Na severu Etiopie je město, které má nějakých sedmdesát tisíc obyvatel. Jmenuje se Aksúm a v jeho středu leží kostel svaté Marie Sionské. Kostel obsahuje místnost, do které má přístup jen jeden jediný člověk na světě, strážný mnich. Ten vždy před smrtí jmenuje svého nástupce, a pokud to nestihne, místní mniši dalšího strážce vyberou přímou volbou. Nikdo jiný nesmí do komnaty ani nahlédnout. Mimo jiné i z důvodu vlastní bezpečnosti, protože Bible nám říká, že Bůh může na místě zabít kohokoli, kdo se jen nesprávně podívá na… Archu úmluvy.
Oh yeah, archou myslíme TU archu úmluvy. Tu zdobenou zlatou truhlici, do které Mojžíš při cestě do země zaslíbené uložil kamenné desky s desaterem přikázání. Tu archu, která rozpustila všechny ty nácky v Dobyvatelích ztracené archy. Podle Bible byla archa sestrojena právě k tomu, aby uchovávala desatero a měla v sobě koncentrovat přítomnost Boha na zemi. Při čtyřicetileté pouti dokázala archa vyvolený lid nakrmit i ochránit, proto se ve Vetřelcích dávnověku rádo o arše mluví jako o mimozemské superzbrani, což je… úplně stejně pitomé jako brát Bibli doslova.
Každopádně! Když se starozákonní židé konečně usídlili na místě dnešního Jeruzaléma, nechal král Šalamoun vybudovat chrám, dnes známý jako První chrám nebo také Šalamounův chrám. Do něj byla archa uložena. Když o pár set let později Babyloňané srovnali chrám se zemí, archa se ztratila. A podle oficiálně uznávané židokřesťanské mytologie tady stopa archy končí. Ale máme tady i alternativní verze příběhu.
Královna ze Sáby
Tady vstupuje do našeho příběhu slavná královna ze Sáby. Starý zákon ji zmiňuje jen stručně, Korán jí věnuje trochu víc prostoru. Podle všeho šlo o nejmenovanou a mocnou královnu z dalekého jihu, která se doslechla o Šalamounově moudrosti a vydala se ho testovat záludnými otázkami. Když seznala, že je skutečně tak moudrý, jak se píše na jeho wiki stránce, zahrnula Šalamouna dary a pak odtáhla. Podle Koránu dokonce konvertovala. Ale jak už jsme říkali, ne všechno je jen Bible a Korán.
Habešané mají vlastní národní epos. Tedy napůl národní epos a napůl náboženský text. Jmenuje se Kebra Nagast, tedy Právo králů a tam má královna ze Sáby mnohem větší roli. Podle Kebra Nagast byla královna vládkyní tehdejší Etiopie, tedy říše Aksúm, protože město Aksúm bylo středobodem celého království. To mimochodem není nějaký nacionalistický bullshit, Aksúm ve starověku platil za jednu z velké čtyřky – Řím, Persie, Čína a právě tehdejší Habeš.
Právo králů tvrdí, že to při královnině oficiální návštěvě Jeruzaléma mezi ní a Šalamounem zajiskřilo a po troše večerního flirtování na to oba monarchové vlítli jak dva nadržení králíci. Dáma ze Sáby se pak vydala na cestu domů a samozřejmě s outěžkem. Syn krále Šalamouna byl pojmenován Menelik I. A když v dalekém Aksúmu dosáhl dospělosti, rozhodl se vyhledat svého biologického otce. Podle Kebra Nagast moudrý Šalamoun okamžitě poznal dalekého krále jako svého syna a přivítal ho tak, jak se sluší.
