Václav Havel kdysi řekl, že naděje je stav ducha, který dává smysl našemu bytí. Po druhém kole prezidentských voleb se otevřela u mnohých spokojených voličů velká naděje, že teď už bude jenom lépe. Doufání se proměňuje v realitu. Kéž by. Co se to vlastně stalo? Politologové a jiní zasvěcení pozorovatelé našeho veřejného života mluví o porážce populismu a extremismu, o neúspěchu proruské dezinformační scény. Prohrál zapšklý postklausismus, prohrál neurvalý a neupřímný zemanismus a prohrál podvodný agresivní babišismus.
Toxické vztahy a vlivy, které zamořovaly poměrně dlouhou dobu české prostředí, nezískaly převahu a většina voličů si nepřála jejich dominanci. Všechny hlasy pro změnu však nebyly výrazem jásavé podpory Petra Pavla. Mnohé z nich znamenaly zejména výraz protestu proti tomu, co představuje osoba Andreje Babiše. To on devalvoval politiku a správu země způsobem, který nesnese srovnání nejen v našem, ale ani v celoevropském měřítku. Vrchovatě nám to potvrdil v nedávné volební kampani.
Přiznám se, že moc nerozumím tomu shovívavému postoji velké části mediální obce a veřejně činných osobností vůči poraženému průhonickému predátorovi. Babiš pojal politiku jako pokračování svého byznysu jinými prostředky. A ani na povolební tiskovce po druhém kole voleb nepřišla žádná omluva, natož nějaké pokání. Přesto mu někteří děkují za to, že alespoň uznal prohru, že dokonce se skřípajícími zuby pogratuloval vítězi voleb. To byla jen další drobná ukázka jeho účelového farizejství. Ve finále se pak osočil na redaktora ČT a byl by ve své hysterické agresi pokračoval, kdyby ho nezabrzdila jeho manželka. On mluví o svém údajném famózním výsledku a jeho věrní to papouškují po něm. Mluví o jakémsi protibabišovském narativu v médiích, aniž by dodali, že podstatnou část těchto médií jejich guru vlastní.
Pokud si nepřiznáme, že jeho agrofertí sekta není normální politickou formací, že nemá se standardní politikou nic společného, pak se nám echo lží, výhružek a manipulací bude vracet ještě hodně dlouho. V posledních dnech někteří dokonce mluví o tom, že to pro něj byla jen přijatelná nevýhra, že si dá pauzu a pak vyhraje příští parlamentní volby. Nad všemi jeho excesy a kauzami se zavře hladina a on bude ze svých pozic strašit dál, když ne válkou, tak chudobou, emigranty, novou totalitou, třeba i dalším covidem… (účel světí prostředky a prolhaná propaganda se tváří v oligarchově obytňáku jako geniální marketing). Je naprostou iluzí se domnívat, že starého psa někdo naučí novým kouskům. Babiš měl pravdu, že bychom na něj měli zapomenout, jenom s jedním důležitým dovětkem, že by ta jeho éra (a také Zemanova) měla být důkladně popsána a vyšetřena. Pokud se tak nestane, tak ta nová naděje, kterou vzbudilo vítězství Petra Pavla, bude stát na vratkých základech a posléze začne pohasínat.
Měli bychom se méně dojímat, slavit a vzájemně utěšovat a o to více konat i na poli každodenní osvěty a sebevzdělávání. Nejde jen o staré kostlivce v zaprášených skříních, stačí si přehrát pár mediálních výstupů z několika posledních týdnů. Dnešní naději bychom neměli promarnit kvůli naší nepatřičné shovívavosti vůči zlu a kvůli údajné hyperkorektnosti. Danuše Nerudová měla pravdu, když po prvním kole voleb řekla, že toto zlo tady zůstalo. Ozvat by se měl i opoziční tábor, který byl uzurpátorem pohlcen. On je v jistém slova smyslu schopný, ale to dokonce tak, že je všehoschopný. Rozkrýt chapadla chobotnic nebude snadné, ale žádné odklady možné nejsou, neboť reálně hrozí nejen různé formy záškodnictví, ale i recidiva uchvácení státu. Je lépe si říkat otevřeně i nepříjemné pravdy než si jen něco nalhávat.
Pokud se Petru Pavlovi podaří posílit ve společnosti atmosféru vzájemného respektu a vzájemné důvěry, tak to bude z dnešního pohledu na úrovni malého zázraku. To by úplně stačilo. Přejme si společně, aby tomu tak bylo. Je to naše šance vrátit se do normality.
