Závěrečný projev Petra Vondráčka, nejlepšího absolventa FF UK ročníku 2014.
Vážení spolužáci,
vím, že při této významné příležitosti naší promoce a odchodu z této slavné univerzity nás všechny spojuje stejný pocit hrdosti a úspěchu, který pramení z dosažení našich vzdělávacích cílů.
Ale je třeba si uvědomit ještě něco důležitějšího: jak zde dnes stojíme na prahu nového života, s diplomy v rukou, moc dobře vím, že nás spojuje ještě jeden pocit, který lze shrnout čtyřmi prostými slovy.
Jsme všichni úplně nahraný.
Kde mám začít? U globálního oteplování? Tenčících se celosvětových zásob potravin z důvodů výrazného přelidnění planety? U států potácejících se nad propastí finančního kolapsu, svázaných dluhy, žijících pod hrozbou zhroucení ekonomického systému? U obrovské koncentrace bohatství v rukou největších boháčů světa, jež jim umožňuje postupně přebírat téměř absolutní politickou moc?
Ano, je to tak. Skutečně skvělá doba pro vstup do dospělosti.
Možná bych měl požádat své spolužáky a kolegy, aby mi zdvihnutím paže odpověděli na tuto otázku: Kolik z vás už dostalo nějakou pracovní nabídku? Dobrá, pár rukou se zdvihlo. Ale kolik z vás dostalo pracovní nabídku od zaměstnavatele, s nímž nejste příbuzensky či jinak spojeni? Nikdo? No, to jsem si mohl myslet.
Vím, že se ode mě jako nejlepšího absolventa naší fakulty očekává inspirující projev plný optimistických slov o světlé budoucnosti, jež nás všechny čeká. Tak tedy začnu pozitivně.
Pro vás všechny, kteří jste studovali jako hlavní obory tak skvělé disciplíny jako filozofie, historie, antropologie, sociologie, archeologie, divadelní a hudební věda, tanec či výtvarná umění, mám dobrou zprávu. U McDonaldů nabírají lidi. Jistě víte, jak příjemné je pracovat tam, kde vás všichni znají jménem. No a tady máte štěstí. Vaše jméno bude vytištěno na zřetelně viditelné jmenovce na vaší hrudi.
Zkusíme ještě jednou, kolik lidí se přihlásí teď. Kolik z vás vystudovalo informatiku? Gratuluju. Alespoň vy byste mohli mít šanci najít si místo ve svém oboru. Někdo přece musí naprogramovat všechny ty roboty, co budou dělat veškerou práci, pro niž jsme my všichni ostatní moc drazí.
Určitě bych se dopustil nezdvořilosti, kdybych nepoděkoval těm, kteří jsou dnes tady s námi a kteří nám pomáhali, abychom ve svém vysokoškolském studiu došli až sem – tedy hodnostářům naší univerzity, učitelům a lektorům a pochopitelně i našim rodičům. Děkujeme vám za to neuvěřitelné dědictví, jež jste nám tu zanechali.
„Neuvěřitelné“ je to pravé slovo.
Budeme už navždy dlužníky vaší generace za všechny vaše úspěchy při odstraňování hrozby jaderných zbraní, za investice do vědy a vzdělávání, za snižování emisí kysličníku uhličitého, za vývoj alternativních energetických zdrojů, za podporu snah o dosažení ekonomické spravedlnosti a zmírňování útrap lidí po celé zeměkouli.
Ale momentík! Vždyť vy jste vlastně z toho všeho nic nedokázali. Omlouvám se. Moje chyba!
Ale jinak je vše v pořádku. Chápeme to. Důležitý je důvod, který nás sem dnes přivedl, a to právě kvůli a díky vám. Vy jste nás přivedli na svět, živili nás, starali se o nás, vzdělávali nás a pak nás vypustili do světa, abychom se mezi sebou rvali o těch pár zbytečků přírodního bohatství, co tady na Zemi ještě zbyly.
Ale ne. Nebojte se. My po vás tu štafetu přebereme. Všechno bude bez vady. A pokud ne… no, pak už vás z toho hlava bolet nebude, nemám pravdu?
Na závěr bych rád citoval verše českého básníka Františka Gellnera, nebo spíš slova, jež by býval mohl napsat, kdyby dneska žil a kdyby teď promoval na univerzitě v tomhle hospodářském marasmu a v kapse ho tížila splátka studentské půjčky ve výši několika set tisíc korun:
Jsme všichni zcela nahraný,
všechno je předem prohraný.
Motáme se v začarovaném kruhu.
A potřebujem rychlou mysli vzpruhu,
co zahnala by dnešní beznaděj,
vždyť problémů nás čeká habaděj.
Děkuji vám.
