Malostranské Vojanovy sady patří k nejstarším zahradám v Praze. Rozjímat do nich chodily už v 17. stoletím řeholnice Řádu bosých karmelitek, při jejichž klášteře vznikly. Jako „Vojanovy“ byly pojmenovány až s odstupem bezmála tří staletí po zakladateli moderního českého divadla Eduardu Vojanovi, který se narodil v nedaleké Míšeňské ulici. Navzdory mnohdy necitlivým úpravám i řádění vandalů, kterých nebyly během let ušetřeny, o své kouzlo nepřišly.
Jeden z hlavních důvodů, proč si výjimečnou atmosféru dokázaly uchovat, je podle architekta Adama Gebriana ten, že zůstaly neprůchozími. Nestaly se pro Pražany zkratkou na cestě, ale jejím cílem. „Jestli pro mě existuje nějaká definice architektury, tak je to ta, že je specifickou odpovědí na specifické místo a specifické potřeby. Pokaždé je proto řešení jiné. Častokrát se mi stává, že někde něco popisuju a jsem konfrontován s tím, že si protiřečím, protože jsem jinde říkal něco jiného. Na to odpovídám, že to není tak, že pokaždé říkáte stejnou věc na různých místech,“ vysvětluje dlouholetý kritik veřejného prostoru, jak zásadní můžou být zdánlivé maličkosti pro vnímání prostoru. Další jeho argumenty i to, jak to ve Vojanových sadech vypadá dnes, se dozvíte v novém díle pořadu Gebrian: Plus/Minus z produkce internetové televize Mall.tv. A o tom, jaký park si architekt oblíbil v katalánské metropoli, se dočtete v jeho knize Tři měsíce v Barceloně, která je v prodeji zde.
