Věčné diamanty končí. Trh se šperky zaplavují nerozeznatelné syntetické kameny
V továrnách v Číně a Indii dokáží nové laboratorní lisy vyrobit během týdne karátový diamant. Výrobek je opticky a chemicky nerozlišitelný od přírodních kamenů a jejich příliv způsobil na trhu paniku. Reklamní slogan „Diamanty jsou věčné“, používaný nechvalně proslulým monopolním kartelem De Beers, proto může zanedlouho přestat platit. Ceny diamantů totiž strmě padají a s nimi i celý obor luxusních šperků.
Do komory průmyslového lisu vloží operátor miniaturní přírodní diamant. Do další vrstvy umístí kapsli slitiny niklu, kobaltu a železa a nad ní štěpinu čistého grafitu, stejného, co známe z obyčejné tužky. Lis se poté uzavře a postupně natlakuje komoru na 50 000 atmosfér a 1500 stupňů Celsia – tedy na hodnoty odpovídající podmínkám panujícím 150 kilometrů pod zemským povrchem. Obrovský tlak grafit rozpustí a protlačí ho kovovou vrstvou k chladnějšímu konci komory, kde se vrstvičku po vrstvičce vykrystalizuje na diamantovém jádru. Výsledkem procesu je kámen o váze jednoho karátu (0,2 g), chemicky a opticky nerozeznatelný od přírodního. Výroba zabere zhruba týden. Přirozeným procesem by stejný diamant vznikal 1 – 3 miliardy let.
Technologie HPHT (High Pressure – High Temperature, neboli vysoký tlak – vysoká teplota) je stále využívanějším způsobem, jak získávat průmyslové diamanty. Ty jsou tradičně využívané pro výrobu nástrojů nebo komponentů v technologicky náročných oborech – autoprůmyslu, energetice a elektronice. Kameny vyprodukované v továrnách v Číně a Indii si ale čím dál tím častěji nachází cestu i do oboru, kde až donedávna dominovaly diamanty přírodní.
Odkaz pana Rhodese
Obchod s diamanty je jakýmsi reliktem doby, kdy evropské koloniální velmoci bezohledně drancovaly Afriku a nadvládu nad různými obory si přisvojovaly monopolní kartely. V tomto případě byla dlouhá léta držitelem monopolu firma De Beers založená v roce 1888 panem Cecilem Rhodesem. O Rhodesově osobnosti vypovídá asi nejlépe fakt, že po něm byla pojmenována Rhodesie – samozvaný stát vyhlášený bílými kolonialisty na území spravovaném Britskou jihoafrickou společností. Bílá menšina vládla v Rhodesii takovým způsobem, že se od ní distancovala nejenom Británie, ale i otrlí představitelé apartheidu v sousedící JAR.
Cecil Rhodes a šéfové jeho De Beers Mining Company si nepočínali o nic ohleduplněji. V diamantových dolech pracovali Afričané v příšerných podmínkách za mizivou mzdu a jejich postavení se příliš nelišilo od novodobých otroků. Jejich vládce mezitím skupoval konkurenční doly, zpracovatele i obchodní firmy a konsolidoval veškerý obor těžby i obchodu s drahými kameny. Jeho následovník Ernest Oppenheimer pak rozšířil monopol na celosvětovou úroveň. Od 30. let 20. století kartel ovládal až 90 % obchodu se surovými diamanty, což mu umožnilo uměle ovlivňovat objem kamenů na trhu, a tím pádem i jejich cenu.
Žádáš o ruku? Navlékni na ni diamant.
Aby po diamantech nahromaděných v sejfech navýšila poptávku, vyrukovala firma De Beers s velmi agresivní a velmi účinnou marketingovou kampaní. Díky ní v USA vznikla tradice obdarovávat při zasnoubení vyvolenou diamantovým prstenem. Její tvůrci přišli i se slavným sloganem „A Diamond is Forever“ (Diamant je věčný) parafrázovaným v poslední bondovce Seana Conneryho. Cena diamantů díky tomu stabilně a spolehlivě stoupala. Nezastavila se ani poté, co firmě De Beers začala koncem 90. let růst konkurence v Rusku, Austrálii, Kanadě a různých afrických zemích.
Na papíře nedával vývoj cen nikdy moc smysl. Samotné diamanty totiž nejsou, na rozdíl například od rubínů nebo smaragdů, nijak vzácné. Ročně se jich vytěží přes 25 tun. Většina kamenů však nemá dostatečnou čistotu požadovanou šperkaři a využívá se pro průmyslové účely. V prstenech a diadémech skončí jen zlomek produkce, který mohou dominantní obchodníci snadno skoupit, a udržovat tak ceny na uměle vysoké výši. Co se však stane, když z továren začnou vycházet perfektní kameny nerozeznatelné od těch, co si rozechvělé snoubenky navlékají v nejkrásnější den svého života na prst?
Nezvratitelné trendy
Ceny jedno a dvoukarátových šperkařských diamantů vyvrcholily po skončení pandemie Covidu a od té doby strmě padají. Hlavním důvodem je, že trh začaly zaplavovat umělé diamanty z čínských a indických továren. I při zachování velkých marží se jednokarátový kámen prodává ve velkoobchodu v přepočtu za asi 6000 korun. Diamant vytěžený v botswanských dolech stojí zhruba čtrnáctkrát více.
Zoufalí obchodníci se snaží trend zvrátit tvrzením, že milovaná žena si zaslouží pouze autentický přírodní kámen. Zákaznické trendy ale svědčí o něčem jiném. Stačí se podívat do USA, kde je zvyk stvrzovat zásnuby diamantovým prstenem nejsilnější. V roce 2025 zdobily syntetické kameny 45 % zakoupených zásnubních prstenů. Letos už to bylo 61 %.
Jen od roku 2020 vzrostla oblíbenost laboratorních diamantů o skoro 240 %. Trend trefně komentoval Steve Richards – hodnotitel drahých kamenů zaměstnaný ve firmě Australian Diamond Wholesale Brokers. „Jsem gemolog a odborník na diamanty s třicetiletou praxí,“ prohlásil v rozhovoru pro Guardian. „Když vedle sebe položím dva kameny, nemám ani tušení, který z nich byl vyrobený v laboratoři. Sám už bych vydolovaný diamant nekoupil. Je to mrhání penězi.“
Za zásadní zlom v oboru luxusního zboží je považována návštěva indického premiéra Narendra Modiho v Bílém domě v roce 2023. Při příležitosti 75. výročí vyhlášení nezávislosti Indie daroval první dámě USA Jill Biden 7,5karátový diamant vyrobený v lisech indických laboratoří Greenlab. Překrásný kámen jen nejenom ve všech ohledech dokonalý, při jeho výrobě byla navíc použita pouze energie z obnovitelných zdrojů. Důraz na etiku je dalším faktorem měnícím od základu svět diamantů. Stále častěji se totiž ozývají názory, že šperky s laboratorními diamanty jsou nejenom lacinější, ale zároveň nejsou spojované s tunami skleníkových plynů, otrockou prací důlních dělníků ani s odkazem kolonialistů, jakým byl Cecil Rhodes.
