Začala útokem na Venezuelu nová éra? S puči a změnami režimu mají USA bohaté zkušenosti

Když pomineme anexi území severního Mexika a ovládnutí ostrovů Samoa, byl prvním aktem rozšiřování vlivu USA útok na Havajské království. Invazi předcházel pokus o svržení královny Liliʻuokalani iniciovaný takzvanou Bezpečnostní komisí. Skupina ovládaná americkými obchodníky tvrdila, že královna ohrožuje zájmy USA na ostrovech, a obrátila se s žádostí o pomoc na vládu Spojených států. Námořní pěchota provedla na ostrov invazi, puč byl úspěšně dovršen a nově nastolená Havajská republika byla o pět let později připojena ke Spojeným státům.

V září roku 1903 přicestoval do USA Manuel Amador Guerrero – vůdce hnutí požadující odtržení Panamy od Kolumbie. Guerrera přijal na soukromé audienci prezident Theodore Roosevelt a výsledkem jejich jednání byl příslib, že USA podpoří separatisty finančně, materiálně i vojensky. Na prezidentův příkaz pak do Panamy připlula válečná loď USS Nashville a zajistila, aby se kolumbijské jednotky nemohly zmocnit území kontrolovaných panamskými separatisty. Výměnou za vojenskou intervenci získaly Spojené státy právo podílet se na stavbě Panamského průplavu a po dokončení kontrolovat území kolem kanálu. Pozemky byly Panamě vráceny až v roce 1979 za vlády Jimmyho Cartera a USA se staly pouze garantem jejich neutrality. Mocenských nároků se ale nikdy nevzdaly. V roce 1989 podnikly Spojené státy do Panamy invazi a zatkly svého dřívějšího spojence diktátora Manuela Noriegu. Odůvodnění operace Just Cause (Oprávněný důvod) bylo, že Noriega obchoduje s drogami a pere špinavé peníze.

Ve středoamerickém státě zasahovali vojáci USA tolikrát, že se pro jejich operace vžil název „Banánové války“. Důvodem pojmenování je fakt, že Spojené státy v Hondurasu chránily zájmy soukromých firem United Fruit Company a Standard Fruit Company ovládajících zdejší obří banánové plantáže. První vojenská invaze proběhla v roce 1903, kdy zaštiťovala puč proamerického generála Manuela Bonilly. Poslední vojenský zásah v roce 1925 bránil vládu prezidenta Miguela Paz Barahony.

USA poprvé provedly invazi na Kubu v roce 1898 během války se Španělskem a okupovaly ji až do roku 1902. Následně byla podepsána smlouva, která Spojeným státům zaručovala právo kdykoliv zasáhnout proti vládě, jejíž politika by byla v rozporu se zájmy USA (https://en.wikipedia.org/wiki/Platt_Amendment). Z přímé kontroly se Kuba vymanila až po II. světové válce, kdy moc na ostrově převzal Fidel Castro podporovaný Sovětským svazem. USA se pokusily zachránit vládu proamerického diktátora Fulgencia Batisty invazí jednotek vycvičených a podporovaných CIA. Výsadek v Zátoce sviní byl ale odražen a selhala i následná operace Mongoose zahrnující embarga, útoky tajných jednotek, sabotáže a atentáty.

USA na Nikaraguu poprvé zaútočily v roce 1909, kdy se zdejší vláda pokusila zahájit výstavbu průplavu konkurujícího Panamskému kanálu. Po invazi musel prezident José Santos Zelaya uprchnout ze země a na příkaz USA byl odvolán i jeho nástupce José Madriz. Proamerický konzervativec Juan José Estrada neměl šanci projít svobodnými volbami, a proto byl do úřadu prezidenta dosazen výrokem ústavního shromáždění. V letech 1912–1933 byla Nikaragua pod přímou vojenskou a politickou kontrolou Spojených států. Okupaci ukončila až velká hospodářská krize ve 30. letech, USA ale nadále považovaly zemi za sféru svých zájmů. Ještě za vlády Ronalda Reagana podporovaly akce jednotek Contras bojujících proti socialistické vládě Sandinistů.

Spojené státy podnikly první invazi na Haiti v roce 1915 pod záminkou ochrany zájmů bankovních investic. V roce 1917 zde prosadily novou ústavu zajišťující občanům USA právo vlastnit na ostrově pozemky. Přímá okupace probíhala až do roku 1934. Naposled se americké jednotky na ostrově vylodily v roce 1994 v rámci operace „Zachování demokracie“, kdy bránily zdejší demokraticky zvolenou vládu proti vojenskému puči. Sousedící Dominikánskou republiku okupovaly Spojené státy v letech 1916–1924.

