Neuvěřitelná odvaha, strašlivý konec. Děsivé kaskadérské kousky, za které odvážlivci zaplatili životem
Před 75 lety zahynul Kanaďan William „Red“ Hill při pokusu sjet Niagarské vodopády. Jeho na první pohled šílený nápad nebyl zdaleka nejdivnějším pokusem, jak se domoct slávy.
Rodina Hillů je v městě Niagara Falls velkým pojmem. Patriarcha William Hill se kolem vodopádů točil už od svého narození v roce 1888, studoval každičkou peřej, proud i tůň. Dokonalou znalost Niagary zužitkoval během prohibice, kdy z Kanady po řece přeplavoval sudy s alkoholem. Přišla mu vhod i při práci záchranáře. Během své kariéry vytáhl z peřejí 177 tonoucích. Jedním z nich byl i amatérský kaskadér Bobby Leach, kterému se v roce 1911 podařilo sjet hlavní vodopád v kovovém sudu.
Hillův syn William po tatínkovi zdědil křestní jméno, přezdívku „Red“ i lásku k vodopádům hraničící s posedlostí. Jedinou otcovou vlastností, které se mu nedostávalo, byla rozvaha. Zatímco Hill starší choval k drtivé vodní mase úctu, Will junior ji toužil pokořit. Jak jinak než v sudu. Do peřejí, vírů a vodopádů se spustil cekem třikrát. Dvakrát byl sud zachycen ve vírech, kde se celé hodiny bláznivě točil, dokud bezvědomého vodopádoplavce nezachránili jeho bratři. Třetí pokus se mu stal osudným.
Do řeky William „Red“ Hill jr. naposled vstoupil 5. srpna 1951. Tentokrát ne v sudu, ale v podivném plavidle vyrobeném z gumových duší nákladních vozů svázaných rybářskou sítí. Před zraky tisíců diváků se vsoukal do těsného válce, bratři utěsnili vstup nepromokavou plachtou a odstrčili odvážlivce do proudu ubíhajícího k hraně padesátimetrového srázu. Po několika minutách vyplněných napjatým čekáním se z bouřící pěny na úpatí vodopádu začaly vynořovat roztrhané kusy gumy. Následovaly Willovy boty. Jeho tělo vyplavalo až druhý den v tůni, z níž Hillova rodina dlouhé roky vytahovala těla obětí Niagarských vodopádů.
Po smrti Reda Hilla správa Niagarského parku další pokusy o sjetí vodopádů přísně zakázala. Hazardéři ale našli k pokoušení osudu spoustu jiných příležitostí a mnohé z nich skončily stejně tragicky.
Paraoblek pana Reichelta
Kdyby se Franz Reichelt držel svého řemesla, mohl by prožít dlouhý a šťastný život. Když se ale třicetiletý rakouský krejčí přestěhoval ze Štětí do Paříže, propadl tělem i duší létání. Jelikož neměl dost prostředků na pořízení aeroplánu, přijal s radostí výzvu Aéro-Club de France, který vypsal finanční odměnu pro toho, kdo sestrojí funkční padák. Fakt, že se při testování svých podivných postrojů z pogumovaného hedvábí několikrát zranil, Reichelta nijak neodradil. Dospěl naopak k přesvědčení, že paraoblek potřebuje pro správnou funkci náležitou výšku, a domohl se povolení předvést svůj vynález skokem z Eiffelovy věže. V únoru roku 1912 vystoupal do prvního podlaží, navlékl si svůj hábit a před zraky davů diváků, fotografů a filmových kamer se vrhl do vzduchu. Oblek nápor nevydržel a nešťastný vynálezce se zřítil z šedesátimetrové výše na zem. Namísto padáku ho proslavila skutečnost, že jeho skon byl první smrtí zachycenou na filmovou kameru.
Odvážlivec zemřel hrůzou zavěšený za vlasy
Sailendra Nath Roy byl profesí policista. Jeho chloubou však byla hříva dlouhých vlasů vynikající bohatostí a pevností i v Indii, kde je kvalitní hlavový porost běžný. Roy se v rodném Radžastánu proslavil kouskem, kdy úvazem připevněným k vlasům roztahoval automobily a vláček naplněný dětmi. V roce 2011 zatoužil zkusit něco odvážnějšího. Nechal se proto zavěsit za vlasy na kladku a přejel na ní po osmdesátimetrovém laně napjatém mezi dvěma hotelovými budovami. Vysloužil si za to zápis do Guinnessovy knihy rekordů a okamžitě se začal rozhlížet po místě, kde by mohl výkon překonat. O dva roky později se Sailendra Roy vydal do Západního Bengálska, kde si nechal napnout ocelové lano nad 180 metrů širokou bouřlivou řeku Teesta. Před zraky diváků tísnících se na vedlejším mostě se zavěsil za vlasy na kladku a rozjel se k protějšímu břehu. V polovině trasy se mu nedostatečně pevně sepjatý cop rozpletl a několik pramenů se zamotalo mezi kladku a lano. Na místě bohužel nebyla přítomná záchranná služba ani sanitka. Diváci proto zděšeně pozorovali, jak se Roy zoufale snaží vlasy vyprostit, jak jeho pohyby pomalu slábnou, až po dvaceti minutách zápolení ustaly úplně. Tělo zavěšené za vlasy bylo vyproštěno až po 45 minutách. Po převozu do nemocnice lékař konstatoval smrt na následky infarktu způsobeného extrémním nervovým stresem. Nebojácný odvážlivec zemřel hrůzou.
