Díky své strategické poloze u vody a na trati z Prahy do Děčína byly středočeské Libčice nad Vltavou v minulosti významným bodem na průmyslové mapě Česka. Nemalou měrou k tomu přispíval areál šroubáren a drátoven, který patří k místním dominantám a nachází se právě mezi železnicí a řekou. Ani silná dopravní infrastruktura ale nestačila na to, aby industriální význam tří a půl tisícového města postupně neupadal.
Dnes jsou desítky budov zkrachovalé fabriky už jen připomínkou doby a bývalého provozu. Nicméně připomínkou velmi autentickou, která navíc stojí na mimořádně zajímavém krajinném místě. Toho si všiml i architekt Petr Hoffman, který chtěl původně zachránit celý komplex a spolu s úpravami přilehlého okolí do něj vrátit život. Jeho návrh pobřežní promenády s majákem a kulturního centra se zastřešeným dětským hřištěm ve dvanáct metrů vysoké bývalé tovární hale neprošel. Nepodařilo se mu dohodnout s investorem, ani městem.
Úsilí o smysluplné využití tzv. brownfieldu ale nevzdal a v roce 2010 sám zakoupil aspoň budovu uhelného mlýnu. „Jednoznačně je vidět úcta k tomu původnímu, protože je to kvalitní a krásné, a proto je snaha to zachovat. A když se to doplňuje, tak něčím novým, výrazným, jednoznačně rozpoznatelným, ale ze stejně kvalitních materiálů, tak aby na sebe vše po čase navázalo a nebylo k rozeznání, co kdy vzniklo,“ hodnotí rekonstrukci dlouholetý kritik veřejného prostoru Adam Gebrian. Nakolik jsou jeho slova chvály oprávněná, se může podívat v dalším z dílů pořadu Překvapivé stavby na internetové televizi Mall.tv.
