Šustr překvapeně zjišťoval, že počet vyhledávaných a přidávaných řetězců s ilegálními výrazy, jako „Charta 77, svobodné volby, policejní násilí“, se za poslední hodinu na Internacionále zvýšil padesátinásobně. Bylo jasné, že se něco děje. V tu chvíli zazvonil telefon. „Šustr na příjmu,“ odtušil do telefonu. „Okamžitě zahajte operaci Falešná zpráva. Požadujeme maximální zásah. Detaily máte v inboxu,“ vyštěkl bez představení hlas na druhé straně a zavěsil. Podle panovačného tónu bylo však zřejmé, že s agentem Šustrem se právě spojil někdo hodně vysoce postavený.
Šustr si otevřel inbox a našel v něm pokyny signované přímo velitelstvím IX. správy. „Okamžitě ve všech skupinách rozšířit informaci o úmrtí studenta Martina Šmída v důsledku zásahu pořádkových sil na Národní třídě dne 17. 11. večer,“ zněl rozkaz. Připojena byla i profesionálně připravená fotomontáž mladého muže, bezvládně ležícího na pražské dlažbě, přikrytého zakrvácenou vlajkou, a několik „očitých svědectví“. Šustr si povzdechl. Plánovaná klidná noční směna byla v tahu. Otevřel si několik svých falešných profilů na Internacionále a začal svědomitě plnit zadání.
Jak to bylo dál
Pokus IX. správy zastavit rozběhnutý vlak však nevyšel. Falešná informace o smrti studenta Šmída, šířená po sociální síti, jen zjitřila už tak napjatou atmosféru. Dva dny po sedmnáctém listopadu je na síti Internacionála založena skupina Občanské fórum, jejímž základem je původní skupinový chat spravovaný Václavem Havlem. Do týdne má Občanské fórum přes milión uživatelů. Část cenzorů Internacionály se přidává na stranu opozice a komunistická strana de facto ztrácí kontrolu nad kyberprostorem.
Vládnoucí režim se sice ještě pokusil zvrátit situaci aktivací takzvaného protokolu 23, v jehož rámci byl do digitálního prostředí vypuštěn počítačový virus Dzeržinskij, vyvinutý v Sovětském svazu a určený původně pro elektronický boj se Spojenými státy v případě třetí světové války. Virus měl totálně přehltit síť a způsobit zhroucení datových úložišť, ale vzhledem k zaostalosti informačních technologií ve východním bloku se skupině studentů matfyzu a ČVUT, kteří svůj postup telefonicky koordinovali s počítačovými pracovišti na amerických univerzitách Caltech a MIT, podařilo Dzeržinského zastavit.
První svobodné volby proběhly prostřednictvím elektronického hlasování na sociální síti už v lednu 1990 a vzhledem k tomu, že většina členů a dosavadních příznivců KSČ neměla s digitálním světem prakticky žádné zkušenosti a hlasovat pomocí elektronických platforem zkrátka neuměli (byl zaznamenán případ, kdy se skupina bývalých milicionářů pokoušela nacpat obálku s ručně napsaným volebním lístkem do disketové mechaniky s odůvodněním, že slyšeli, že se „teď volí přes počítače“), obdržela KSČ jen patnáct tisíc hlasů a záhy byla rozpuštěna.
Věhlas „počítačové“ nebo kyberrevoluce, jak se převratu v Československu začalo ve světě říkat, přitáhl obrovské množství odborníků ze zahraničí. Československo zažívá raketový ekonomický boom. Takzvaná křemíková Praha je mezinárodním pojmem a v roce 2000 předhání Československo Rakousko v HDP na hlavu. O rok později je v Československu už víc technologických firem než v USA a Německu dohromady. Sociální síť Občanské fórum, stále symbolicky sídlící na Hrádečku, kde postupně vzniká obří technologický kampus, je v roce 2005 zdaleka nejrozšířenější platformou na světě s asi třemi miliardami uživatelů.
Náskok v IT táhne i další průmyslová odvětví. Československo je tak například jediným státem světa, který disponuje neviditelnými bombardéry sedmé generace. Letka těchto strojů s kódovým označením „Jan Palach“ bombarduje v roce 2007 Pchjongjang. Při náletu je kompletně vyhlazena dynastie Kimů a Severní Korea se otevírá světu. Václav Havel, zvolený v roce 1993 emeritním prezidentem Československa, umírá v roce 2018. V roce 2019 vydává penzionovaný bankovní úředník Václav Klaus v nákladu dvě stě kusů pro okruh nemnohých přátel knížku Jak mi ukradli revoluci. Jen opravdu pár pamětníků si matně vzpomíná, že během pohnutých listopadových dní se na sociálních sítích chvilku skutečně motal jakýsi Klaus, nebo snad Volf, ale dostal kvůli trollení ban a pak už o něm nikdo nikdy neslyšel. V roce 2020 zahajuje Československo jednání o připojení Slovinska a Češi a Slováci tak konečně mají i vlastní moře.