Poslední shyb Wu Yongninga
Wu Yongning býval jednou z největších hvězd čínské sociální sítě Weibo. Přízeň milionů fanoušků mu vynesla slávu, peníze i filmové role. Oblíbenou lokalitou pro jeho selfies byly střechy nejvyšších budov, na které šplhal bez pomocí záchranných prostředků. V listopadu 2017 se vypravil do města Čchang-ša, kde se nachází Centrum Huayuan – devatenáctá nejvyšší budova na světě. Zdolání 62 pater pojal jako crowdfundingový podnik a od svých příznivců chtěl získat finance na svou svatbu a operaci nemocné matky. Úspěšný výstup do 263 metrů jako vždy završil několika shyby zavěšený za prsty na hraně střechy. Na záznamu dodnes kolujícím po internetu je vidět, že mu už při druhém přítahu dochází síly. Pokusil se přesto o třetí, ale na střechu už se nedokázal vytáhnout. Po chvíli zoufalého zápolení mu povolily prsty. Odvážlivec se nezřítil celých 62 pater. Dopadl na hranu terasy asi o 15 metrů níže a podle krvavých stop se umírající Wu Yongning pokusil z posledních sil doplazit k nouzovému východu. Dveře však byly zamčené. Jeho rozbité tělo objevil až umývač oken.
Když potápěčce dojde dech
Audrey Mestre byla už ve svých 28 letech živoucí legendou freedivingu – hlubinného potápění bez pomoci dýchacího přístroje. Držitelka řady světových rekordů se vydala za překonáním dalšího limitu lidských možností v říjnu 2002, kdy se chtěla u pobřeží Dominikánské republiky ponořit na jediný nádech do hloubky 171 metrů. Návrat na povrch měl zajistit balón naplněný vzduchem z připojené bombičky. Když však Mestre vytrhla při obrátce pojistku, balón se nenafouknul dostatečně a nepomohl ani zoufalý pokus dohlížejícího potápěče, který se ho snažil doplnit z vlastního dýchacího přístroje. Jelikož se nemohl kvůli dekompresi vynořit stejně rychle jako freediverka, mohl pouze bezmocně pozorovat, jak zavěšená na napůl splasklém balónu stoupá pomalu k hladině. Dech potápěčce došel dlouho před vynořením. Její bezvládné tělo vytáhli kolegové ze 120metrové hloubky. Zoufalé pokusy o oživování byly marné.
Ohnivé peklo ve vzduchu mezi dvěma automobily
Jonathan Goodwin upoutal pozornost celého světa v letech 2019 a 2020, kdy vystupoval v televizních soutěžích Británie má talent a Amerika má talent. Jakožto jeden z nejlepších eskapologů přiváděl miliony diváků v úžas odvážnými triky, kdy se vyvlékal ze svěracích kazajek, vyprošťoval se zaživa pohřbený z řetězů a unikal v posledním zlomku vteřiny před šípy samostřílů. Při nejslavnějším kousku se nechal zavěsit ve svěrací kazajce 10 metrů nad zem na lano, zatímco na dalších dvou napjatých řetězech visely automobily ověšené výbušninami. Po vypršení časového limitu se uvolnily západky, automobily se zhouply z opačných směrů k visícímu Goodwinovi a při nárazu explodovaly. Záměrem pochopitelně bylo, aby eskamotér ohnivému výbuchu v posledním okamžiku unikl. Při zkoušce předcházející živému přenosu soutěže Amerika má talent se ale o zlomek vteřiny opozdil. Náraz několika tun oceli, ohnivý výbuch a desetimetrový pád sice Goodwin zázrakem přežil, rozdrtil si ale nohy, většinu žeber a obě lopatky, utrpěl popáleniny třetího stupně, přišel o jednu ledvinu a zůstal navždy ochrnutý na dolní polovinu těla.
