Švejk válčí v NATO: Jak by se dařilo nejznámějšímu českému vojákovi v armádě Severoatlantické aliance

Josef Švejk, příslušník Aktivních záloh Armády ČR, seděl v hospodě U Jelena na Žižkově. Právě trpělivě vysvětloval výčepnímu, že války jsou dneska mnohem složitější než dřív.

„To už není jako někdy za císaře pána,“ pravil rozvážně. „Tenkrát, když byla válka, tak byla válka. Člověk šel na frontu, dostal pušku a šel. Dneska vám nejdřív přijde notifikace do mobilu.“ Výčepní přikývl. Znělo to logicky. Všechno se digitalizuje, tak proč ne válka?

„Mně třeba včera přišlo upozornění z aplikace ministerstva obrany,“ pokračoval Švejk. „Psali tam: Vážený svobodníku Švejku, prosíme, potvrďte účast na potenciální obranné operaci v oblasti Arktidy. A byla tam dvě tlačítka. Ano a Možná.“

„A co jste dal?“ zeptal se výčepní.

„Možná,“ řekl Švejk spokojeně. „Člověk musí být opatrnej.“

V tom okamžiku se rozletěly dveře a dovnitř vešel Baloun, další z rezervistů, kteří se u Jelena pravidelně scházeli. Baloun, kdysi vyhlášený žrout, přešel před časem, donucen manželkou, na lék Ozempic a působil trochu jako někdo, kdo si oblékl kůži o dvě čísla větší. Nehezky na něm visela. Baloun pokynul hostinskému i Švejkovi a posadil se na své místo štamgasta. Všiml si světlého obdélníku na zdi nad výčepem. „Kam jste ho dal?“ obrátil se Baloun na výčepního. Vládce pípy mávl vztekle rukou. „Každej čtvrtek sem chodí chlapi na mariáš. A že prej se na tu generálskou držku nehodlají dívat. Jenže zase v pátek chodí študáci a ty se ptaj’, kde mám pana generála, když ho zapomenu pověsit. Tak jsem ho sundal nadobro a dal do frcu. Nebudu se s ním furt věšet,“ ukončil výčepák.