Po II. světové válce se strategie prosazování zahraničních zájmů USA změnila z přímých invazí na tajné operace CIA. Když na začátku 50. let oznámil íránský premiér Muhammad Mossadek záměr znárodnit zdejší ropná pole, zorganizovala CIA ve spolupráci s britskými speciálními jednotkami puč a k moci dosadila proamerického šáha Mohammada Rezá Pahlavího. Jeho autokratický způsob vlády pomohl v Íránu rozpoutat nenávist proti USA i Západu obecně a byl důvodem, proč se v Íránu chopil v roce 1979 moci náboženský radikál Rúholláh Chomejní. Írán zůstává úhlavním nepřítelem USA dodnes. Naposledy Spojené státy bombardovaly Írán v létě roku 2025 v rámci operace Midnight Hammer (Půlnoční kladivo).

Jednotky vycvičené a podporované CIA svrhly v roce 1954 demokraticky zvolenou levicovou vládu prezidenta Jacobo Arbenze. Důvodem byla opět ochrana zájmů banánového korporátu United Fruit Company. Moci v Guatemale se poté ujal vůdce puče generál Carlos Castillo Armas. Navzdory pomoci USA nedokázal udržet zemi pod kontrolou a prosperující stát se propadl do chaosu a třicet let trvající občanské války. Skončila až v roce 1996 a vyžádala si odhadem 200 tisíc životů.

CIA prováděla v 50. letech tajné operace v Egyptě, Sýrii, Iráku, Indonésii a dalších zemích. Šlo zejména o podporu proamerických politických stran, sabotáže a ovlivňování voleb. Přímou invazi podnikly Spojené státy v roce 1958 do Libanonu na pozvání zdejšího prezidenta Camille Chamouna, jehož vláda byla ohrožena politickými a náboženskými konflikty. Prezident Dwight Einsenhower zdůvodnil výsadek námořní pěchoty snahou zabránit šíření mezinárodního komunismu. Opozice proti vládě křesťana Chamouna však byla soustředěna kolem panarabského a muslimského hnutí. Okupace Bejrútu proto nabrala náboženský charakter, který poznamenal celý další vývoj situace na Středním východě.

V roce 1961 rezignoval v největší zemi Jižní Ameriky prezident Jânio Quadros a vlády se ujal viceprezident João Goulart. Když levicově orientovaný politik oznámil plán rozsáhlých pozemkových reforem, zorganizovaly proti němu agrární a vojenské kruhy odpor. Spojené státy opozici otevřeně podporovaly, a když v roce 1964 v zemi vypukl vojenský puč, vyslaly do Brazílie námořní výsadek s kódovým označením operace Bratr Sam (Operation Brother Sam). João Goulart byl svržen a zemi ovládala až do roku 1985 brutální vojenská junta. USA ji nadále podporovaly a materiálně a operačně přispívaly i operaci Kondor, která k moci vynesla chilského diktátora Augusta Pinocheta a bolivijského prezidenta Hugo Banzera.

Po získání nezávislosti se v Grenadě ujal moci marxista Maurice Bishop. Jeho lidová revoluční vláda hodlala navázat vztahy se Sovětským svazem a Kubou, což ve Spojených státech vyvolalo poplach. Situace se dále vyostřila, když Bishopa zavraždila radikálně levicová Lidová revoluční armáda vedená Hudsonem Austinem. Austinova junta vládla Grenadě jen necelý týden. Po šesti dnech na ostrově přistál výsadek šesti karibských států vedený Spojenými státy. Speciální jednotky Austina a jeho spojence zatkly a eskortovaly ze země. Pučisté byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl změněn na doživotní vězení. Invazi odsoudilo Valné shromáždění OSN jako „flagrantní porušení mezinárodních zákonů“.

V reakci na události 9. září zaútočily Spojené státy na Afghánistán, kde se měl skrývat teroristický vůdce Usáma bin Ládin. Ze země se stáhly až v roce 2021.

Pod záminkou nebezpečí, že Irák vyvíjí zbraně hromadného ničení, zaútočily Spojené státy na Irák a svrhly vládu Saddáma Husajn. Husajn byl dřívějším spojencem USA. Jako strategický partner v boji proti íránskému revolučnímu hnutí získával materiální i finanční podporu, včetně komponentů pro výrobu zbraní hromadného ničení.

Politika prosazování vlivu v Jižní Americe se vyostřila s příchodem Donalda Trumpa. Za jeho vlády došlo mimo jiné k sesazení levicového prezidenta Bolívie Evo Moralese, který se zasazoval proti působení zahraničních těžařských společností v bolivijských lithiových dolech. Zapojení USA se probíralo i v americkém Kongresu, nebylo ale přímo dokázáno. Na venezuelského diktátora Nicolase Madura oproti tomu Donald Trump vyvíjel nátlak zcela otevřeně již během prvního prezidentského termínu. Po návratu do Bílého domu útoky vystupňoval. Po opakovaných útocích na venezuelská plavidla nařídil 3. ledna 2026 invazi do hlavního města Caracas. Prezident Maduro a jeho žena Cilia Flores byli uneseni ze země do USA a obžalováni z organizování narkoterorismu.