Třicátá léta 20. století přála velkolepým stavebním projektům. Baltické moře propojil s mořem Bílým kanál postavený oběťmi Stalinových gulagů. Řeku Colorado přeťala Hooverova přehrada vysoká 220 metrů. A německý architekt Herman Sörgel chtěl zachránit svět před další válkou tím, že by spojil Evropu s Afrikou.
Atlantropa měla vzniknout díky soustavě přehrad v Gibraltarské úžině. Tím by se snížila hladina v celém středomoří. Další přehrady by následně spojily Sicílii s Tuniskem. Poslední série přehrad by pak skrze Dardanely propojila Řecko s Asií. Na všech třech místech by poté vznikly železniční i silniční uzly, které by stvrdily spojení obou kontinentů. Vzniknuvší elektrárny by navíc každý den vyprodukovaly dostatek elektřiny pro 250 milionů lidí.
Díky snížení hladiny Středozemního moře by Evropané mohli osídlit dalších 660 tisíc kilometrů čtverečních. Tedy území o rozloze více než 8 Českých republik, 92 milionů fotbalových hřišť a 97 miliard Fabií (není zač). V poválečné Evropě rezonoval termín „životní prostor“ a zejména menší národy se obávaly, že pro ně na starém kontinentu nebude místo. Sörgel proto věřil, že jeho řešení získá širokou podporu.
A poté, co Sörgel v roce 1929 zveřejnil knihu o Atlantropě, projekt skutečně zaujal širokou veřejnost. Psaly o něm noviny i časopisy po celém světě. Sörgel založil vlastní Atlantropský institut financovaný příznivci, architekty, inženýry a hlavně jeho manželkou, úspěšnou obchodnicí s uměním. Díky ní se u článků o Atlantropě objevovaly nákladné barevné ilustrace, což tehdy ještě nebylo zdaleka tak běžné. O superkontinentu vznikly i filmové snímky a rovněž kniha s názvem Panropa. V ní se hrdinný německý supervědec postaví záporným postavám z Ameriky i Asie a vytvoří superkontinent plný prosperity.
Tento knižní motiv nebyl náhodný. Herman Sörgel totiž nebyl jen vizionářem, ale také šíleným rasistou. Na rozdíl od nacistů ale neviděl největšího německého nepřítele v Židech, nýbrž v Asiatech. Konflikt s Asií byl dle něj nevyhnutelný a odvrátit ho chtěl právě vznikem superkontinentu. S Afrikou se ale nechtěl spojit v pravém slova smyslu. Chtěl ji spíše porobit a plánoval, že Evropané budou striktně segregované černochy používat na podřadnou práci. Z centrální Afriky plánoval udělat další obrovskou přehradu (bez ohledu na desítky milionů obyvatel dané oblasti). Obrácení pitné vody na sever a zkulturnění půdy na Sahaře by rovněž ovlivnilo desítky milionů životů. O to se Sörgel ale nestaral.
Po nástupu nacistů si byl jist tím, že v nich nalezne spojence. Hitler už se ale upnul na získání „životního prostoru“ v Sovětském svazu. A Sörgelovy megalomanské plány tak po čas války ustoupily do pozadí. Po porážce nacistů se německý architekt snažil ideu Atlantropy oživit. Neustoupil ale od svých rasistických motivů a svět již navíc spatřoval budoucnost v jaderné energetice.
Sörgel přesto strávil zbytek života propagováním megalomanské vize. Idea realizace Atlantropy ale nakonec zemřela s ním. 4. prosince roku 1952 ho srazil z kola neznámý řidič a Herman Sörgel zemřel. Nápad na spojení Evropy a Afriky tak přežívá už jen v říši sci-fi. Jak by to vypadalo, kdyby Gibraltarskou úžinu přetnula přehrada, si můžete přečíst například v románu Muž z vysokého zámku.
Propagační materiály Atlantropy z 30. let naleznete v naší galerii:
