Vážení čtenáři, tímto vás po menší odmlce opět zdraví váš autor „Zápisků českého vězně,“ tentokrát už ne přímo z vězeňského prostředí, nýbrž z naprosto svobodného světa. Mnoho z vás se dotazuje, zda-li po mém propuštění přestanu psát nebo budu nadále pokračovat. Jak jsem již slíbil v reportáži natočené při mém propuštění z Věznice Příbram, budu psát i nadále, jen se název našeho seriálu mění na „Zápisky bývalého vězně,“ přeci jen už jsem svobodným člověkem. Vítám vás tedy u nového projektu, který vás, jak doufám, bude nadále poutat, jako ten předchozí.
Někteří z vás mi pokládají řady otázek, na které se opravdu nedá jen tak jednoznačně a jednoduše odpovědět. Na druhou stranu vytvářejí spousty podnětů pro jednotlivá témata, kterým se samozřejmě budu postupně věnovat a pokusím se tak odpovědět na všechny dotazy. Nejčastěji se ptáte, jaké to vlastně je, když člověk stráví dlouhou dobu ve vězení a svět „venku“ se rychle mění. Jak se dá přivyknout na nové věci, technologie, jak vnímám realitu, že jsem už na svobodě, nebo jaké byly mé začátky hned po propuštění.
Onen pátek 20. listopadu 2020 byl pro mě emočně, psychicky, ale i fyzicky velmi náročný a vyčerpávající. Když jsem se toho rána probudil, nemohl jsem stále uvěřit tomu, že jdu doopravdy domů. V 6.00 hodin ráno jsem ještě stál na chodbě oddílu při pravidelné početní prověrce stavu vězňů, oděn stále do vězeňského mundúru, přestože jsem už teoreticky mohl být převlečen do civilního oděvu. Po „sčítáku“ jsem si šel jako vždy uvařit kávu, ke které jsem si ubalil cigaretku a vychutnával si tak svůj každodenní rituál. Spoluvězni se mě ptali, co to dělám a jestli náhodou nemám být propuštěný, tak proč se už nepřipravuji na výstup. Stále jsem měl v hlavě těžkej guláš a snažil se tu realitu pochopit. Típnul jsem tedy cigaretu, dopil kávu a šel se v klidu vysprchovat. Po pár minutách už mě vyvolával dozorce s tím, kde prý jsem a jak to, že ještě nejsem připravený. S ručníkem kolem pasu jsem jen konstatoval, že přeci nepůjdu na svobodu propocený a navíc mám ještě čas.
Pak vše chytlo rychlý spád, jako bych se snad dostal do nějaké časoprostorové anomálie. Ani si nevzpomínám, jak jsem se dostal do skladu, kde mi vyměnili erární výstroj a vybavení za všechny mé osobní věci, ale najednou bylo osm hodin a já stál před bránou věznice s plnou sportovní taškou mých osobních věcí a pěti a půl tisíc v kapse. Šílená vzpomínka, když si člověk uvědomí, že se devět a půl let života vleze do jedné sportovní tašky a že mu vězeňský systém za tolik let umožnil našetřit si jen pár korun, se kterými má začít žít nový a spořádaný život.
Před bránou už na mě čekalo několik lidiček. Má přítelkyně, kamarád, který mě chtěl uvítat do nového života a tým z Reflexu připravený natočit předem domluvenou, krátkou reportáž. Co vám budu vyprávět, nervozita se ve mně natolik zkoncentrovala, že by se dala krájet. Přibližně po dvaceti minutách jsme už s přítelkyní seděli v autě a jako první zastávku jsme si naplánovali návštěvu mé advokátky v Příbrami.
