Už je to tak: slavné studio jde před soud. V kampani ke hře Scribblenauts, která vyšla pod křídly jeho distribuce, totiž použilo slavné internetové memy Nyan Cat a Keyboard Cat. A autorům se to nelíbí.
Oba klipy získaly ve své době desítky milionů shlédnutí a staly se jedněmi z nejpopulárnějších internetových memů vůbec. Firma 5th Cell, vyrábějící počítačové hry, vymyslela veleúspěšnou (a vynikající edukativní) hru Scribblenauts. Když se jednu z verzí Scribblenauts rozhodla vydat firma Warner Bros, využila obě krátká videa pro reklamní kampaň. A to neměli dělat - oba autoři, Charles Schimdt (Keyboard Cat) a Christopher Torres (Nyan Cat) si totiž svá dílka ochránili copyrightem.
Charles Schmidt dostal nápad na Keyboard Cat ve chvíli, kdy se jeho kocour Fatso rozhodl, že bude klavíristou. Původní klip vznikl už v roce 1984 (!), krátký záznam se na YouTube objevil o více než dvě desítky let později, v roce 2007.
Christopher Torres, zakladatel webu LOL-comics, měl kocoura Martyho. Jednoho dne mu někdo v online diskuzi napověděl, že by měl zkombinovat kocoura a jeho oblíbenou sušenku Pop-Tart. V soudních dokumentech je doslova a do písmene uvedeno: "Nyan Cat je postavička s tváří kočky, připomínající vodorovně položenou snídaňovou sušenku s růžovou cukrovou polevou a červeným posypem, která letí uprostřed obrazovky na nechává za sebou stopu v podobě jasně zářivé duhy".
Internetové memy vždy vznikaly zdarma, šířily se zdarma a desítky spoofů, remixů a variant bylo publikováno vždy zdarma. Nikoho z autorů nikdy nenapadlo chtít po někom peníze - zaprvé by se znemožnili, zadruhé jim bylo jasné, že to nemá absolutně žádný smysl. Nejinak to bylo u Nyan Cat a Keyboard Cat, jejich autoři se těšili z obřího počtu shlédnutí, což jim přinášelo spoustu virtuálních přátel a slávu v internetové komunitě, a rádi se také dívali na nesčetné verze jejich dílek. Když ale někdo na jejich klipech začal vydělávat peníze, oba se zdravě naštvali a obě firmy, Warnery i 5thCell, zažalovali.
Výsledek lze jen těžko předvídat, na jedné straně nezávislí programátoři, na straně druhé obří filmové studio s hordami právníků. Ať už to dopadne jakkoliv, je to další z předlouhé řady důkazů o tom, že povaha copyrightu tak, jak ho všichni znají, je v digitálním věku absolutně nedostatečná a - jak jde z výše uvedeného vidět - také nepochopená. A poučení z celého případu zní: pokud jste obří firma a žalujete lidi zato, že stahují vaše filmy z internetu, zameťte si před vlastním prahem.
