nahoru

Zápisky bývalého vězně: Valdice, kartuziánský klášter v zajetí ostnatého drátu

Petr Komberec 24. května 2022 • 10:00
Zápisky bývalého vězně: Valdice, kartuziánský klášter v zajetí ostnatého drátu
foto: Blesk:David Malík

O půl šesté ráno mně budík připomněl, že mám vyrazit na svůj první tak trochu netradiční výlet. Dnešním dnem totiž zahajuji expedice po českých věznicích a budu vás o nich informovat v našem seriálu. Má první výprava povede k Věznici Valdice. 

Valdická věznice leží na okraji stejnojmenné obce v Královéhradeckém kraji přibližně 3 km od Jičína. Má rozlohu přibližně 22 fotbalových hřišť a hostí asi 1100 chovanců. Samotná obec Valdice pak má přibližně 1300 obyvatel. Jinými slovy, počet odsouzených je téměř totožný s počtem svobodných obyvatel Valdic. Vraťme se ale o bezmála 400 let zpět do minulosti.

Po porážce stavovského vojska na Bílé hoře získal vojevůdce Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna ohromný pozemkový majetek v severních Čechách. Po dlouhých jednáních o hmotném zabezpečení mnichů kartuziánského řádu se Albrecht z Valdštejna rozhodl vyhovět přání své zesnulé ženy Lukrecie z Landeka a dal vystavět ve Valdicích kartuziánský klášter. Založil ho v roce 1627. Stavba byla dokončena roku 1632. Kartuziánskému řádu věnoval celé Valdice a dalších 22 vesnic, aby měli mniši z čeho žít. Jen na výstavbu Kartouzy věnoval částku 10 000 zlatých ročně po dobu deseti let. Valdštejnova nadace tak svými dary přesáhla všechny dary, které byly českým kartuziánům kdy poskytnuty. Ve valdickém chrámu byla také vybudována hrobka valdštejnského rodu.

Dorazil Babinský

Po atentátu na Albrechta z Valdštejna jako by byla na klášter seslána kletba. Přestože byl Albrecht z Valdštejna považován za jednoho z nejbohatších, nejmocnějších a nejschopnějších evropských politiků a vojevůdců své doby, bylo jeho tělo převezeno do Valdic bez veškerých poct. Do roku 1855 klášter jenom pustl. Vydrancovaný byl tolikrát, kolikrát bylo město Jičín napadeno nepřátelskými vojsky. V roce 1782 byl řád kartuziánů patentem císaře Josefa II. zrušen, mniši byli vyhnáni a klášterní majetek byl v dražbách rozprodán nebo vyrabován. V témže roce byly také ostatky Albrechta z Valdštejna vyzvednuty a přemístěny do Mnichova Hradiště. 

Změna přišla v roce 1856. Bylo rozhodnuto, že se z bývalé Kartuzie zbuduje centrální věznice, a to těch největších provinilců, tedy s tresty od 10 let až na doživotí. Následujícího roku byla do bývalého kláštera eskortována první skupina vězňů ze zaniklé trestnice Špilberk u Brna. Mezi prvními přeloženými trestanci byl i známý loupežník Babinský. Od těch dob areál slouží jako věznice (přestože se názvosloví lišilo), a to především pro ty nejnebezpečnější zločince. Nad klášterem se tak zatáhl jeden velký černý mrak. Místo původně zasvěcené Bohu jako by ovládl sám ďábel. Od těch dob se tak začaly psát ty nejtemnější scénáře, v nichž se píše třeba i o vraždě faráře. Posuňme se tedy časem do novodobější historie. Do dob od vzniku Československa, kdy byl po roce 1918 převzat justiční a vězeňský systém rakouské monarchie.

Mučení a vraždy

Tehdy začal být prohlubován progresivní systém výkonu trestu s myšlenkou pozvolného zmírňování vězeňského režimu odsouzených v závislosti na vývoji jejich nápravy. Zpravidla byl rozdělen do tří disciplinárních tříd. Tato metoda se zachovala až do dnešních dnů, jenom se dané třídění nazývá „vnitřní diferenciace“ nebo taktéž diferenční skupiny. Trestnice pro muže v Kartouzích u Jičína, jak se tenkrát věznice jmenovala, byla určena pro nejhorší a nepolepšitelné trestance. Jako nejznámějšího vězně té doby bych uvedl Josefa Šoupala, který byl v roce 1923 odsouzený za atentát na tehdejšího ministra financí Aloise Rašína. Později v dobách protektorátu Čechy a Morava (1939–1945), nesla trestnice název „Ústav pro mladistvé provinilce a choré vězně ve Valdicích u Jičína.“ Do konce 2. světové války bylo oddělení samovazby (nám nechvalně známé a proslulé III. oddělení) využíváno jičínským gestapem jako objekt pro vyšetřování a pro vazební účely nacistických soudů.

Valdický žalář si však od lidských útrap, mučení, či dokonce úkladných vražd neodpočinul ani po tomto nacistickém období. Po 2. světové válce zde bylo vězněno mnoho německých vojáků, příslušníků SS, ale také zde byli vězněni tzv. protistátní vězni (například i za protikomunistický odpor). Ti všichni měli několikanásobně tvrdší režim než běžní, kriminální vězni. Kromě nucených prací s nimi bylo nelidsky a krutě zacházeno. V roce 1950 zde byl vyšetřovateli StB brutálně ubit číhošťský farář Josef Toufar. 