Pravidelní čtenáři si zajisté vzpomenou na můj pracovní úraz z roku 2018, následnou zanedbanou lékařskou péči a trvalé následky. Vězeňská služba ČR nejenom že mě do dnešního dne řádně neodškodnila, přestože to měla nařízené přímo z Generálního ředitelství VS ČR, ale najednou začala vystupovat, jako by se vlastně ani nic zvláštního nestalo. Proto jsme se rozhodli celou věc řešit soudní cestou a na Vězeňskou službu ČR jsme podali žalobu s žádostí o náhradu škody. Ptal jsem se advokátky na to, proč se Vězeňská služba nepostaví problému čelem, neuzná chybu a nechává to dotáhnout až k soudnímu řízení, které se samozřejmě zaplatí z peněz daňových poplatníků. Bylo mi odpovězeno, že takto ze strany vězeňského aparátu postupují zcela standardně a není na tom nic zvláštního. Skutečností, že se mnohdy až zbytečně plýtvá penězi daňových poplatníků se přitom nikdo nezabývá a je to každému jedno.
Cestou od advokátky jsem se s přítelkyní domluvil na tom, že bych si rád osvěžil, jaké to vlastně je držet v ruce volant, navíc po takové době. Bylo mi však zároveň jasné, že není dobrý nápad vlítnout rovnou do hustého městského provozu a tak jsme si místa prohodili až před nájezdem na dálnici D11 z Prahy na Hradec Králové. S autem jsem se sžil až překvapivě rychle a během pár kilometrů jsem řídil, jako bych ani nikdy řídit nepřestal. Řízení jakéhokoli auta bylo pro mě vždy osvobozující chvílí a právě až za tím volantem jsem si uvědomil, že jsem opět svobodný člověk. Už žádné sezení s pouty na rukách v eskortním autě nebo autobuse Vězeňské služby ČR. Už žádné komandování typu: ve vozidle je zakázáno jíst, pít mluvit a podobně. Jedl jsem croissanty z benzínky, pil limonádu a povídal si s přítelkyní o všem, co máme před sebou.
Začal jsem si svobodu vychutnávat plnými doušky. Další zastávka byla naplánovaná na úřadě v Pardubicích, kde jsem měl domluvenou schůzku se sociální pracovnicí. Na městský provoz jsem se však necítil a tak jsme si s přítelkyní před Pardubicemi opět vyměnili místa.
Sociální pracovnice mi měla pomoci získat jednorázový příspěvek hmotné nouze do výše jednoho tisíce korun a vyřídit i příspěvky na bydlení a sociální podporu v nezaměstnanosti. Této návštěvy jsem se poměrně obával, neboť mi hlavou kolovaly různé představy o korpulentnější, nepříjemné semetrice, která nebude zrovna nadšená z dalšího kriminálníka, co chce peníze.
Spletl jsem se. Čekala na mě velice příjemná paní, ochotná mi pomoci ve všech ohledech. Předem už si připravila hromadu podkladů a formulářů, o kterých mi podala srozumitelný výklad, jak a co vyplnit či kam a co zanést, nebo kde si nechat co potvrdit. Navíc také měla připravené i nabídky volných pracovních míst, v nichž bych mohl najít uplatnění na trhu práce. Dávám palec nahoru. Ovšem formulářů bylo na mě opravdu hodně a navíc bych kvůli nim musel absolvovat poměrně náročné dojíždění. O představách zdlouhavého čekání na všech těch úřadech ani raději nemluvím. Práci bych sice mít mohl, ovšem finanční ohodnocení nebylo zrovna lákavé, natož přiměřené za odvedenou práci. Z peněz daňových poplatníků jsem si tak nakonec nevzal ani jednu korunu a namísto lítání po úřadech jsem čas věnoval hledání nového zaměstnání, až se nakonec zadařilo. O tom však o něco později.
Jakmile jsme konečně měli veškeré vyřizování za sebou, zamířili jsme rovnou domů. Tam už na mě čekala obrovská hromada mého oblíbeného bramborového salátu, pět pořádných řízků a vychlazená pivečka. Celé ty dlouhé roky jsem měl řízek jen jednou v roce na Vánoce a navíc byl tak rozklepaný, že přes něj šlo vidět až na druhou stranu jídelny. Přítelkyně mi hned po večeři předala klíče od domu i od auta, k tomu jsem dostal svůj vlastní mobil a nakonec mě zavedla ukázat mi mou pracovnu vybavenou stolním počítačem s velkou obrazovkou a spoustou dalšího vybavení.
