Doomsday Clock. Hodiny posledního soudu. Možná jste o nich slyšeli, možná jste o nich četli v médiích, možná jste jen četli nebo viděli Watchmeny a přišlo vám to jako zajímavý koncept – časově vyjádřit, jak jsme blízko globální apokalypse. Problém je, že i rozbité hodiny posledního soudu ukazují dvakrát ročně správnou dobu.
Když mozky z projektu Manhattan poprvé vyzkoušely svoji novou hračku, byly zaskočeny silou bomby, kterou daly lidstvu do rukou. Jak později vzpomínal Oppenheimer osobně: “Někdo se smál, někdo plakal.” Velice slavně sám duchovní otec bomby vzpomněl indický epos Bhagavad-Gita, kde na sebe indický bůh bere podobu s mnoha rukama a říká: “Teď jsem se stal smrtí. Ničitelem světů.”
S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že velká část Manhattan projektu měla po vybombardování Hirošimy a Nagasaki morální kocovinu. A považovala za svou povinnost uchránit před katastrofou, kterou sami vytvořili. Někdo jako Oppenheimer toho chtěl docílit spoluprací s americkou vládou. A jiní chtěli svět varovat.
Fyzici jako Eugene Rabinowitch nebo Hymen Goldsmith založili Bulletin of Atomic Scientists, Magazín jaderných vědců, a právě tam se zrodila myšlenka hodin posledního soudu. Doomsday Clock. Metaforické hodiny, které se pomalu posouvají k půlnoci, tedy ke globální, lidmi vytvořené katastofě, jež vyhladí lidstvo.
“Stejně jako půlnoc na hodinách je celoplanetární zkáza nevyhnutelná, pokud hodiny nikdo nezastaví.” Vysvětlovala v roce 1947 Martyl Langsdorfová, manželka jednoho z fyziků a výtvarná umělkyně, která vytvořila pro první číslo Bulletinu obálku s ciferníkem. A byla to tedy ona, kdo celou metaforu vymyslel. Samotný čas na hodinách ale určovali fyzici z Bulletinu. A určují dodnes. A tady narážíme na několik problémů.
Tam a zase zpátky
Je pravda, že velkou část Manhattan projektu sice tvořili imigranti z Evropy, ale švýcarskou kvalitu od Doomsday Clock rozhodně nečekejte. Jak už bylo řečeno, vznikly v roce 1947 a byly nastavené na 23:53, tedy za sedm minut půlnoc. A od té doby se pohnuly celkem čtyřiadvacetkrát, šestnáctkrát dopředu a osmkrát zpět dozadu.
V naší interaktivní infografice se můžete podívat a projet si, v jaké roky byly hodiny na jakém čase. A přirozeně vás musejí zajímat ty největší výkyvy, tak se na ně pojďme podívat.
V roce 1949 jsme se přiblížili půlnoci o čtyři minuty a o pár let později o další minutu, takže jsme se dostali na čas 23:58, tedy dvě minuty do půlnoci. Za to mohlo hlavně to, že Sověti získali vlastní bombu a Američani s Rusáky se začali předhánět v testování nukleárních zbraní. Co víc, v padesátém třetím Amíci otestovali první termonukleární bombu.
A teď! Od roku 1960 se podle hodin situace postupně zlepšuje, dvakrát jsme se oddálili od půlnoci o pět minut, a dostali se tedy na pěkných 23:48, kde jsme zůstali až do roku 1968. A pokud se vyznáte v historii studené války, musí vám to být trochu podivné. Totiž pokud se hodiny v nějakém roce přeřizují, děje se to vždy 1. ledna. Což znamená, že třeba celá kubánská krize, kdy jsme byli pravděpodobně nejblíž nukleárnímu holocaustu vůbec, není vůbec reflektovaná, protože to byly intenzivní dva říjnové týdny a od té doby se vztahy jenom zlepšovaly. Z pohledu na ciferník musíte mít pocit, že šedesátky byly naprostá pohoda, přestože lidé na podzim roku 1962 vážně často usínali s tím, že se ráno nemusí probudit.
Hodiny se blíží k půlnoci zase až během války ve Vietnamu v roce 1968, pak chvíli couvají s jadernými dohodami v sedmdesátkách, pak se zase blížíme k půlnoci, když se USA se SSSR třou o Afghánistán v osmdesátých letech. A pak hodiny začnou koncem osmdesátek a začátkem devadesátek rapidně couvat. Takže v roce 1991 jsme dokonce na čase 23:43! Protože Sovětský svaz stihl podepsat nějaké dohody o odzbrojení a pak se rozpadnout.
Ale od té doby se hodiny v podstatě jenom posouvají k půlnoci. To máte obavu o to, co bude se sovětskými nukleárními hlavicemi po rozpadu svazu. To máte jaderné testy Pákistánu, Indii a Severní Koreji. A mimo to začínáme mít jako lidstvo od devadesátých let i jiné starosti a do hodin se začínají připočítávat takové věci jako bioterorismus, globální oteplování nebo vývoj umělé inteligence.
A ne snad že by tyhle další faktory nebyly nebezpečné. Ale celá metafora hodin a půlnoci je pro tyhle volatilní a těžko odhadnutelné fenomény, případně dlouhodobé problémy typu klimatické změny extrémně nevhodná.
Kam teď
Díky tomu se tak může stát, že jsme byli v roce 2008 mnohem blíž půlnoci než během kubánské krize, a proto jsme letos jen sto sekund od konce světa. Přestože se vám to tak nemusí jevit.
Na druhou stranu se nelze divit, že Bulletin hodiny pořád drží, protože, jak sama redakce upozorňuje, Doomsday Clock přilákají na jejich web ročně statisíce návštěvníků, které by web magazínu o jaderné vědě nikdy nezískal. A taky nezapomeňte, co jsme říkali na začátku – hodiny se posouvají vždy v lednu. Tedy před vypuknutím současného konfliktu na Ukrajině. Takže i když vám v lednu možná přišly hysterické a hysterické pravděpodobně byly… I rozbité hodiny ukazují dvakrát denně správný čas.
Jen je otázka, kam se bude čas posouvat dál.