Bývalí lidé

Nejkrutější časy tzv. politických vězňů však vrcholily v letech 1953–1955. Podle vzoru Sovětského svazu byl vydán Řád nápravných zařízení stanovující novou strukturalizaci a členění věznic (dříve nápravný ústav) do 6 typů, a to v závislosti na stupni zabezpečení a střežení. Současně byl vydán i Řád pro nápravně pracovní tábory, který taktéž vycházel ze sovětské praxe. Tyto tábory byly rozdělené celkem do 4 typů. V období, jež se řídilo sovětským vzorem (1953–1965), opět věznice změnila několikrát svůj název. Uzavřený ústav nápravného zařízení MV, Věznice č. 2 či nápravně pracovní tábor. Každopádně zde byli umísťováni především retribuční a protistátní vězni, kteří byli úředně vedení jako „bývalí lidé“. 

Video se připravuje ...
Autor rubriky Reflexu "Zápisky českého vězně" Petr Komberec opouští po devíti a půl letech příbramskou vězniciVIDEO Reflex.cz

Vězeňské podmínky byly v té době nepředstavitelně žalostné. Kapacita byla mnohonásobně překročená, nedostatek stravy, oděvu a hygieny byl na denním pořádku. Přísné tresty, šikana a týrání odsouzených nebylo nic, nad čím by si někdo lámal hlavu. V roce 1957 zemřel na následky věznění například starosta Sokola z Kopřivnice Jan Vašek. V těchto dobách měla vzniknout tajná úřední zkratka MUKL (muž určený k likvidaci), ovšem původ tohoto velmi známého označení se doposud nepodařilo spolehlivě doložit. Od poloviny 60. let však už byl „systém nápravných zařízení“ politicky naprosto neudržitelný a nezvladatelný, což odstartovalo mnohaletou éru vězeňských reforem, které postupně zformovaly vězeňský systém až do dnešní podoby. Ovšem ani dnes to není ve věznicích žádný med.

Sebevraždy a násilí

Každá věznice je svým způsobem stát ve státě. Žijí podle vlastních nepsaných pravidel a zákonů, ať už se jedná o pravidla samotných vězňů nebo o ta, kterými se řídí dozorci. O Valdicích to pak platí přímo ukázkově. Podle toho, co jsem slyšel, je násilí ze strany spoluodsouzených i dozorců stále časté. Stejně tak i sebevraždy, z nichž jsou některé obestřené tajemstvím. Ve Valdicích si vzali život známí vězni odsouzení za bestiální činy, jako byli například Viktor Kalivoda (alias lesní vrah), Lumír Moric, Kevin Dahlgren či Josef Kuča. U Dahlgrena sebevraždu dokonce vyšetřovala Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS). Čtyřnásobný vrah se totiž zabil v době vynechání povinné obchůzky dozorců, kteří musí pravidelně kontrolovat cely. Dozorce obchůzku vynechal, neboť se mu udělalo zle, protože trpěl astmatem. Na konci vyšetřování GIBS došla k závěru, že nedošlo k porušení zákona, jen k přestupku, a dozorce tak měl být kázeňsky potrestán.

Na povrch se v poslední době dostává také čím dál víc případů, kdy jsou dozorci vyšetřovaní, či dokonce i stíhaní kvůli násilí na vězních. Jen za poslední dva roky GIBS vyšetřovala ve Valdicích dva případy napadení odsouzených dozorci. S dalším vyšetřováním se ve stejném období potýkali dozorci i ve věznicích Světlá nad Sázavou, Pardubice nebo Rýnovice. Na druhou stranu však dochází i k napadení zaměstnanců vězeňské služby, ať už těch uniformovaných, nebo civilních, kterých se dopouštějí odsouzení. Násilí mezi samotnými vězni je záležitost na denním pořádku, ovšem o tom už se tolik moc nemluví.

Poprvé dobrovolně

Když jsem dojížděl k Valdicím, uvědomil jsem si, že je to vlastně poprvé, co jedu k nějaké věznici a nejsem přitom spoutaný v eskortním autobuse Vězeňské služby ČR, který velmi snadno poznáte. Je sněhově bílý s podélně se táhnoucím fialovým pruhem a nemá žádná postranní okna. Na chvilku mě přepadl pocit tísně. Sevřela se mi hruď a musel jsem zastavit a nadechnout se čerstvého vzduchu. Obloha byla zatažená a stále poprchávalo. Přímo nad hlavním vchodem vlál na žerdi černý prapor hlásající další úmrtí. Na vnější vězeňské zdi byly sluneční hodiny, na které slunce rozhodně nesvítilo už dlouhou dobu a hodiny onoho kartuziánského kláštera navíc ukazovaly naprosto nesmyslný čas. Před bránou věznice je od roku 2009 umístěn památník věnovaný politickým vězňům a obětem komunistického režimu v Československu. Je na něm znázorněný vězeň stojící připoután na šikmé ploše, hledíc se strachem na útočícího rozběsněného psa. Po dobu mé výpravy jsem v okolí věznice nepotkal jediného živáčka. Snad jen zlodějské straky poletovaly dovnitř i ven, občas si sedly na ostnatý drát a škodolibě se vysmívaly všem těm, kteří se nechali chytit. Upřímně vám mohu říct, že se mi opravdu ulevilo, když jsem nasedl do auta a vracel se zpátky domů. Z toho místa na mě dolehla temná historie, ale i současnost. Valdický kriminál je stále mezi vězni řazen mezi ty nejhorší u nás. Nebýt onoho chrámu obklopeného vysokou zdí s ostnatým drátem, těžko by někdo mohl uvěřit tomu, že se dříve v celách, v nichž nyní odpočívají násilníci a vrazi, modlili mniši kartuziánského řádu.

Petr Komberec




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.