Samozřejmě jsem byl ze všeho překvapený i zaskočený současně a připadal si, jako Alenka v říši divů. O tom jak jsem zápasil s technologiemi či sociálními sítěmi a podobně vám však budu vyprávět zase příště. Než jsem se nadál byl už večer a nastal čas ulehnout do POSTELE. Píši to velkými písmeny, neboť i postel pro mě byla něčím naprosto neuvěřitelným, vysněným zázrakem. Neulehal jsem tak už do staré, rozvrzané, vojenské palandy ani jsem se nepřikrýval povlečenou kousavou a tenkou dekou, nýbrž jsem se natáhl na letiště nepředstavitelných rozměrů, hlavu položil do měkoučkého polštáře a přikryl se úplně normální peřinou. Také jsem už neležel sám, ale vedle mé přítelkyně. Další podrobnosti si už však nechám pro sebe.
Dříve než přišla koronavirová krize, plánovali jsme s přítelkyní, že začneme podnikat. Věnovat jsme se tak chtěli jednak malování, ale především jsme si chtěli vybudovat a otevřít středně velký kemp. Abychom nemuseli nikam dojíždět a měli i dozor nad stavbou, rozhodli jsme si pořídit mobilheim, který po úpravách přišel na 160 tisíc. Také jsme koupili firmu s pětadvacetiletou historií, ale s čím nikdo nepočítal, přišla „korona.“ Veškeré podnikatelské plány jsou ty tam a mobilheim se tak stal našim dočasným domovem. S kempem a podnikatelskou činností však počítáme i nadále, jen se naše plány musí odložit přibližně tak o dva roky.
Přítelkyně tak stále pracuje jako provozní vedoucí v ubytovacím středisku a mně se podařilo v prvním týdnu na svobodě sehnat práci u sortingové společnosti. Pracuji tedy, jako kontrolor kvality ve výrobě s tím, že mě firma vysílá do různých podniků, které má nasmlouvané a to po celém území republiky. Díky tomu, že jsem řidič mám navíc možnost lepšího výdělku, neboť jsem za volantem a svážím i své kolegy tam, kde je nás zrovna zapotřebí. Musím však přiznat, že sehnat práci opravdu nebylo vůbec snadné. Jelikož jsem nechtěl mít žádné kostlivce ve skříni, tak jsem při žádném pohovoru svou trestní minulost nikterak nezapíral. Jak se dalo očekávat, o člověka se záznamem v trestním rejstříku zájem nikdo nemá, tím spíš v době koronavirové krize, kdy naopak dochází k propouštění i dlouholetých zaměstnanců. Abych však byl zcela upřímný, tak i v novém zaměstnání se najdou tací, kteří využívají moderních technologií a díky zadání mého jména do Googlu hned mají přehled o tom, s kým
vlastně spolupracují. Zatím však probíhá vše hladce a bez zbytečných a nepříjemných konfrontací. Díky Bohu práci tedy mám, bydlení také, čímž de facto splňuji hned dva zásadní předpoklady k vedení řádného života.
O tom, že jsem svou kriminální kariéru pověsil definitivně na hřebík jsem stoprocentně přesvědčený. Bylo to mnoho dlouhých let mého života, které jsem mohl využít úplně jinak – smysluplněji. Ovšem jsem jenom člověk a stejně tak, jako je tomu u mnohých jiných, tak i já nadělal ve svém životě spousty chyb. Z chyb se však učíme neustále a jenom díky tomu se také zdokonalujeme v celé naší existenci. Minulost sice nejde vrátit zpátky, ale jen díky ponaučení se z chyb můžeme zabránit tomu, aby se už minulost nemohla opakovat. Tímto se s vámi pro dnešní den loučím a těším se u dalšího dílu našeho staronového seriálu.