Vemte ji s sebou
Podle Kebra Nagast byl Šalamoun úplně nadšený z představy, že jeho linie nyní šéfuje velkému království na africkém pobřeží, a nabídl svému synovi, že s ním do Aksúmu pošle velkou skupinu svých dvořanů, kteří mladému Menelikovi pomohou založit „Nový Jeruzalém”. Mladý král pochopitelně souhlasil, ale dvoru se to moc nelíbilo. Nezdálo se jim, že by se tak moc měli vzdálit od archy, tedy od Boha. Naštěstí se jim zjevil anděl a řekl jim: „Hej, tak co řešíte, normálně ji vemte s sebou, ne?”
Menelik se svým doprovodem a velkou skupinou židovské šlechty se tedy s ukradenou archou vydali z Jeruzaléma zpět do Etiopie. Když se Šalamoun domákl, co se stalo, nechal průvod pronásledovat. A tady měli autoři Kebry Nagast jedinečnou možnost udělat geniální příběhový několikasetletý oblouk a nechat Menelika projít Rudým mořem tak jako Šalamounovy předky, role by se obrátily, že. Ale protože nikdo kromě Řeků a Římanů neuměl až do 15. století psát, místo toho jen archanděl Michael teleportuje celou karavanu do Aksúmu.
A tak se archa úmluvy dostala do Etiopie. Říkají Etiopané.
Nové Království nebeské
To jsme někdy v desátém století před Kristem. A teď… První křesťanský král Etiopie byl král Ezana ve čtvrtém století našeho letopočtu. Po zemi se šířilo křesťanství jednak obchodními styky s Arábií a Egyptem a potom díky excelentním římským misionářům. Zajímavé je, že Ezana ani jeho potomci nikdy svůj rod neodkazovali ke starozákonnímu králi Menelikovi. Šli ke křesťanství rovnou ze svého polyteistického systému víry.
Teprve když vládu nad zemí ve 12. století přebírala nová dynastie, tihle noví vládci Etiopie začali trasovat svůj původ k Šalamounovi. A tehdy mimochodem byla napsána Kebra Nagast. Pravděpodobně jako propaganda, která měla legitimizovat novou vládnoucí dynastii. O tom, co se ve středověku dělo v Etiopii, se všeobecně moc neví, protože jak padaly křesťanské národy okolo Habeše, ocitl se Aksúm v podstatě v obležení muslimských zemí a byl odstřižen od vnějšího křesťanského světa. Proto dnes o Habeši neuvažujeme jako o tradiční křesťanské zemi, přestože byli jedním z prvních, ne-li vůbec prvním oficiálním křesťanským státem.
Maj tam dřevěnou bednu
Tenhle nový vládnoucí rod, který se dostal k moci ve 12. století, mimochodem vydržel u moci v podstatě po zbytek milénia. Když Habeš v 90. letech 19. století vyklepla ve velkolepé bitvě italské koloniální mocnosti, seděl na trůně muž jménem Menelik II. Menelik mimochodem po svém (dost možná fiktivním) předkovi zdědil nejen jméno, ale i určitou velkolepost.
Na přelomu 19. a 20. století se k Etiopii otáčela nejenom celá Afrika, ale i Afroameričané jako k vůdcům panafrického proudu. Menelik II. byl mnohými považován za mesiášskou postavu a jeho vítězství nad Italy bylo tak trochu přičítáno i tomu, že má na své straně archu úmluvy. Jeho potomek Haile Sellasie I. je mimochodem rastafariány považován za ztělesnění Boha na zemi. Těmi pravými rastafariány, ne lidmi, co tady v devadesátkách kouřili trávu v jamajských čapkách.
Takže co? Je archa úmluvy skutečně v komnatě pod aksúmským kostelem? Nebo je to propaganda? No, zcela určitě to je propaganda. Ostatně britský historik Edward Ullendorff do místnosti pronikl, když sloužil v Africe jako důstojník. V interview později řekl: „Maj tam dřevěnou bednu a v ní nic není.” Ale víte co. My taky nemáme v jeskyni pod Blaníkem armádu rytířů vedených svatým Václavem. To neznamená, že to pro nás není důležité.
