Na celkovou populaci 250 milionů lidí je v Indonésii jen 48 zařízení pro lidi s duševní poruchou. Většina z nich je přitom ve čtyřech z celkově 34 provincií. Pro ostrovní stát jsou tyto problémy zkrátka přítěží a něčím, o čem se raději vůbec nemluví.
Právě kvůli této ignoraci vznikl zrůdný Pasung. Nelidská praktika přivazování a zavírání příbuzných, kteří by potřebovali pomoc psychiatrů. Navzdory vládnímu zákazu z roku 1977 je takto v současnosti, dle dat od Humans Right Watch, týráno zhruba 19 tisíc lidí. Obyvatelé ostrovů totiž často věří, že člověk s duševní poruchou je pouze posedlý ďáblem.
Přesně tak to viděl i Engkos Kosasih, jehož příběh zveřejnila CNN. Ten držel svou dceru 15 let zavřenou v jedné malé místnosti, protože věřil, že na ni někdo uvalil kletbu. "Začala ničit věci a jíst syrovou kukuřici z cizích polí. Čelil jsem hanbě a měl strach," vysvětlil Engkos, proč zatloukl i okna dceřina pokoje. Ta tak musela žít v naprosté tmě. Ruce i nohy jí svázal kabelem, ale z toho se po čase žena dokázala dostat. Engkos přiznává, že se vyhýbal jakémukoliv kontaktu, do pokoje nechodil ani uklízet a jídlo jí dvakrát denně strkal skrze díru ve zdi.
Co se s porušováním zákazu snaží dělat indonéská vláda? Na opakované dotazy Reflexu se nikdo ani neobtěžoval odpovědět. To názorně ukazuje, jak se k lidem s duševní poruchou na ostrovním státě staví. Na mezinárodní tlak ale místní orgány přece jen reagují a tak se už po několik let snaží fotografka Andrea Star Reese pomocí sérií fotografií ukázat, v jak nuzných podmínkách jsou v Indonésii nemocní lidé nuceni žít.
Její fotografie zachycují převážně ty pacienty, kteří měli to "štěstí" a byly umístěni do jedné z místních léčeben. Ani to ale neznamená, že by byli uchránění před nelidskými podmínkami. Nedostatek jídla, nucené samotky, klece a všudypřítomné řetězy dávají jasně najevo, že tady není v pořádku vůbec nic.
