Říkali: “Půjčí nám elektrické Volvo XC40, potřebujeme, abys napsal, jak se v něm jezdí.” A já jim říkám: “No ale já neřídím.” Na což jsem dostal odpověď: “Tak napiš, jak se v tom cítíš jako spolujezdec, to je taky zajímavý!” A zajímavé to skutečně je. Nejen zajímavé, ale i důležité, protože jako celoživotní spolujezdec mám pocit, že se (byť z pochopitelných důvodů) naše zkušenost přehlíží na úkor té řidičovy. Nicméně jestli si váš cestovní parťák, kolega nebo vyježděnější polovička chce kupovat auto… máte je tlačit do Volva XC40?
Krátká odpověď by byla “rozhodně”. Delší si zaslouží trochu detailů, ale už jenom tím, jak nezvyklý je tohle formát, bude tahle recenze trochu abstraktnější.
Posaďte se
Každá značka automobilů má svou vlastní silnou stránku, na kterou sází. A u Volva je to často bezpečnost, je to už téměř klišé. “Pořídil sis dítě? Pořiď si Volvo.” A XC40 vzbuzuje dojem bezpečnosti už od prvního pohledu. Leckde ho označují jako ultimátní městské SUV a minimálně tak vypadá. Elegantně, ale bytelně. Samozřejmě, že je design vozu plný takových těch aerodynamických designových oblin a křivek, které snižují spotřebu a k modernímu zodpovědnému motorismu zkrátka patří, ale pořád vypadá jako auto. Pravé auto. Takové to, které jste kreslili jako děti, protože takhle prostě má auto vypadat.
O to překvapivější pak je, když se posadíte dovnitř. Na místo spolujezdce. Protože to první posazení se dovnitř na vás nedělá dojem, že byste usedli do klasického starého vozu. Naopak všechno působí, jakobyste se posadili v moderním vlaku do první třídy. Všude je spousta místa a nemůžete se zbavit pocitu, že je celé auto tak nějak designované kolem vašich potřeb. Což bude nejspíš pravda, ale málokterý vůz na to zvládne upoutat pozornost s takovou lehkostí. Kdybych měl vyjádřit posezení na místě spolujezdce dvěma slovy, napsal bych nejspíš “nedbalý luxus”.
Polohovatelná sedačka, držáky na kelímky a termohrnky, prostorný kaslík v palubovce, to všechno jsou dneska celkem standardní featury moderních vozů, ale tady to nějak příjemně hraje dohromady. Ve dveřích je poměrně velká přihrádka, kam můžete dát nejen knížku, ale dokonce skromnou knihovnu. V oficiálním popisu Volvo píše, že tam můžete vrazit “notebook nebo brašnu”, což mi přišlo trochu ustřelené, protože bych svůj laptop do přihrádky ve dveřích nikdy nedal – bál bych se, že se otluče.
Jenže jsem zapomněl, že tohle je elektrický vůz. A ten s sebou taky veze nějaké benefity.
Je to jízda
Přiznám se, že nemám s elektroauty příliš mnoho zkušeností a už vůbec jsem nikdy nejezdil v elektroautě za účelem ho pořádně otestovat. Takže jsem byl popravdě zaskočen tím, jak plynulou jízdu jsme z auta vyždímali, a to i v Praze během dne. Volvo se téměř neslyšně rozjíždělo, zastavovalo, dramaticky zrychlovalo a prudce zastavovalo, ale nikdy jsem nedostal takový ten nepříjemný trhavý zážitek, který je tak vlastní motorům na fosilní paliva. Bez nadsázky se dá říct, že elektrický vůz je snem každého spolujezdce, protože vašemu klidnému spánku vůbec nic nebrání.
Snad kromě hudby. Ne snad že by zněla špatně, to vůbec ne. Ale díky něčemu, co je v oficiálním textu k XC40 nazváno jako “Air Woofer Technology”, je vám líto muziku neohulit. Basuje to jak před reprákem na technopárty, ale hraje to nádherně čistě. Je až trochu ironie, jak nahlas chcete tu věc pustit, protože běžně za rychlé jízdy pouštíte hudbu nahlas, aby přeřvala motor, ale to tady nehrozí.
Plus se rádio strašně snadno páruje s telefonem, přes palubovku je působivý dotykový display, takže můžete nechat svůj telefon odložený pod ním na bezdrátové nabíječce, což je příjemný bonus.
Možnost zaparkovat s elektrovozem v Praze kdekoliv v modrých zónách zdarma je k nezaplacení. Objížděli jsme v ten den kvůli reportáži několik míst v různých částech Prahy – na Malé Straně u Karlova mostu, v Petříně a v Podolí. Všude jsme zaparkovali naprosto bez obtíží a bez nutnosti navštěvovat parkovací automat, odhadovat dobu parkování a také platit. K této superschopnosti potřebujete elektrické auto s registrační značkou začínající písmeny „EL“ (pokud máte elektromobil bez této SPZky, je potřeba auto zaregistrovat na magistrátu a zaplatit symbolický poplatek 100 Kč za rok.)
Mimochodem, podle Volva má elektrická XC40 dojezd až něco málo přes čtyři sta kilometrů, což z našeho pohledu vypadá víc než reálně. I když jsme s autem vyváděli psí kusy, baterka se vybíjela stabilním tempem a vypočítali jsme to i s prasáckou jízdou na nějaké čtyři stovky. Jo a hrozně chytrá vychytávka – GPSka vám ukazuje nejen, kdy budete na místě, ale i kolik vám bude zbývat baterky. Což vám pomůže mnohem lépe rozplánovat svůj výlet, protože upřímně, jediný důvod, proč nekoupit tohle auto, je chabá infrastruktura nabíjecích stanic.
Alespoň to je má zkušenost jako spolujezdce. Ale nemyslím si, že by si můj řidič, který strávil odpoledne s úsměvem na tváři, měl chuť na něco výrazněji stěžovat.
